J.F.B.

"Ta toho snese mnohem více než si myslíš." Perfektní ukázka žánru "katastrofická (filmová) telenovela " – jiné příklady zatím neznám. Spojení každodenního dramatu (míněno v lehké nadsázce) rozvodů, finančních krachů a aférek s letuškami a mužů v kokpitu, kteří nemohou bez dýmky nebo doutníku ani nastartovat motory, a jejich hrdiného zápasu o záchranu cestujících a stroje. Ovšem nesmím opomenout ani jejich kolegy na zemi v řídících věžích. Je v tom poetika technologického pokroku, milá naivita ve vykreslení světa letiště, roztomilý a příjemný humor. A také velmi silný lidský a tragický příběh. Vše v pro mne velmi přitažlivých kulisách konce 60. let s množstvím věcí, na které lze koukat. Od automobilů (za něž je zde největším hrdinou '69 Ford Country Sedan), přes interiéry, módu, technické vybavení... nebo samotné technické provedení filmu, zvláště dělení plátna – konečně vím odkud to Tarantino vzal v Once Upon a Time in Hollywood. Film má slušný spád, nepostrádá napětí, má výborné herecké obsazení, kde zvlášť vyniká úžasná stařenka Helen Hayes, pak Dean Martin, Lancaster, Jean Seberg, Kennedy a samozřejmě Jacqueline Bisset. Kouzlo filmu zachytil hezky i mladý Cimrman ve svém komentáři.

"The way your dad looked at it, this watch was your birthright. He'd be damned if any slopes gonna put their greasy yellow hands on his boy's birthright, so he hid it, in the one place he knew he could hide something: his ass. Five long years, he wore this watch up his ass. Then when he died of dysentery, he gave me the watch. I hid this uncomfortable piece of metal up my ass for two years. Then, after seven years, I was sent home to my family. And now, little man, I give the watch to you." Ohledně tohoto snímku (a ohledně těch pár dalších tarantinovek, které jsem viděl – mimo jeho mistrovského díla, naprosto dokonalého Once Upon a Time in Hollywood) mám dost rozporuplné pocity. Na jednu stranu vidím jistě výborné herecké výkony, promyšlený a nápaditý scénář, kvalitní hlášky, impozantní pomník popkultuře, zkrátka naprosto typickou ukázku Tarantinova stylu. Jenže mně se to líbí tak z poloviny. Líbí se mi různé části příběhů, určité okamžiky, scény, ale pak přijde něco, co se mi třeba přímo hnusí. Následně mne zase potěší, že jsem poznal nějaký odkaz na film, aby se to zase přesunulo k něčemu, co mne úplně nezajímá (popř. to nedává zas tak moc smysl). A i když se dozvídám více a více o tom, co film vlastně znamená, o jeho výstavbě, struktuře, významu pro kinematografii, pořád to ve mně nemůže přebít ty různé malichernosti, které mi vadí – od skutečnosti, že nemám rád Umu Thurman (takže pár dalších tarantinovek bude asi utrpení), přes moji averzi k injekčním stříkačkám, až po nos Maríi de Medeiros. A pak jisté morální záležitosti/zábrany, které mi trochu překážejí si utvořit vztah k jistým postavám. A celkového ducha, který mi v jistých ohledech není úplně blízký. Ač má skvělý soundtrack (či spíše superskvělý, famózní a ultraskvostný). Třeba jednou Tarantina pochopím více, třeba mi k tomu pomohou jeho další snímky a třeba tady jednou bude pět hvězd. Ale zatím tomu tak není. Takže se budu nadále cítit mezi všemi těmi vysokánskými hodnocení trapně a nejistě.║Nejoblíbenější scény: s Christopherem Walkenem, s Tarantinem, s Keitelem a značná část těch s Willisem. (x)

"Everyone assumes we start out in the same place. We don’t." Mám obecně rád mysteriózní filmy/seriály, díky tomu, že jsem už viděl druhou sérii, jsem si oblíbil Billa Pullmana, jehož charisma a prosté, ale silné a uvěřitelné herectví seriál táhne. Zde máme ještě excelentní Jessicu Biel, nemluvě o mnoha kvalitních výkonech herců ve vedlejších rolích (Abbott, Alexander,...). Případ je nám divákům výtečně postupně rozkrýván, informace jsou velmi dobře dávkovány, dojde na několik překvapivých zvratů (minimálně pro mne) a vše se pak v závěru výborně vyjasní. Husí kůže jsem si tu užil dost a na konci jsem si i trochu zaslzel. Velmi se mi zde líbila kamera a celkově vizuální stránka, jejíž obrazy nejsou jen v odstínech šedi, jako třeba u Defending Jacob, ale naopak pěkně barevné, aniž by to škodilo ponurému a tíživému vyznění určitých scén i celkové atmosféry. Čemuž napomáhá i velmi povedená hudba a samozřejmě soundtrack s onou ikonickou písní procházející celým Cořiným příběhem. (♪♫)

