Tomas_313

Masaryk je skvělým příkladem toho, že i u nás se najdou režiséři, kteří za pomoci slušného rozpočtu dokáží natočit dílo splňující vizuální standardy Hollywoodu. Čím víc se ale režisér Julius Ševčík zaobírá estetikou, tím víc zapomíná na samotný obsah. Film je propletencem několika dějových linií odehrávajících se v různých obdobích na různých místech, což je v tomto případě nevydařený tah, který českého diváka chvílemi zanechává ve zmatenosti, zato zahraničního uvrhne přímo do stavu blouznění z nepochopitelného sledu scén. Kromě celkové nesoudržnosti se Masaryk nemůže pyšnit ani pravdivým vyobrazením historie, což by nevadilo, pokud by snímek nezačínal titulkem "Podle skutečné události". Na Českých lvech si film vysloužil rekordních 12 ocenění, z nichž většina je pochopitelná, některé však absolutně postrádají smysl. Nejvýraznějším prohřeškem je Masarykovo vítězství v kategorii nejlepší scénář. Trio Kolečko - Ševčík - Koenigsmark vykresluje postavy povrchně a černobíle za pomoci velkých nadutých frází plných prázdných slov. Absentují výrazné scény, emočně vypjaté momenty, které by alespoň trochu rozpohybovaly monotónnost vyprávění. Bídný scénář kompenzují úctyhodné výkony hlavní dvojice v podobě Karla Rodena a Oldřicha Kaisera, kterým vysoká politika náramně sluší, pokračování se ale zřejmě nedočkáme. I přes mou ostrou kritiku snímek jako celek po většinu času působí kompaktně a je celkem příjemně stravitelný. Masaryk je dobrý film talentovaného režiséra se stupňujícími se výkony, otázkou ale zůstává, na jaké obecenstvo cílí. Pro zahraniční diváky nepochopitelné, pro tuzemské publikum neosobní. 70% a maximálně 6 Českých lvů.

Hugh Jackman a Patrick Stewart naposledy a poprvé bez omezení. Možnost "utrhnout se řetězů" je stejně jako u Deadpoola využita smysluplně a opodstatněně, Logan ale míří opačným směrem. Oproti všemu ostatnímu, co nám dosud bylo v daném žánru nabídnuto, je Logan v mnoha ohledech transcendentní a neopakovatelný. Wolverine se díky Hughu Jackmanovi stal nejikoničtější postavou z univerza Marvelu. Závěrečný díl trilogie je s tímto faktem dobře obeznámen a představuje se jako intimní, komorní ( na žánrové poměry ) vyvrcholení legendárního kultu. Příběh se soustředí výhradně na ústřední trojici ( Stewart, Jackman, Keen ), která řeší jak zásadní vztahové vzorce, tak strasti jednotlivých hrdinů. Postavy jsou zdrcené minulostí, pouze přežívají v pochmurné blízké budoucnosti bez naděje na lepší zítřek. Jejich fyzické i duševní rozpoložení jim dodává na zranitelnosti a lidskosti, což je u komiksových postav, které z pravidla neumírají, výjimečná změna. Z Wolverina je chodící mrtvola, která již dávno ztratila víru v dobro a rezignovala na pouhý pud sebezáchovy. Změna nastane, když se objeví dívenka Laura s téměř identickými schopnostmi a on je nucen se kromě profesora postarat i o ní. Tato trojice tvoří zvláštní rodinnou sestavu, jenž opětovně prchá před vytrvalými nepřáteli a postupně si buduje a prohlubuje silná emoční pouta. Mezitím je samozřejmě rodinná idyla několikrát narušena syrovou akcí, kde Wolverine ve spolupráci s dívčí kopií seká nohy, ruce a probodává hlavy v brutálních sekvencích se skvěle nasnímanými záběry a konečně i s hojnou dávkou rudého potravinářského barviva. Souboje jsou správně "masité", dravé, plně projevují Loganovu animálnost a zároveň udržují diváka v napětí a strachu o hlavního hrdinu. Finální sled zásadních momentů vyvrcholí v jediné rozumné zakončení, které je očekávané, přesto silné a drásavé. Logan vítězí svou autentičností, nesouvislý sled akčních sekvencí za hranicí vkusnosti střídá inteligentním definováním Wolverinovy složité postavy. Více než důstojné zakončení nekalkuluje s možným pokračováním, osudově završuje příběh nejslavnějšího mutanta a nastavuje laťku sakramentsky vysoko. 90%

