sportovec

Schopnost francouzských dokumentaristických filmařů natočit více srdečním než "pouze" filmařským způsobem jedinečná díla zpřítomňující dávno zapomenutá fakta a souvislosti je  příslovečná. Osudy křižáckých snah vrcholného středověku dokreslují pro změnu jinou svým způsobem až věčnou pravdu: oprostí-li se lidský důmysl lidského momentu, mění se v až esoterický výtvor, který svou křehkostí nabývá na zranitelnosti a pominutelnosti.

Zdánlivá jednoduchost postavená na Kostkovi, který mluvě o sobě se vlastně pohybuje ve své nejnovější roli, bere dech. Nenásilné přechody k dalším účinkujícím přesně postihují a vyjadřují ty úseky, ke kterým se chtějí vztáhnout a bez výjimky se také vztahují. Předěl mezi odcházející velkou hereckou generací a současnou Thálií prost moralizování a nostalgizování je tu více než patrný - přirozeně a samozřejmě. Forma s obsahem se zkrátka slévá do ideálně dokonalého tvaru.

I v případě nejlépe vypravených děl se opakovaně prokazuje, že chybí-li dílu myšlenka, scénář i režie (v tomto případě klasička Věra Jordánová) hereckou interpretační kvalitu nepočítaje, divácký zážitek je prostě vyloučen. Osobité uchopení islandské pohádky, obsahově bohatý scénář překlenují dobu studiově pojatých inscenací a výprav spíše divadelně než filmově pojatých (Kavčí hory se teprve dostavovaly a technické možnosti Československé televize byly pochopitelně těmito skutečnostmi značně limitovány). Zdá se však, že toto uchopení tématu s důrazem na postižení souladu obsahu a formy v mladších generacích nenalézá - opět z pochopitelných důvodů - dostatečné pochopení a porozumění. Herecky určitě vynikla Obermaierová  a tradičně vysokou úroveň má Cupákovo vypravěčské umění. Odsudek Postráneckého nesdílím; pohádka byla především určena dětem, i když je svou fabulační nápaditostí zajímavá i pro dospělé.

Novinkou, kterou tento dokument podává, je vnitřní rozlišování dinosaurů, jasné vymezení jejich bezpečně doložené teplokrevnosti i zjištění skupinového soužití a soustavné péče o mláďata s doložením srovnatelných jevů mezi současnými plazy.

Dobře zvládnutá hra s rozvernými roztomilostmi je trochu dětinská ve své prostoduše radostné rozvernosti kořeněné hned celou galerií výtečných herců ve znamení feministické péče a pánského scénáře a hudby. Dospělý divák se tak vrací do dětských let a vysloveně si libuje v té hravosti. A jaksi si neuvědomuje, jak se uvolní a rozradostní sám. Janžurová je nepřekonatelnou ježibabou, která by si po svém znehybnění zasloužila čestné místo na zahrádce jako katalyzátor těch rozverných dějů a legrácek.

Dokumentární pořad nese jeho téma, které je samo o sobě třaskavé víc než dost. U Fica chybí podání o kolísání jeho koaličních partnerů; davová shromáždění určitě oslabila jeho odolnost jak sám před několika měsíci uvedl.

Je nutné se smířit s faktem, že tu po čtyřicet - ne padesát let - vládli komunisté. Proto i policejní a speciální služby nemohly nebýt komunistické. A filmy nemohly nerespektovat a nevyzařovat tento fakt. Že tehdejší zpravodajské služby, sloučené do zvláštních správ StB, zasahovaly i případě dovolených užších československých zájmů, by mělo být dnes už zřejmé. A nasálo-li to něco dobrodružné tematiky a je-li to i dnes divácky zajímavé, není důvod to všelijak zaklínat. Je to také naše historická minulost. Aspoň to by mělo být jasné. Těm některým.

Jeden z nejzdařilejších dílů seriálu je šťastný v tom, že se jeho tvůrcům podařilo posunout ztvárnění osmašedesátnického tématu do nadčasové polohy. Soudní scény měly úroveň nejlepších děl Pražského jara (Ošklivá slečna) a přesně vystižená byla i atmosféra osmašedesátnické vesnice: právě na konci šedesátých let začal československý venkov ožívat a potravinová bezpečnost růst. Vynikající herecké výkony Brabcův, Obermaierové, výborně postižená mravní obojetnost tak typická pro určitý druh komunistů - zdaleka ne pro všechny - dává celku mimořádnou působivost. K těmto jménům je nutné přidat i nejmladšího Štěpánka, Nedbala, neselhávajícího ráže, kvalitního Sklenčku a řadu dalších. K pochopení takto pojaté látky jsou ovšem dnes nejen pro mladší generace dostatečné historické vědomosti. A právě v tom může být kámen úrazu.

Česká akčnost v ničem nezaostává za tou americkou a pokud se vydaří, stojí za to. Posazena do československého kontextu - ani ty modré uniformy nechybějí - stupňuje napínavost děje. V tomto případě všechny komponenty fungují mimořádně přesně a propojeně. Kvalita herců včetně tehdy opravdu mladičké Andrlové povznáší a hřeje u srdce. Jedna z nejzdařilejších epizod seriálu.

Kachyňovo ozvláštňující ztvárnění propůjčuje syrové látce z poúnora 1948 vedle básnického nádechu prostor pro výborné herecké výkony, jimž vedle Jiřiny Švorcové a Jiřího Valy vévodí Radovan Lukavský. Pohraniční vesnice nadaná jednotkou stráže hranic navíc zachycuje i zbytky starých financů vyjádřených další hereckou osobností Jaroslavem Marvanem. Obávané slovo ideologie je tu zachyceno v lakonických vzpomínkách na únorové události a v exulantech prchajících na západ do pro některé svobodného světa. Vcelku je to sugestivní obraz té doby, ze které nevyprchala vzpomínka na transfer německočeského obyvatelstva i zacházející obraz staré Šumavy. Za zmínku stojí i obsazení Vladimíra Menšíka v úloze, která jen potvrzuje šířku i hloubku jeho hereckého záběru podobně jako v případě Rudolfa Jelínka.