"Nic není zadarmo. Ani zatykač." Původně jsem snímku udělil čtyři hvězdy. A to za to, že jsem se v posledních patnácti minutách dočkal něčeho lepšího než žalostné průměrnosti většiny stopáže. Tedy možná ne úplně lepšího, ale alespoň jsem byl částečně uspokojen. Ovšem ve výsledku toto uspokojení nemůže přebít můj celkový dojem, který fakt není valný. Washington i Hawke hrají dost dobře, ale podle mého ani jeden z nich nepodal přímo oscarový výkon. Příběh mne nijak zvlášť nestrhl, klišé mne častokrát přímo bila do očí, stejně tak různé další chyby, "čtrnáctileté školačky", mizící poškození... u jiného snímku bych tomu možná ani nevěnoval pozornost, kdyby mne děj opravdu zaujal, což se zde ale bohužel nestalo. Kamera byla také nezajímavá (i když pár slušných záběrů L.A. se tu našlo) a hlavně to na mne jako celek nepůsobilo moc realisticky (ačkoliv téma bych za realistické označil, ale ve filmu to tak prostě nevyznělo). Zkrátka je to slabší, občas i trochu zábavný snímek s dobrými hlavními herci a nic moc víc – takže musím dát 3*. O policii města Los Angeles se určitě najdou lepší filmy.

"You ever listen to K-Billy's Super Sounds of the Seventies?" Na Tarantinově režisérské (dlouhometrážní) prvotině samozřejmě oceňuji jeho použití nelineární struktury vyprávění, několik velmi zajímavých nápadů, to, jak je už zde vidět jeho svébytný styl, narážky na popkulturu. A pak samozřejmě i to, k čemu se váže mnou zvolený citát – výborný soundtrack. Který je výborně zakomponován do děje, podílí se na spoluvytváření nejikoničtějších scén filmu, často ještě s výtečným uvedením od hlasu Stevena Wrighta. Ale přesto jsem byl trochu zklamán. Protože mne ty ostatní "neikonické" scény zas tak moc nenadchly, příběh je sice dobrý, solidně zpracovaný (zvlášť s přihlédnutím k rozpočtu), dobře zahraný, zrežírovaný... ale nic extra. Opravdu jsem se zasmál až u rozdělování krycích jmen, ano, byla tu napínavá místa, ale jiná se zase maličko táhla, našly se tu velmi dobré charaktery, u nichž jsem měl zase pocit, že by si zasloužily více prostoru... vlastně mi po skončení filmu připadalo, že by měl být delší. Jenže pak bych o něm zase třeba tvrdil, že je příliš dlouhý. Zatím se pro mne jedná o druhý nejlepší snímek od Tarantina (hned po Once Upon a Time in Hollywood, pak jsem viděl The Hateful Eight a Death Proof, už jsem se také jednou pokoušel podívat na Pulp Fiction, ale nedostal jsem se ani do 1/4, ale určitě to někdy zkusím znovu – Oprava: ve skutečnosti jsem tehdy viděl asi hodinu). "Nobody's got a clue what happened to Mr. Blue?"

"Pennsylvania 6-5000!" U tohoto snímku mám stejný problém jako u i v mnoha ohledech příběhově dost podobného Scorseseho filmu New York, New York – hudbu. Ta prostě není úplně mým šálkem čaje, u mnohé, co tam zazněla (třeba Armstrongův výstup), si ani pořádně nedokážu představit, že by se na ni dalo tančit. Ale přesto jsem se často přistihl, že si podupávám nohou do rytmu. Film má dost pozvolné tempo, Millerův život zachycuje skoro až monotónním způsobem – tj. nedočkáme se nějakých vypjatě emočních, silně podaných scén, momentů (či spíše jsou ty momenty, které by mohly být silné, podány nepříliš účinně). Herecké obsazení bylo také zpočátku dost rušivé – Stewart a Allyson vypadali na lidi, kterým mělo být podle všeho lehce přes dvacet, staře – pravděpodobně proto, že také "staří" byli (asi 46 a 37). Dále ve filmu se to samozřejmě zlepšilo, Stewart dostal brýle, takže mne už tolik nerušil (není mi totiž obecně extra sympatický) a dokonce jsem mu chvílemi i věřil, že je opravdu Glenn Miller. Silné herecké výkony tu ale jinak nenajdeme, což zážitek samozřejmě dost zeslabuje. Na druhou stranu má film velmi povedenou výpravu, která věrně rekonstruuje 20. a 30. léta, scény z války. A hlavně různé kluby a koncerty, takže pro nadšence do swingové hudby je to jistě ráj.