Téměř 3 hodiny polemiky nad tím, zda bůh existuje, a jestli ano, proč dopustí taková muka. Scorsese má jasnou vizi a realizuje jí s chirurgickou přesností, každý záběr a myšlenka mají své opodstatnění. Díky detailnímu zpracování a délce je nutností divákovo konstantní soustředění, což se chvílemi stává neuskutečnitelným cílem. Těžko snímku z hlediska jednotlivých činností něco vytýkat - režie, scénář, kamera, herecké výkony, to vše odpovídá zlatému standardu Scorseseho velkofilmů, i přesto chvílemi není na co se dívat. Právě vypiplanost, důraz na postupnou proměnu a s tím spojené prohlubující se pochyby spějí k uspávající nudě a zároveň k hlubokomyslnému hloubání, poměr závisí na zaujetí diváka vůči danému tématu. Nezpochybnitelným kladem je objektivnost, některé scény nabízí více interpretací, samotné vyprávění si udržuje odstup a nepřiklání se k žádné víře. Mlčení věrně odráží japonskou kulturu, povedeně staví do opozice odlišné civilizace a způsoby myšlení. I přes komplikovanost problematiky se tvůrci snaží o přijatelný, otevřený přístup, nezachází ke složitějším, čistě filosofickým otázkám, ale zabývají se elementárním jádrem a přirozeným smýšlením každého věřícího. Během sledování jsem častokrát pociťoval nesnesitelnou nudu, přesto jsem byl na několik dní zasažen a donucen k zamyšlení. 80%

Něco takového tady chybělo a vsadím se, že v blízké budoucnosti se podobná zkušenost nebude opakovat, už jenom proto, že zisky nebyly valné. Stamilionové rozpočty a do očí bijící snaha studií a producentů zavděčit se divákovi i za cenu kvality, hlavně když se zlaťáčky hrnou - to je dnes běžná filosofie, kterou s úchylným úšklebkem boří Robert Rodriguez a Quentin Tarantino. Planeta Teror je bombová pocta především 70. létům, kdy kopie béčkových ( a céčkových ) hororů plnily kinosály a jedním z věrných nadšenců byl právě Robert Rodriguez, což se na snímku zatraceně projevuje. S každé scény čiší upřímná radost jak režiséra, tak všech herců a všichni si náležitě užívají neopakovatelnou volnost a své nadšení předávají divákovi. Samozřejmě musí sledujícímu v krvi kolovat alespoň špetka nadsázky a pochopení pro splnění zvrhlých dětských snů, navíc samotný žánr založený na vybíjení puchýři ověnčených nakažených má své omezené pole působnosti, z čehož vyplývá že film nezaujme každého, ale i přesto by měl být začleněn do kánonu každého filmového fandy. Herecké výkony jsou úmyslně směšné, záběry nechutně explicitní a akce napěchovaná šílenými nápady, prostě neskrývaná pí*ovina, která si je své ulítlosti dobře vědoma a využívá jí k maximálnímu požitku. Občasně se zachází až za hranici vkusnosti, což se projevuje na snaze navodit nostalgii pomocí starého praskajícího obrazu, který v některých sekvencích svou umělou přehnaností odvádí od děje. Obsazení nadmíru povedené, vydařený výkon Joshe Brolina ( oproti druhému Sin City ) a nezapomenutelný kulometný výlev Rose McGowan se neomrzí ani při opětovném shlédnutí. Srovnávat Tarantinovo Auto zabiják a Planetu Teror je nemožné, oba se totiž vydávají diametrálně odlišnou cestou. Tarantino nabízí komornější a realističtější podívanou, která staví na obsáhlých rozhovorech postav, které jsou poté bez mrknutí oka zavražděny. Zato Rodriguez představuje přímočarou "oddychovku" bez hranic, kde je zvrhlost režiséra prezentována bez skrupulí. 85%

Co že je ta RocknRolla?

