J.F.B.

"So, this is today. Today is yesterday. And tomorrow is also today." I když má očekávání nebyla příliš vysoká, tak ve výsledku musím říci, že tento film se fakt povedl. Je skutečně zábavný, má vcelku dobré dialogy, absurdní situace, výtečnou ústřední dvojici, je tam poušť... a dinosauři. Co víc si člověk (co má rád poušť a dinosaury + koncept časových smyček) může přát. Dobrý je i soundtrack, jediné co občas ruší, je naopak pár nepříliš dobrých speciálních efektů (výbuchy). Ovšem hlavní je, že snímek dokáže zanechat velmi příjemný pocit. (♪♫) "Little Joey is watering dog shit. It's weird. But... it's beautiful."

"There's a purity to beautiful things that I've never been able to find in another human being." Film má mnohé přednosti – solidní herectví, solidní hudbu, velmi dobrou (nebo raději výbornou?) kameru a hlavně prostředí. Ale o tom později. Teď ještě pár slov k příběhu – únos Johna Paula Gettyho III je samozřejmě velmi zajímavý případ sám o sobě, a zde se ho podařilo zpracovat vcelku dobře. Ovšem snímek celkově ve mně nedokázal zanechat nějaký opravdu silný výsledný dojem. A ne, že by byl úplně bez silných momentů. Ty tu skutečně jsou, ať už s Michelle Williams nebo Milesem, pardon, s Charliem Plummerem, v němž jsem prostě nedokázal po téměř celou dobu nevidět Pudge z Looking for Alaska, což bylo poněkud matoucí. A pak tu byl samozřejmě sám J. Paul Getty, zahraný výborným Christopherem Plummerem. I když stejně bych rád viděl i něco z materiálu se Spaceym, neboť jeho "Nothing." z upoutávky znělo velmi slibně. Nakonec musím napsat pár slov k opravdu skvostným lokacím snímku. Od nádherně pošmourné Anglie k prosluněnému Římu – černý Cadillac před Koloseem je prostě něco fantastického. Pak tu máme krásnou italskou venkovskou krajinu v níž se odehrála ona perfektní vojenská akce a samozřejmě samo Gettyho sídlo v oné, dříve zmiňované, patřičně deštivé Anglii (ač ve filmu, co se pamatuji, neprší). A tím je surreyské Sutton Place, zde ovšem hrané hertfordshireským Hatfield House. K čemuž vedla mimo to, že Gettyho dům nyní obývá jakýsi ruský oligarcha, i skutečnost, že Sutton Place je, jak uvedla produkční návrhářka/výtvarnice seriálu Trust Suttirat Anne Larlarb v článku od AD, skutečně nedostatečně monumentální a skoro vypadá, jako by byl z perníku. A tak je Hatfield House skvělou volbou, neboť svou jakubovskou architekturou představuje téměř synonymum staroanglického venkovského sídla. Narozdíl od takového Waddesdon Manor. A hlavně je skutečně majestátní. Stejně jako jsou majestátní a krásné interiéry, kterýchžto se nám ve filmu bohatě dostává. I když tu nemůže být plně zachycena velkolepost a bohatství sbírek J. P. Gettyho. Také mne docela zaujalo, jak si na Vánoce roku 1964 pouštěli desku s písní "Time of the Season" od The Zombies, která vyšla až o čtyři roky později. (x)

"But Otis has to pee." Mám z toho o něco lepší pocit než z February, v kterémžto filmu hrála též Kiernan Shipka, ale nutno dodat, že na rozdíl od něj to za horor moc považovat nejde. Je tu totiž absence nějakých opravdu děsivých, strašidelných nebo znepokojivých scén – někde k tomu je sice náběh, ale nijak extra to nezapůsobí. Vlastně to hutnou atmosféru postrádá obecně – což je u postapokalyptického snímku docela na škodu. Občas trošku naštve chování postav (hlavně ohledně používání různých improvizovaných zbraní), ale aspoň jsou tu rodiče zodpovědnější než v Tichém místu a dávají pozor na své děti, takže jsem to dokázal dokoukat. Obsazení je fajn, ale nikdo nemá úplně šanci – mimo již zmiňované Kiernan (Ally) a Tucciho (jehož postava sice měla podle všeho vykonat nějaký vývoj, ale scénář na to potom asi zapomněl) – nějak výrazně vyniknout. Což je škoda.

