Thorn

Neuvěřitelně působivý snímek, který mě naprosto uchvátil. Útěk ze Sibiře popisuje osudy několika lidí, kteří v období druhé světové války uprchnou z ruského pracovního tábora a poté musí přejít přes nehostinnou divočinu, skrz zasněžené lesy i vyprahlou poušť. Ačkoliv je filmů s podobnou tématikou více, tak jen málokterý z nich nabízí takovou psychologickou hloubku a propracovanost hlavních postav. Film je velmi realistický. Takové věci jako boj s drsnou přírodou a snaha za každou cenu přežít jsou zde vyobrazeny nebývale intenzivně a sugestivně. Zajímavé je také různorodé složení skupiny uprchlíků. Každý pochází z jiných poměrů a z jiné kultury. Máme tu obětavé Poláky, tajemného Američana, drsného ruského kriminálníka a křehkou dívku. Každá postava má své jedinečné charakterové rysy a svůj vlastní příběh. Stejně jako všude jinde však i tady platí, že přežijí jen ti nejsilnější. Divák tak může jen doufat, že hlavní hrdinové nakonec dojdou až do svého vytouženého cíle. U tohoto filmu bych chtěl kromě působivé atmosféry, zajímavých postav a napínavého děje vyzdvihnout také nebývalou hloubku příběhu a skvělé herecké výkony všech představitelů. Největší pozornost na sebe zaslouženě strhává čtveřice Jim Sturgess, Ed Harris, Colin Farrell a talentovaná Saoirse Ronan. Díky těmto hercům film perfektně funguje a mezi hlavními hrdiny není nouze o skvělé dramatické momenty. Mimořádně působivé je také prostředí, ve kterém se snímek odehrává. Nezáleží na tom, jestli jde o pracovní tábor, zasněženou pustinu či nekonečnou poušť. Pokaždé mě dané místo doslova vtáhlo děje. Útěk ze Sibiře právoplatně patří k oněm výjimečným filmům, které mám tak rád a které dokážu náležitě ocenit.

Přelet nad kukaččím hnízdem je mistrovské dílo, které je současně psychologickým filmem, antiutopií, politickým dramatem a částečně i komedií. Je to mrazivá alegorie a zároveň i tak trochu satira. Je zajímavou shodou náhod, že adaptaci Keseyho knihy natočil právě režisér Miloš Forman, který má na kontě také film Hoří, má panenko. Tyto dva filmy jsou totiž dle mého názoru v lecčem podobné. Oba zobrazují určitý kolektiv lidí, ve kterém není něco v pořádku. Rozdíl je samozřejmě v tom, že zatímco film Hoří, má panenko je laděný především komediálně, Přelet nad kukaččím hnízdem je veskrze seriózní, znepokojivý a místy dokonce děsivý snímek. Jedná se o příběh věčného rebela Randla McMurphyho, kterého jeho divoká a vzdorovitá povaha dostane až do vězení. Aby si Mac trest trochu zmírnil, rozhodne se předstírat duševní vyšinutí a dostat se tak do zdánlivě poklidného prostředí psychiatrické kliniky. Mac však bohužel záhy zjistí, že být pacientem psychiatrie je ve skutečnosti ještě mnohem horší než být vězněm ve vězení. Jeho přirozeně vzdorovitá povaha navíc tvrdě narazí na brutální diktaturu panovačné vrchní sestry Ratchedové. Ta patří dle mého názoru k těm nejlepším záporným postavám filmového plátna. Chladná a bezcitná žena, která chce svým pacientům "pomoct" i za cenu toho, že z nich ve skutečnosti udělá naprosté lidské trosky. Kromě hlavního hrdiny a vrchní sestry jsou zde samozřejmě i další důležité postavy, z nichž nejvýznamnější je bezesporu obrovitý indián přezdívaný Náčelník. Právě ten uplatňuje na rozdíl od Maca zcela opačný způsob jak v dané "totalitní společnosti" přežít. Závěr filmu bezpochyby patří k těm nejemotivnějším momentům celé kinematografie. Já osobně však za nejsilnější moment považuji scénu s hlasováním, která vlastně přesně vystihuje, jak fungují všechny demokratické volby. Rozumná menšina je zde přehlasována nemyslící většinou. Dokonalé zpodobnění smutné reality v naprosto bezchybném a dokonalém filmu. Přelet nad kukaččím hnízdem je prostě nezpochybnitelné mistrovské dílo.