Město hříchu je zpět, opět pod taktovkou Roberta Rodrigueze a Franka Millera. Jak to tak s pokračováními bývá, razí se přístup megalomanie - více erotiky, více brutality, více všeho ( kromě nápaditosti ). Stylizace po vzoru prvního dílu funguje dokonale, od roku 2005 se ale mnohé změnilo. Komiksové inscenace se staly běžnou potravou nenasytných diváků, senzační efekt jinakosti po 9 letech od uvedení jedničky už dávno vyčpěl a divákovi je zapotřebí nabídnout víc než "pouhé" rozpohybování komiksových scén, i když je zpracování úžasné. Jenže místo originálního příběhu dokreslujícího historii prověřených postav jsou známé figury pouze účelovými loutkami ( Marv je mlátička a nic víc, Nancy nástroj pro pomstu ) pro triviální příběhy s nevýraznou pointou. Nejvíce času si pro sebe urval příběh femme fatale Evy Green, která jako jedna z mála zvučných jmen opravdu zaujala, nejen lascivní nahotou, ale také opravdu uhrančivým výkonem v několika málo neobnažených scénách. Zbylé 2 příběhy jsou brakovou záležitostí a spíš než jako plnohodnotné přídavky působí jako nucená vycpávka, přičemž příběh gamblera Johnnyho je ještě stravitelný díky dobrému výkonu Josepha Gordona - Levitta, ale závěrečná pomsta Nancy je vyloženým trýzněním. Dystopické Sin City před lety nabízelo surovou krvelačnost, neotřelý přístup, temnou noir atmosféru a charakterní postavy ( Kevin mě straší dodnes ), zato druhý díl celou mytologii znesvětil, postavám ubral na charakternosti a vcelku zaslouženě se stal jedním z největších propadáků roku 2014. 60%

Dekadentní loutky opět ožívají v rukách Tima Burtona, jenž se v době, kdy mu většina kritiků přisuzovala tvůrčí úpadek a opakující se vykrádání sama sebe a jeho oblíbených tvůrců, rozhodl natočit prodlouženou verzi svého krátkometrážního filmu z roku 1984. Film oplývá sympatickou hrou černé a bílé barvy, vynikající prací se světlem a vypiplaností v každém ohledu, tedy prvky tvořící nedílnou součást jeho celoživotní práce. Předlohu jsem bohužel zatím neviděl, z nového provedení je ale jasné, že příběh lásky až za hrob skýtá především sílu ve své dojemnosti. Jenže právě emoční dravost snímku upadá a viníkem zdá se být přílišná minutáž. Přidané scény rozšířily příběh především o zvrhlé finále plné monster viditelně odkazujících na nejslavnější potvory Hollywoodu a intimní nádech rázem upadává do neznáma. Burtonovi se nedá upřít několik famózních scén ( projev učitele ), ale díky prodloužení film jako celek nezaujme a spíše než labužnickou odpovědí na hanlivé kritiky se Frankenweenie jeví jako uspokojení samotného Burtona ( hromada odkazů na jeho předchozí filmy ). 65%