"I only smoked marijuana once and I laughed for five hours. I couldn't get a taxi home. I had to walk. I never smoked marijuana again. Honest." O existenci této fascinující procházky 60. léty (nejen) v Británii jsem donedávna neměl ani tušení, ale naštěstí jsem na ni včera úplnou náhodou narazil. Michael Caine je jako vypravěč skvělý, výborně se poslouchá, uslyšíme tu ale i mnoho dalších lidí, kteří byli u toho, když se tehdejší kultura mládeže formovala. Kultura, společnost, se kterou sice v mnoha věcech nesouhlasím, její myšlení, ideály, cíle jsou mi často cizí, ale přesto ji nedokáži svým způsobem nemilovat. Alespoň v jistých oblastech. Třeba skvělé hudbě, módě, designu. A i o tom vypraví tento snímek. Mimo třeba to, jak se Michael Caine stal Michaelem Cainem, jak získal roli v Zulu. Je tu skoro vše z ikon doby. Třeba již zmiňovaný Michael Caine. V Aston Martinu. Radio Caroline. Beatles. "The Pill". Minisukně. Bazaar. Twiggy. Biba. Rolling Stones. Bailey. Jean Shrimpton. Donovan. Birds. Drogy. Komunismus. Demonstrace. Zatčení. Předávkování. Smrt. Mezitím ještě mnohem více, vše doprovázeno fantastickými archivními záběry, fotografiemi, hudbou. Ale pak je konec. "There was a feeling that something special was over. We'd pushed for change, now change was pushing us. Maybe, for some of us, the party had gone on too long."

Velmi pěkný dokument BBC, který představuje rychlý průlet Eastwoodovou kariérou hereckou a režisérskou, objeví se zde i různé záběry ze zákulisí jeho filmů, třeba snímku The Outlaw Josey Wales nebo The Enforcer. Objektivita je zde zajištěna prostorem pro jistou pošahanou kritičku, která vypouští různé perly o tom, jaký je Eastwood špatný režisér a herec, jak jsou jeho charaktery nemorální, bezzásadové a urážlivé. Hlavní rozhovor s Clintem je veden ve velmi příjemném duchu na jeho oblíbeném místě na útesech nad mořem, občas se v záběru objeví i osiřelý koloušek nebo malá Alison pobíhající kolem. (X)

"Bez vítězství není mír. Zabíjet se bude vždycky. Takhle to u nás chodí..." Začátek vypadal hodně slibně, došlo na několik vizuálně velmi působivých scén (helikoptéry, konvoj na pozadí pouště, města, hořících pneumatik...), také na první přestřelky. Boj v ulicích je tu zachycen opravdu dobře. A to v celém filmu. Jenže ke konci už začne nudit. Toho střílení je prostě moc. A chybí tu něco na rozptýlení. Ano, válka takhle asi vypadá, ale pro mne jako diváka je to únavné. K tomu se pojí i můj naprostý zmatek v postavách, které se mi pletou, vidím herce, kteří tam vůbec nehrají (popřípadě nevidím ty, co tam hrají) a to nějak nezachrání jeden dost patetický projev vojáka, který hned poté zemře (což je podle mého názoru značné klišé, které by si film mohl odpustit). I když je skutečně smutné vidět ty vojáky umírat ve výsledku zbytečné válce, vlastně pro nic. Ale jinak to moc emocí nevyvolává. Efekty jsou skvělé, hudba je většinou průměrná (Zimmer hodně zklamal), ačkoliv má pár lepších míst. Tři hvězdy, hlavně za ten vizuál. Víc tam vlastně ani není.

"You think I'm crazy? Well, listen up, there's a storm coming like nothing you've ever seen, and not a one of you is prepared for it!" Na tento film jsem se už chystal nějaký čas, bohužel mi to stále nějak nevycházelo. Až o nedávných Shannonových šestačtyřicátinách jsem si řekl, že už se na to prostě podívat musím. Sice mi to na ty narozeniny zase nevyšlo, ani na den poté, ale až dnes, po čtyřech dnech. A Shannon nezklamal, podal pravděpodobně nejsilnější mužský herecký výkon jaký jsem v poslední době viděl (a to byly některé velmi dobré), Jessica Chastain za ním nijak nezaostávala. I další postavy jsou výborně a hlavně uvěřitelně obsazené i zahrané. Snímek sám mne dokázal skutečně napnout a zaujmout, celou stopáž mne držel v nejistotě a poskytl mi takovou husí kůži, jakou jsem už dlouho neměl. S tím souvisí naprosto fantastická hudba, skvostná kamera, která krásně pracovala se světlem, což vytvořilo nádherné šerosvitové obrazy. O smyslu příběhu, a o tom jak ho chápat, lze jistě dlouho a složitě polemizovat, ale velmi silný filmový zážitek, který bude ve mně ještě dlouho rezonovat, zde zůstává tak jako tak.