Řidič slečny Daisy patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy viděl. Jedná se o dojemný příběh jedné starší dámy a jejího oddaného řidiče, kteří spolu zpočátku tak trochu válčí. Hlavní role zde úžasným způsobem ztvárnili Morgan Freeman a Jessica Tandy. Významnou roli v příběhu hraje také syn hlavní hrdinky v podání Dana Aykroyda, která zde rovněž předvedl znamenitý výkon. Film je úchvatný především tím, že pracuje s velkým množstvím různých témat. Máme zde problematiku stárnutí a to, jak se s ním člověk vyrovnává. Dále jsou zde věkové, sociální, kulturní a povahové rozdíly, se kterými se musí obě hlavní postavy vypořádat. K tomu pak ještě problematická doba, které vládly rasové předsudky i antisemitismus. Když to pak vezmu všechno dohromady, musím uznat, že jen málokterý film nabízí tolik podnětů k zamyšlení jako právě tento. Konfrontace dvou naprosto odlišných světů a životních postojů byla jen v málokterém případě zpracována tak úžasně jako právě zde. Zajímavé je samozřejmě také to, jak se tyto dva světy srazí a vzájemně ovlivní. Zároveň zde máme unikátní průřez jednou epochou amerických dějin zobrazený ze dvou různých pohledů. Z pohledu vzdělané židovské ženy z lepší společnosti a z pohledu obyčejného černošského nádeníka. Povrchní a plytké selanky typu Nedotknutelní by se mohli od tohoto filmu učit. Řidič slečny Daisy divákovi ukazuje skutečné postavy z masa a kostí, jejich nepříliš veselé osudy a jejich vzájemnou interakci. To, jak moc jde přitom do hloubky, je skutečně úžasné a právě díky tomu patří k mým nejoblíbenějším filmům.

Casablanca je opravdu nesmrtelná filmová klasika, na kterou se kdykoliv rád podívám. Síla příběhu vlastně spočívá v jeho jednoduchosti. Máme zde tu nejtradičnější zápletku milostného trojúhelníku. Je tu muž v nouzi, který potřebuje pomoc a spolu s ním také jeho oddaná manželka. Dále zde máme hlavního hrdinu, který se na první pohled nechce do ničeho zapojovat a v podstatě dělá jen to, z čeho má největší užitek. Postupem času se však ukáže, že všechno není tak černobílé, jak se zpočátku zdálo a divák bude možná ke konci i poměrně překvapen. Film nabízí zajímavý vývoj postav, vynikající herecké výkony, lákavé prostředí exotické země, romantiku, napětí i překvapivé zvraty. Hodně se mi líbí také morální podtext filmu, který v podstatě říká: Když můžeš udělat něco správného, tak to udělej. Především ve válečném filmu, kde se různí němečtí důstojníci ohání tím, že jen plní rozkazy, je takovýto morální postoj velmi důležitý. Na filmu bych vyzdvihl také to, že ačkoliv vznikl v roce 1942, tak neztratil vůbec nic ze své působivosti a strhující atmosféry. Není zde jediné hluché místo a i v dnešní době se jedná o úžasný filmový zážitek, který diváka chytne a až do konce nepustí. Právě z těchto důvodů Casablancu oprávněně považuji za jeden z nejlepších filmů všech dob.

