Kosmik

Komedie na jedno podívání producentsky postavená "na jistotu". De Niro opakuje postavu z komedií Fotr je lotr. Zac Efron se ukáže oblečen pouze do 30 cm plyšové včely. Drogy, sex, noční kluby na Floridě. Protivná snoubenka versus přitažlivá holka, která se objeví několik dnů před svatbou. Tedy formát, co by měl v oddechové komedii fungovat a opravdu funguje.

Nejsmutnější filmy jsou podle mě ty, které skrývají potenciál něčeho opravdu hodnotného, co se ale ve výsledku nepovede. A to je i případ tohoto filmu. Námět je evidentně silný. 90. léta, éra divokého kapitalismu a v něm dva kamarádi, co se chytnou místního velkopodnikatele a zároveň i mafiána. Na jednu stranu mu přinesou úspěch se zvýšením poslechovosti jeho soukromého rádia. Na stranu druhou se zamotají do dosti nebezpečné hry. Ale jak tu přesně napsal Tosim přirovnání s vypuštěnými zajíci. Buď na úrovni scénáře, technického scénáře nebo počtu natočených záběrů vznikl evidentně problém, kdy důležité dějové zvraty občas zanikají nebo jich i část chybí. A divák občas ztrácí kontrolu nad samotným dějem. Je to obrovská škoda, protože hlavní dvojice, Polívka a Cina, se na svoje postavy perfektně hodí a hrají je dokonale. A Lokace z Ústí nad Labem a okolí vytváří výbornou atmosféru onoho rozhraní mezi nadějí a apokalypsou, která v devadesátých letech panovala. A zvláště v tomto kraji, který se z části přeměnil na sociálně vyloučenou lokalitu.

Popis zrození masového vraha pomocí noir živých obrazů. Kupodivu bez emocí působil na mě spíše jako dokudrama. Tvůrci evidentně vycházeli z toho, že diváci budou o životě a případu Olgy Hepnarové mít již nastudovaná alespoň základní fakta. Nemáme zde detailně popsaný samotný akt vraždy, například, kde Olga vzala nákladní automobil. Ale to si myslím, že není na škodu a film to zbytečně neprodlužuje. Rovněž zobrazení snadného navázání lesbického vztahu ze začátku 70. let neodpovídá té době, kdy byla homosexualita dokonce ještě trestným činem. A homosexuálové se i díky tlaku společnosti často ani nedokázali vyoutovat. A jak z dokumentů víme, byl to problém i Olgy Hepnarové, která se chtěla nechat hospitalizovat na psychiatrické klinice, aby se ji zde pokusili "vyléčit" lesbickou orientaci. I toto omezování vlastních tužeb a osobnosti člověka mohlo vést k rozvoji duševního onemocnění, které vyústilo v čin masové vraždy.

Po úžasném traileru v hollywoodském stylu a vydařeném úvodu filmu přichází velmi brzy nuda. Příběh se zbytečně zacyklí na otázce "kde je tatínek", která je všem jasná, ale tvůrci se v ní neustále dokola rochní. Film se dostane tempem vyprávění příběhu na bod mrazu. Naštěstí přichází strašidelná postava šílené manželky starosty špičkově hraná Danielou Kolářovou, která film správně nakopne. Avšak zbytečně brzy zase odchází (spoiler) a filmu se ztratí hlavní nositel strachu. V ten moment film začne skákat zbytečně rychle v ději. Suma sumárum, produkce opět nenajala veledůležitou funkci dramaturga, který by ohlídal funkční scénář a správné tempo vyprávění příběhu. Polednice mohla být průlomovým titulem do nové éry kvalitního českého filmu. Bohužel zůstala opět před branami.

Filip Renč se se scénáristou Ivanem Hubačem snažili film pojednat spíše pro konzumní publikum zvyklé na styl seriálové tvorby komerčních televizí. Bohužel se jim tato zajímavá látka posunula až za hranici kýče. Je to velká škoda, protože tento příběh v sobě ukrýval velký potenciál pro opravdový velkofilm.