"You're working for me now." Musím se přiznat, že 80. léta jsem dříve moc nemusel – a to ať už v hudbě, módě nebo designu (zvláště aut), zkrátka to bylo jedno z těch období, která nejsou dost nová a zároveň nejsou dost stará... ale v poslední době tomu začínám pomalu přicházet na chuť – tím spouštěčem byl seriál Stranger Things. Díky němu jsem se více zaobíral tehdejší hudbou a postupně jsem začal brát na milost i to ostatní. I když ne úplně, prostě mnoho věcí se mi nelíbí pořád (třeba ty automobily), ale už k tomu pociťuji nostalgii. A k tomu mi pomáhají rozličné snímky z té doby, např. Miracle Mile, který je přes svou zvláštnost (i když spíš díky ní), skutečně fascinujícím pohledem na osmdesátá léta. Což je i To Live and Die in L. A. – které má naprostou úžasnou atmosféru, skvostnou kameru, poskytující nádherně komponované záběry Los Angeles (+ to jak se pohybuje... třeba ta scéna na mostě na začátku, a pak na mnoha a mnoha dalších místech – o honičce ani nemluvě) a neméně povedenou hudbu. Všechny tyto ingredience (a mnoho dalších) umožňuje doopravdy cítit to všudypřítomné horko městských ulic, pouště... podobně jako Chinatown. A to prostředí, ty domy, ta místa, ulice, skladiště... to všechno je tak výtečně vybráno a nasnímáno – určitě jsou zde jedny z nejkrásnějších pohledů na L.A., jaké se kdy ve filmu nebo seriálu objevily. Příběh (jeho základní osa) není složitý, ale nemá šanci nudit a dojde i na nějaký ten povedený zvrat. Automobilová honička s krabicemi na kolech patří k těm nejlepším, co jsem zatím viděl. Willem Dafoe si roli padělatele střihl skvěle, hlavní hrdinové nebyli nesympatičtí a přítomnost Darlanne Fluegel, Debry Feuer ani černého Ferrari 308 QV GTSi nebyla také na škodu. K tomuto filmu jsem se dostal skoro až po měsíci od té doby, kdy mi byl Real Tomem Hardym doporučen, jelikož až dnes na mne přišla ta správná nálada... ovšem čekání se určitě vyplatilo, Friedkin nezklamal a já mám pěkné filmové zakončení června. (♪♫) ║(9.4.2021) Dnes se mi šťastnou shodou okolností podařilo narazit na tento výtečný článek Briana Bremse, skvělou formou pojednávající o kouzlu Los Angeles, současném směřování kinematografie v digitálním věku a hlavně o tomto snímku, doprovázený krásně atmosférickou ilustrací od Tonyho Stelly (mj. autora mého druhého nejoblíbenějšího plakátu k Once Upon a Time in Hollywood, hned po tom oficiálním, jejž vytvořil Steven Chorney), díky němuž jsem si opět uvědomil, jak moc na mne hned napoprvé zapůsobil. Takže jsem se na něj okamžitě podíval znovu a teď už to vím jistě. Miluji To Live and Die in L.A. – aniž by vlastně pořádně věděl proč... Ale je to zkrátka tak, takže v pořadí třetí Friedkinův film v osmdesátých letech končí v mých oblíbených – i když by si tam své místo stejně dobře zasloužil i výše zmíněný Chinatown. "You're beautiful."