Stejně jako byl Titanic králem všech lodí je tento snímek tak trochu něco jako král všech filmů. Nevím, jak se to Jamesi Cameronovi vůbec podařilo, ale v tomto filmu prostě všechno funguje naprosto dokonale. Snad každá scéna je něčím výjimečná. Je přitom s podivem, že poklidná první polovina je stejně zábavná a zajímavá jako napínavá a akční druhá polovina. Co bych opravdu vyzdvihl jsou skvělé herecké výkony ústřední dvojice ztvárněné Leonardem DiCapriem a Kate Winslet. Je zajímavé, že ačkoliv ani jednoho z nich moc nemusím, tak zrovna v tomto filmu se mi oba velice líbili. Třetím v pořadí by pak byl Billy Zane, který si hlavního padoucha zahrál opravdu s chutí. Samozřejmě potěšila také Kathy Bates. Na Titanicu bych ocenil především také to, že u mě jako jeden z velmi mála filmů dokázal vzbudit skutečné emoce. Ani sám nevím, jestli to byla tragédie všech těch obyčejných lidí, kteří zemřeli, protože nepatřili do vyšší třídy nebo ta celková bezmoc cestujících, když věděli, že nemají žádnou šanci. Možná, že to byla i ta scéna s hudebníky, nevím. Prostě to na mě velmi silně zapůsobilo a něco takového se mi u sledování filmů moc často nestává. Už jen za tohle u mě má Titanic vyhrazeno zvláštní místo mezi mými oblíbenými snímky. Konec je pak poněkud povinně tragický, ale i přesto úžasný. Cameronovi se vlastně podařilo vytvořit dojem, že ten film skončí velmi šťastně a to uznávám. Do toho pak ještě ta překrásná hudba, která pro mě nemá obdoby. Samozřejmě také píseň k filmu je jasná klasika. Když to všechno shrnu, je Titanic naprosto výjimečný snímek, jakých existuje jen opravdu velmi málo. Kdo ho neviděl, jako by nebyl. Skvělé filmové dílo a mistrovská práce.

Den nezávislosti je poctivou akční zábavou se vším, co k tomu patří. Je to ten nejlepší příklad typického tvůrčího stylu režiséra Rolanda Emmericha. Podobné filmy je poměrně těžké hodnotit. Na jednu stranu je to výtečná oddechová zábava plná napětí, akce i humoru, na stranu druhou zde chybí nějaký hlubší rozměr. Právě proto taky nedávám maximální hodnocení, ale jen hodně nadprůměrné. Film je i v dnešní době úchvatný zejména díky vynikajícím efektům, monumentálním scénám destrukce a velkolepým vzdušným soubojům. Má také velmi dobré obsazení, kterému vévodí trojice Bill Pullman, Jeff Goldblum a Will Smith. Možná i díky tomu je tento film tak zajímavý. Nemá totiž jednoho výrazného hlavního hrdinu, ale hned tři. Každý z nich má přitom po většinu filmu svou vlastní dějovou linii a bojuje na jiné frontě. Všichni tři hrdinové byli velice sympatičtí a všem jsem jim od začátku až do konce fandil. Příběh nemá žádná hluchá místa, z hlediska logiky dává smysl a je dobře vyvážený. Je zde skvělý mix akce, destrukce, humoru i dramatu. Pokud bych měl Den nezávislosti hodnotit v rámci nenáročných akčních oddechovek, které si nehrají na nic hlubokomyslného, pak tento film představuje v rámci žánru naprostou špičku. Je to ta nejlepší ukázka toho, jak by se měly podobné filmy točit. Režisérovi se podařilo perfektně ukočírovat i takové scény, které by jinak působily velmi pateticky. Dokonce i prezidentův hrdinský projev před závěrečnou bitvou funguje na výbornou. Je to zkrátka tím, že všechny postavy jsou nadmíru sympatické a uvěřitelné, takže to člověk všechno prožívá s nimi. Takže ano, v rámci žánru je to výtečný film a skvělý příklad poctivé filmařiny.