5 sexy akčních hrdinek v ostentativních šatičkách bojuje se zombie, androidy, draky či robotickými samuraji ve zdánlivě primitivním příběhu a v čele celé té popkulturní řežby audiovizuální mistr Zack Snyder a jeho snová obrazotvornost. Hnidopišské kritiky rádoby filozofů a kverulantů horečně namítají tím, že Sucker Punch chvílemi postrádá logiku a nenabízí nic víc než jen efektní bojovou smršť vyhnanou do krajnosti. I kdybych souhlasil, i přesto se jedná o precizně vybroušenou akci s fantastickými scenériemi a choreografií nemálo podobnou Johnu Wickovi, se stejnou úderností a intenzitou. Mimoto zaujme i správně ujetý soundtrack s několika klasikami popového a rockového žánru v novém hábitu, který spolu se Snyderovou ojedinělou schopností každý záběr do syta vychutnat dotváří orgastický počin. Zprvu poněkud jednoduchý příběh se po zamyšlení a analýze stává velmi promyšleným, detailně zpracovaným a ve své hloubce srovnatelným s dalším Snyderovým dílem Strážci. Závěr nabízí nepřeberné množství interpretací a divák se může vytasit s formulací, která by druhého ani nenapadla ( psáno z vlastní zkušenosti ). Na první pohled povrchní mainstreamová zábava, maximálně účelová slast pro zrak a sluch, při podrobnějším ( a opakovaném ) sledování ale vyvstává nový rozměr intelektuální slasti. Snyder zatím nepochopen, o několik uvědomělých kritiků později se ale ze Sucker Punch stane kultovní megahit. 90%

Až po skončení filmu jsem pochopil pravé vyznění názvu, absolvovat těžkopádné vyprávění je totiž opravdu výkon hodný maratónce. Svou slávu si thriller Johna Schlesingera zasluhuje charakterními výkony a několika atmosférickými scénami, mezitím se ale odehrává rozvláčné utrpení. Polytématický příběh se plouživě dere kupředu a zprvu nesouvislé prvky postupně zapadají do promyšleného celku, jenže i výjimečné scény částečně vyznívají do prázdna díky šnečímu tempu. Kvalitně odvedená "žánrovka", která nemá valné šance oslovit mladší generace a spíš než jako legenda se profiluje jako příjemná nostalgická vzpomínka, díky které si jméno Schlesinger asociuji s povoláním uspávače hadů. 65%

Režisér brilantního hudebního dramatu Whiplash Damien Chazelle natočil další snímek, který zajisté na dlouhá léta rozvíří diskuse filmových kritiků a stane se srdeční záležitostí mnoha fanoušků revolučních muzikálů minulého století. Jenže divák muzikálem nedotčený nebude nikdy plnohodnotně okouzlen a celý příběh se pro něj stane plytkým slepencem kýčovitosti. Dějově první a zároveň poslední zábavná scéna nabídne klasickou muzikálovou souhru chytlavého zpěvu a povedených tanečních kreací na rozpálené dálnici, kde stovky aut a ještě více lidí na nich poskakujících umocňují velkolepost úvodu. Další opulentnosti se už ale nedočkáme, všechna další vystoupení se snaží kvalitou vynahradit kvantitu, jenže chybí základní atributy. Ryan Gosling a Emma Stone jednotlivě předvádějí zdařilé výkony, jakmile se ale objeví oba, kvalita upadá stejně jako opravdovost jejich celoživotní lásky. Všechny písně jsou pouze nucenou výplní, neosloví a bezprostředně po filmu se zaručeně vykouří z hlavy, čímž dle některých kritiků tzv. nejlepší film roku v oblasti přesahu snímku prohrává na plné čáře i s takovou taškařicí jako je Muzikál ze střední, kde písně alespoň navždy destabilizují psychickou rovnováhu. Taneční variace zamilované dvojice by obstojně zvítězily na vesnické zábavě, tanga na národní úrovni se ale nedočkáme a bez dostatečného jiskření je to slabý odvar, který válcuje i bělostný rytíř Richard Gere a věčně polonahá Jennifer Lopez ve filmu Smím prosit. Celý snímek je poctou legendárním předchůdcům, sám ale přidává nicotně málo kreativity. Bez řádné narativní linky se děj rozplývá už během sledování a žádná scéna není natolik poutavá, aby se zaryla alespoň do krátkodobé paměti. Hodnocení zpátky do hladin snesitelnosti uvádí výjimečná práce se světlem a příjemné zakončení. Triumf se nekoná, zato přepálených reakcí je fůra. 65%