"I gave you good advice!" "I prefer weak tea." Příjemná adaptace románu, který jsem nečetl, jejíž nejsilnější stránkou je atmosféra římské společnosti 19. století. S jejímy pravidly, zvyklostmi a drby o každém, kdo tyto věci nedodržoval a jejich postupné vyštvávání z centra dění, tj. různých večírků a oslav. Jako třeba jisté poněkud lehkovážné americké děvče. Které je zpočátku lehce otravné, ale nakonec jsem si k němu dokázal vybudovat sympatie. Což není případ jejího bratra se zaječími zuby. Film má opravdu krásnou kameru a značně pozvolné tempo, které mu je trochu na škodu. Takže ani závěr nezasáhne tak, jak by mohl/měl.

"Get your hands off me, cunt!" Musím se přiznat, že film/jeho děj jsem sám nepochopil ani na té elementární úrovni a k částečnému prozření došlo až po přečtení komentáře od uiu, ovšem mnohé otázky stále zůstávají. Jenom si nejsem jist, zda mám úplně chuť se tím více zabývat. Pro tento snímek jsem se rozhodl hlavně proto, že je v něm Kiki (Shipka, ne Camarena), která nezklamala a scény s ní byly velmi dobré. Stejně tak Lucy Boynton, kterou jsem stejně jako Kudly4 notně dlouho považoval za Emmu Roberts a dokonce přemítal nad tím, proč si obarvila vlasy... pak jsem naštěstí poznal, jak se věci mají. Ani mi vlastně nevadila ta cca. 50 minut dlouhá expozice, která měla celkem fajn atmosféru a zajímavé zimní prostředí. Ovšem velmi mne (nejen) tam mátl střih. Blíže k finále došlo na několik krvavých a skutečně tísnivých/strašidelných scén, jenže pak přišlo to zvláštní "rozuzlení". A i když teď rozumím filmu o něco víc, stejně mi k němu ty tři hvězdy nesedí a stále úplně nechápu nadšení mnoha uživatelů. Což mne dost mrzí, protože jsem před jeho zhlédnutím doufal, že to na ně vyjde. Ale možná je to kvůli tomu, že jsem očekával nenáročné oddychové béčko, což toto zrovna nesplňuje (hlavně ohledně té náčnosti na šedé buňky mozkové). (♪♫/♪♫/♪♫/OST) A ještě jedno video vysvětlující konec, které objasnilo ještě více z toho, co jsem měl asi pochopit sám, ale nedokázal to, takže jsem teď z toho lehce v šoku. ║1. 7. 2020 (!!SPOILERY!!) S časovým odstupem a poté, co jsem se dozvěděl více o tom, jak to autoři zamýšleli a pochopil většinu děje, musím říci, že se mi hlavní myšlenka moc líbí. Jenže to nic nemění na tom, že mne prostě irituje to castingové rozhodnutí, které sice umožňuje ty dvě dějové linky, ale je strašně matoucí. Protože tolik se snad lidé po devíti letech v psychiatrické léčebně nemohou změnit. (x)

Nejsem si úplně jist, zda si tento film doopravdy zaslouží ty čtyři hvězdy – kterážto nejistota samozřejmě pramení z toho, že čtu komentáře ostatních uživatelů, a aby toho nebylo málo, tak o nich i přemýšlím. A ti kritičtější uživatelé mají v mnohém pravdu – ale přesto si nejsem jist, že si ty čtyři hvězdy skutečně nezaslouží. Protože já se většinu stopáže opravdu bavil, tj. nejenže mi některé dialogy vyloudily úsměv na tváři, ale docela často jsem se dokonce zasmál i nahlas. Chalamet mi do toho sednul dobře – skutečně si jej jde představit, jako takový ten typ romantického básníka zmírajícího v nevytopené podkrovní komůrce na souchotiny (což ovšem není Gatsbyho případ...). Elle Fanning, kterou marhoul skvěle přirovnala k roztomilému růžovému prasátku, zahrála svou zábavnou postavičku též nadmíru uspokojivě. Jude Law byl bohužel opravdu přímo hříšně nevyužit. I když to se možná dá říci i o ostatních. Příběh samozřejmě není nic světoborného (a nepochybně se Allen skoro ve všem opakuje – což tedy sám s jistotou nemohu říci, neboť jsem od něj zatím viděl jen Půlnoc v Paříži) a přídavné jméno snobský k filmu sedí perfektně. Ale to já vcelku rád. I když takhle vyhodit 5000 $ bylo na mne trochu moc. Nejslabší částí filmu bylo pro mne posledních 10-15 minut, které mne značně zklamaly. A které jsou také důvodem, proč film u mne teď balancuje na 7/10, nebezpečně blízko 6,5/10. Což je shodou okolností také jeho současné hodnocení na této databázi...