Pro mě byly tyto nové Star Wars jednou z nejočekávanějších událostí roku. Vždycky jsem doufal, že se jednou dočkáme nějakého pokračování Epizody VI a bylo mi moc líto, že se k tomu George Lucas nikdy neodhodlal. Vždyť těch námětů a možných zápletek tam bylo nepřeberné množství. Po pádu impéria měli tvůrci volné ruce a mohli si vymyslet prakticky cokoliv. Už jen proto jsem byl na tento film nesmírně zvědavý a velice jsem se těšil na to, čímpak nás asi nové Star Wars překvapí. Ještě bych rád dodal, že se mi zatím líbily úplně všechny epizody, jak ty původní, tak i ty prequelové. No a co ta nová? Řeknu to takhle. Dopadlo to úplně nejhůř, jak jen mohlo. Ačkoliv jsem měl určitou obavu, že to možná nebude úplně ono, nikdy bych nečekal, že by to mohl být až tak nepředstavitelný průser. Star Wars: Síla se probouzí totiž vůbec není regulérním pokračováním. Je to moderní remake Epizody IV se vším, co k tomu patří. Zápletka je do nejmenšího detailu stejná pouze s jinými postavami. Cokoliv, co se stalo během původní trilogie, zde nemá vůbec žádný význam, protože status quo v předaleké galaxii je naprosto totožný jako na začátku Epizody IV. Impérium je opět na vrcholu moci, povstalci jsou opět na pokraji rozdrcení. Řád Jediů byl rozmetán, zatímco temná strana síly má opět dva mocné zástupce. Tohle prostě není pokračování, ale regulérní restart v tom nejčistším smyslu slova. Otázkou však je, jestli má pro diváka smysl dívat se na remake Epizody IV, když ta původní je nesrovnatelně lepší. Co se týče postav a obsazení, škoda mluvit. Daisy Ridley, John Boyega a Adam Driver jsou vcelku průměrní herci a v tomto filmu navíc ani nemají takový prostor, aby mohli něco hrát. Harrison Ford a Carrie Fisher už jsou pro návrat do původních rolí prostě staří a ve výsledku to na mě působilo dost depresivně. Myslím, že by bylo mnohem lepší, kdyby se nikdo z původní sestavy už nevracel a film si šel svou vlastní cestou. To se však bohužel nestalo a tak tu máme jen nedomrlou napodobeninu Nové naděje. Sakra to je opravdu tak těžké vymyslet nějaké jiné nepřátele než impérium? A je tak těžké vymyslet nějakou jinou zápletku než tu, kterou měli původní tři epizody? George Lucas nám v prequelové trilogii ukázal, že možností je spousta a schopný tvůrce by se mohl vydat zcela novými a netušenými směry. Právě proto si Epizod I-III velice vážím na rozdíl od této sterilní napodobeniny. Ještě bych se možná zmínil o souboji se světelnými meči, který je zde bezkonkurečně nejhorší z celé série. Pokud je takový souboj ve filmu z roku 2015 horší než ve filmu z roku 1977, je to velmi smutné. No nic, tolik tedy k nové epizodě. Doufejme, že časem tohle někdo zrestartuje a nabídne nám místo toho důstojné pokračování původní ságy.