50% Dobře rozjetá komedie, kterou osvěžují krásné symbolické vtípky. Vše ale zkazí úlitba generálnímu partnerovi filmu, jednomu obřímu turistickému resortu na Slovensku. Takže se hrdinové musí vydat do tohoto resortu, aby zde postupně prošli všechny turistické atrakce. Propagačnímu videu se tak podřizuje i veškerý děj. Dost hořké zklamání. Jinak by to mohlo být i za 70 až 80%.

Osobně si myslím, že se o zas tak velký paskvil nejedná. Je to pokus o určitou formu, jak současným mladým lidem přiblížit jedno z nejhorších období novodobých českých dějin. Nejen dokumentárními filmy z dobových archivů nebo debatami typu Historie CS. Je samozřejmě nemožné, aby účastníci byli během natáčení nějak fyzicky týráni, či dokonce likvidováni, což může v někom ve spojení se slovíčkem dovolená v názvu pořadu vyvolávat pohoršení z dehonestace skutečných obětí 2. sv. války. Na straně druhé je to jediná možná cesta, jak alespoň trochu přiblížit dnešní mládeži tehdejší dobu. Ten projekt se nedá přesně zaškatulkovat. Není to dokudrama, ale ani reality show, protože o vývoji příběhu nerozhodují diváci. Je to velmi zajímavý experiment, který má vyvolat diskuzi a nevadí, pokud i vyvolá kontroverzi. Protože pak se o projekt začne zajímat více lidí, kteří začnou o něm diskutovat. A budou diskutovat i o době, kterou popisuje. Začnou se o ni zajímat. A to je to, o co podle mě tvůrcům hlavně šlo.

Asi nejúspěšnější politická satira za posledních 15 let. Kdo měl tu čest se s nějakým lobistou nebo aktivnějším členem jakékoliv politické strany setkat osobně, dá mi za pravdu, že postava Tondy Blaníka je perfektně napsaná a hlavně dokonale zahraná Markem Danielem. Kromě reflexe na aktuální kauzy se občas tvůrci pustí dál do určité úrovně symboliky. A to hlavně v prvním díle druhé série "Teambuilding". Symbolika, kdo jenom trošku nesouhlasí se mnou, bude skopnut přes palubu a to včetně kapitána, takže je jedno, že tu loď nikdo neřídí, působí až mrazivě. Pokud si uvědomíme, že jde o reminiscenci na lobisty a vlivné osoby a řízení celého našeho státu.

Bohužel se asi bude jednat o jeden z nejhorších filmů ve filmografii sourozenců Wachowskich, byť je zejména po vizuální stránce velmi vydařený. Avšak děj je podivně poslepovaný z náhodných událostí, ke kterým začne docházet. Občas nesmyslně poskočí vpřed, jako kdyby kus chybělo a uvidíme jej až na režisérské čtyřhodinové verzi na Blu-ray. A tak jednu hvězdičku musím dát za malou geniální scénu s božským Terry Gilliamem v epizodní roli špičky transgalaktického byrokratického řetězce, která je kouzelnou reminiscencí na Brazil nebo montypythonovský Smysl života.

Po svých prvních režijních debutech z pouhých 20 a 21 let, Zabil jsem svoji matku a Imaginární lásky, se Dolan pustil do složitější struktury dramatu a podle mě trochu narazil na vlastní limity. Námět je velmi silný, objevování třináctých komnat u svého předčasně zemřelého milence a jeho rodiny žijící na venkovské farmě. Realizace ale již pokulhává. Dolan se snaží o budování atmosféry pomocí podkresu dramatickou hudbou v interiérech nebo vzdáleného hřmění v exteriérech. Avšak onen dramatický level zbytečně nasazuje hned v úvodu a v momentě, kdy má zápletka gradovat, hudbu a hřmění používá stále stejné. Napětí neroste a příběh jde jakoby spíš do nějakého vakua. Možná měl Dolan s touto látkou ještě pár let počkat i za tu cenu, že by si hlavní roli pak již sám nezahrál. Škoda.