"I drink your milkshake!" Bezesporu bravurně natočený a výborně zahraný film, kterému v mých očích přesto do dokonalosti něco chybí – a to vyvolat opravdu nějaké silné emoce, zkrátka abych měl po jeho skončení nějaký výrazný pocit/náladu. Což tento snímek bohužel nedokázal. Pouze jsem věděl to, co jsem už napsal – tj. že jsem viděl kvalitní snímek. Který má úžasné vizuály, kameru – záběry na krajinu nebo hořící těžařskou věž jsou opravdu krásné, prostředí je zajímavé a bavilo mne sledovat jak se rozrůstá zázemí a stavby na dobývání ropy ze země. Paul Dano hrál svou postavu výborně, Day-Lewis též (stále je pro mne těžko uvěřitelné, že je to ten samý člověk, co hrál Lincolna), jenže to bohužel bylo celé tak nějak suché. A proto jsem prostě nemohl dát pět hvězd (ačkoli někdy u mne forma nad obsahem vítězí) a i ty čtyři jsou dost slaboučké a dal jsem je skutečně hlavně za ty pláně a kopce. A za těch pár opravdu skvostných scén... a ještě jsem zapomněl na hudbu, která také patří k pozitivům (i když je dost "nefilmová" a uchu zrovna nezalahodí)...

"This film will take you where no one has ever been before; no eye witness has actually seen what you are about to see. But in this world of ours where going to the moon will soon be upon us and where the most incredible things are happening all around us, somebody, perhaps tomorrow, the fantastic events you are about to see can and will take place." Dnes už svými efekty trochu úsměvný film, který ale má v sobě toho ducha možná trochu naivních představ o vývoji techniky. O tom, jak v novém tisíciletí budeme cestovat na Mars, všude budou pojízdné chodníky, nad nimi budou jezdit monoraily atd. atd. – takové ty věci, které se tehdy objevovaly v populárně naučných časopisech. Které ale mají svou poetiku a zajímavost. Obojího se nám v tomto filmu dostává vskutku bohatě. Fantastické stroje, blikající počítače, obrazovky, úžasná ponorka cestující tajemnými cestami lidského těla, boje s útočnými bílými krvinkami, laser a mnoho a mnoho dalšího. A mimo to je tam samozřejmě Raquel Welch. A pár dalších lidí. Snímek připomíná jak Macha a Šebestovou, tak Byl jednou jeden... život – pro mne neoddělitelně spjatý s výukou biologie na základní škole...

"It could have turned out differently, I suppose. But it didn't." Vcelku příjemný film, který zcela splnil svůj účel – tj. dokázal mne odreagovat, trochu pobavit a párkrát dokonce i dojmout. Potěšilo i pár pěkných záběrů anglických venkovských sídel a domů, bílých útesů doverských a krajiny celkově. Knihu jsem nečetl, ale musím souhlasit s uživateli, kteří říkají, že to má mnohé ne úplně povedené úpravy (zvláště v chování postav), které úplně neříkají "It's 1806 for Heaven's sake!" (citát z filmu). Kostýmy slušné, herecky a vypravěčsky (podivné přeskakování z jednoho stylu vyprávění do druhého) bohužel opravdu průměr – i když třeba Hugh Bonneville byl opravdu zábavná postavička. Pozoruhodný je také velký počet zpomalených záběrů, které jsou někdy až moc dlouhé.