Když to vezmu kolem a kolem, tak tohle je pro mě pořád ten nejlepší filmový Batman, jaký kdy vznikl. Ano, není to zdaleka tak temné jako Burtonova verze a rozhodně to není ani zdaleka tak realistické jako ta Nolanova. Zamysleme se ale nad jednou věcí. Je opravdu nezbytně nutné, aby byl maistreamový komiksový superhrdina temný a realistický? Pokud to srovnám s batmanovskými komiksy, které přibližně v té době vycházely, tedy komiksy jako Knightfall či Knightquest, tak ten styl tam byl dost podobný. Schumacherův Batman navždy ctí komiksovou předlohu i postavu netopýřího muže mnohem věrněji než oba Burtonovy filmy dohromady. Burton Batmana vůbec nechápal. Klidně ho nechával zabíjet lidi, Bruce Wayne byl v jeho pojetí podivínský samotář a jeho chování postrádalo potřebný zápal a přesvědčení. Ačkoliv ani Schumacherovo pojetí rozhodně není bezchybné, tak tento režisér přinejmenším perfektně vystihl charakter hlavního hrdiny. Bruce Wayne má být především playboy a na to se Val Kilmer perfektně hodí. Zároveň je to jedna z nejvýznamnějších osobností v Gothamu, která pro město dělá co může. Tohle jsme tu mohli také vidět. Samotný Batman pak věří, že vždy existuje lepší cesta než zabíjení, ve všech hledá to dobré a dokonce se snaží nějak pomoci i svým psychicky narušeným protivníkům. Ani v tomto ohledu Schumacher nezklamal a jeho Batman tak na rozdíl od toho Burtonova nikoho nezabíjí, což je pro mě obrovské plus. Gotham už možná není tak temný jako v předchozích filmech, na druhou stranu však působí jako mnohem nebezpečnější místo. Po Burtonových klasických gangsterech, kteří vypadali jako by se sem zatoulali z kriminálek třicátých let, tu máme zcela moderní chuligány a pankáče. Kostýmy Batmana i Robina vypadají velmi pěkně. Problematická postava Robina se režisérovi skvěle povedla a ve filmu perfektně funguje. Nicole Kidman je bezkonkurenčně tou nejlepší Batmanovou společnicí a celkově bych řekl, že jednou z nejlepších ženských postav v rámci superhrdinských filmů obecně. Zlatým hřebem filmu jsou potom oba hlavní zlosynové Two-Face a Riddler. Tommy Lee Jones si vyšinutého Harveyho Denta zahrál očividně s velkou chutí a Jim Carrey je snad tím nejlepším prvkem z celého filmu. Líbí se mi, že jsou zde dobře zvládnuty jak odlehčené pasáže, tak i ty vážnější. Mainstreamový superhrdina zkrátka potřebuje mainstreamového režiséra a mainstreamový film. Nějaké netradiční experimenty jsou pro mě v tomto případě zcela nežádoucí. V Batmanovi navždy prostě funguje všechno tak, jak má a já mu proto dávám maximální hodnocení.

Další ze série hraných remaků Disneyho klasických animovaných filmů. Většina z nich nestojí za nic a tentokrát to bohužel dopadlo obzvláště špatně. Vlastně mě teď ani nenapadá nic, co by se mi na tomto filmu líbilo. Přejdu tedy raději rovnou k negativům. Pokud už se režisér rozhodl pro hraný film, musel počítat s tím, že bude potřebovat nějakého talentovaného dětského herce. Pokud k dispozici žádného takového neměl, pak měl raději zvážit dospělého hrdinu jako ve verzi z roku 1994 nebo rovnou kompletní CGI postavu. Takhle tu totiž máme v hlavní roli vyjukaného klučinu, který je tak strašně necharismatický a nezajímavý, že se na něj prostě nedá dívat. Počítačem generovaná zvířata nejsou taky nic moc. Zatímco v původním animovaném filmu byla všechna nakreslená tak, že hned vzbuzovala divákovy sympatie, tady jsou to prostě jen nějaká obyčejná zvířata, která nemají žádnou osobitost ani charizma. Například had Ká, který byl v původní verzi jednou z nejzajímavějších postav a měl ty nejlepší scény z celého filmu, má tady jenom jeden krátký štěk. Tygr