Necrotongue

Série pokračovala druhou epizodou ve stylu, který nasadil úvodní díl, a i když uznávám, že nejde o žádné veledílo, humory zde použité na mě fungovaly. Například snaha místního Žida o to, aby zapadal do stereotypních mantinelů mě fakt dostala. Hlavní devizou seriálu je pro mě jednoznačně schopnost polských tvůrců utahovat si z vlastního nacionalismu; schopnost dělat si srandu ze sebe sama jsem vždycky řadil mezi ty nejlepší lidské vlastnosti. / Poučení: Nepletichaříš, nejsi Žid.

V nedávné době jsem si opakovaně ověřil, že se ve spodní části Korejského poloostrova točí filmy a seriály, u nichž se dokážu velmi dobře bavit, takže když se objevila možnost vyzkoušet korejský stand up, šel jsem zvědavě do toho. No, nebyl to můj šálek dobrého nápoje. Park Na-rae mi byla sympatická, vystupovala sebevědomě a podle reakcí publika bych si dovolil odhadnout, že byla i vtipná, veškeré potíže, které jsem měl s jejím speciálem tedy spočívaly ve skutečnosti, že nejsem Korejec, a použité humory mě tak, na rozdíl od diváků v sále, povětšinou míjely. / Poučení: Jsou kulturní hranice, které se holt překonávají hůř.

Pilotní díl seriálu bych mohl s klidem otrojkovat, aniž bych si to následně nějak vyčítal. Jenže mě ten úvod silně připomněl první sérii britského seriálu Blackadder, který jsem si svého času mocně oblíbil, a i když byla polská nálož humoru znatelně slabší, bavil jsem se velmi dobře. Pan Adamczewski, který se jistě stane téměř nejslavnějším Janem Pavlem v polských dějinách, se musel potýkat s typickými překážkami doby, a k tomu musel číst šifrované zprávy bez znalosti kryptologie. Humor měl sice kolísavou úroveň, mně ale vyhovoval, tři hladovějící sourozenci mě dočasně vyřadili z provozu, takže jo, za mě to bylo fajn. / "V životě mi nikdo nedal nic zadarmo, všechno jsem si musel zdědit sám." / / Poučení: Kdo se na nic netěší, nemůže být zklamán.