Šér Chán, jenž byl v animovaném filmu nejen zlý a krutý, ale také velmi kultivovaný a moudrý, je zde pouhým jednorozměrným padouchem, který páchá zlo prostě proto, že to tak má být. Komické figurky jako medvěd Balú nebo opičí král Louie zde nejsou legrační ani trochu. Panter Baghíra je pak taky takový nijaký. Celkově tady prostě hrozně chybí jakékoliv emoce. Mauglí by měl být naivní a dětský, ale místo toho si tady hraje na nějakého drsného dospěláka, což působí hrozně nevěrohodně a rozpačitě. Všechny ostatní postavy jsou z emocionálního i hereckého hlediska stejně nudné a nezajímavé, takže se pak ani není moc na co dívat. Děj je sice dost podobný jako v původní animované verzi, jenže s absencí jakýchkoliv emocí, humoru, napětí a sympatických postav je to vážně dost nudné a ubíjející. Korunu všemu nasazuje závěr filmu, který se od animované verze diametrálně odlišuje a v podstatě nedává žádný smysl. Celý film úplně bagatelizuje a popírá jakýkoliv charakterový vývoj hlavního hrdiny. Mauglí je na konci filmu úplně stejný jako na začátku, takže se člověk ptá, jaký to celé vlastně mělo smysl. Původní film má smysluplný závěr s ponaučením, kdežto tady není vůbec nic. Efekty jsou na svou dobu běžný standard. Nejsou o nic moc lepší než v o pět let starším Zrození Planety opic. Kniha džunglí nemá vůbec nic, čím by mě mohla nadchnout. Celkově je tady prostě všechno úplně špatně a právě proto taky dávám tak nízké hodnocení.

Abych byl upřímný, pořád si nejsem jistý, jestli bylo tohle myšleno vážně nebo se mělo jednat o nějakou mírně parodickou poctu klasickým akčním béčkům z osmdesátých let. Nevím, ale opravdu si nedokážu vysvětlit, že něco podobného vzniklo v roce 2010 a ne třeba v roce 1980. V porovnání s tímto relativně novým kouskem totiž působí třeba i takový A-team jako zcela seriózní realistické drama. Lidský terč je v tomto ohledu opravdový unikát. Tento seriál vznikl na motivy příběhů nepříliš známého a také nepříliš úspěšného komiksového hrdiny. Jelikož je komiksový Human Target třetí liga, měli tvůrci seriálu celkem volné ruce a mohli tak jedině příjemně překvapit. Bohužel se jim to ani přesto nepovedlo a seriálový Human Target je tak kupodivu ještě slabší než ten komiksový. Co se týče výčtu negativ, nevím kde bych měl začít. Co třeba s hlavním hrdinou. Christopher Chance je takový kříženec Jamese Bonda, Ramba, Macgyvera, Indiana Jonese a Chucka Norrise. Všechno ví, všechno zná, je skvělým bojovníkem, mistrným střelcem, dokonalým gentlemanem, mistrem převleků, znalcem všech možných jazyků a profesí. Umí všechno řídit, cokoliv opravit, poradí si s jakoukoliv přesilou, vyzná se v každém koutě světa a navíc je to ještě playboy, kterému vůbec žádná žena nedokáže odolat. Upřímně doufal jsem, že podobný typ hrdinů vymřel někdy v těch osmdesátých letech. Bohužel jak se zdá, jsou pořád tady. K tomu tu pak máme ještě dva klišé parťáky, z nichž jeden je přes počítače a ten druhý zařizuje administrativu a zajišťuje různé kontakty. Každý jeden díl je jen další variací na nějaké tisíckrát obehrané téma, které už bylo mnohem lépe zpracováno někde jinde. Právě proto jsem si taky zprvu myslel, že jde jen o nějakou žánrovou poctu. Nějaká dějová linie je zde opravdu jen letmo naznačena a nikdy z toho nic nevzejde. Hlavní hrdina má za sebou velmi temnou kriminální minulost, ale v současnosti se přitom chová jako ryzí Mirek Dušín, který nemá jedinou špatnou vlastnost. To je taky dost nevěrohodné. Celkově vzato je Lidský terč takovou pěknou připomínkou poctivých akčních béček z osmdesátých let. Pokud chcete skutečnou kvalitu, zkuste raději něco jiného.