darkchipmunk

Jiří pes uprchlík se hodně podobá tomu, jak bych si představovala, že by mohly vypadat český filmy s umělečtějšími ambicemi. Celovečerní debut Hranice lásky na mě vlastně působí jako film od úplně jiného tvůrce, ale zklamaná úplně nejsem, ač jsem asi čekala něco trochu jinýho. Eliška Křenková je podle mě typ do jak komerční, tak nezávislejší produkce a považuju ji za asi nejlepší současnou českou herečku (vím, že srovnávání nemá moc smysl, ale nemůžu si pomoct), která kvalitativně pozvedne nebo minimálně upevní snad každej film, tím pádem bych si pro ni přála víc prostoru. Jsem ale ráda, že Hana Vagnerová měla možnost ukázat se zas v trochu jiné roli a podílela se i jako spoluautorka scénáře. Ten film je asi záměrně nedokonalej, což mu přidává na autenticitě, ale něco mi tam chybělo (i v rámci té nedokonalosti). A jo, ta scéna s lidmi žijícími v polyamorním vztahu čněla a byla trochu zesměšnující. Navíc když si poslechnu rozhovor třeba s Terezou Těžkou o polyamorii, vůbec to nechápu jako něco odsouzeníhodnýho nebo nefunkčního, ty lidi se kolikrát mohou respektovat víc a žít ve zdravějších vztazích než klasický páry. To je feel, kterej jsem z tohohle filmu neměla (ani u otevřenýho vztahu, natož u polyamorie), možná je to i dost generační faktor. Upřímně mi taky žádná scéna nepřipadala sexy, nevim, na co jsou lidi zvyklí. Ale za tu autenticitu a odvahu přijít s něčím jiným a zároveň vyvolat diskuzi hodnotím docela vysoko. A taky souhlasím, že Wiński má režijní cit, což je právě poznat už u Jiřího psa... forma mě dost bavila a zároveň to nepůsobilo tak efektně a na sílu cool jako třeba v případě Bangeru (ten ale pořád považuju za nejlepší letošní českej film)... což je taky možná generační faktor :). Update: S postupem času ve mně roste pocit, že film cílí na skupinu profesně úspěšných, lehce povrchních třicátníků, kteří se snaží držet krok s trendy, ale vlastně přemýšlí jako těžký konzervy a největší kontroverze tak potom plyne ze střetu silnýho ega s představou, že by se dělili o partnera (podobní lidi se mnou dost možná seděli v sále, co jsem tak slyšela). Psychologie postav se spíš blíží lifestylu než progresivnímu filmu, ale podle mě je to dílem i vinou herců v hlavních rolích. Možná že Hana Vagnerová prostě chtě nechtě je ten sluníčkovej, chytrej typ, ale bez hloubky výrazu a psychologickej ponor jí nejde.___Ježiš, to je dlouhý, sorry.

To nemá s The Crown nic společnýho, tam se snaží až úpěnlivě držet dobových detailů (ano, chápu, mají k dispozici víc materiálu), ale Císařovna je young adult červená knihovna s krásným a mladým císařem a svéhlavou a živelnou (ne zrovna krásnou, podle mě, ale zase působí reálněji, ač Alžběta byla svého času nejkrásnější ženou doby, takže... oukej). Kouká se na to hezky a dobře se vypne po náročném dni, účel tedy splněn, proto hodnotím tak vysoko. Nicméně umělecky jde o další opiát, nijak progresivní (filmy o svéhlavých mladých hrdinkách se točily i před dvaceti lety). Kdybych si měla vybrat, co chci vidět ze života Alžběty Bavorský, bylo by to to, co ona sama světu ukazovat nechtěla. Když feministický motiv, tak ten, že svýho muže milovala tak 5 minut, zatímco on ji podle všeho celý život. Byla potetovaná a tyranská, nejvíc ji zajímal vlastní vzhled, takže docela solidní narcismus - téma, které by mělo aktuální přesah, podobně jako poruchy přijmu potravy... Ale chápu, jedná se o růžový úvod. Nemyslím si ale, že seriál by se v dalších sériích vezl na větší míře kritičnosti, asi o to ani úplně nejde. No, kouknu na film s Vicky Krieps.

Aby se z tohohle filmu stala vánoční klasika, na to má asi příliš alternativní (a málo hravý - omg) vibe. Jo, představte si to, nemám problém věřit, že by konzervativní část Ameriky měla v dnešní době problém přijmout lesbický pár, když jde o zemi, která se regresivně vrátila k zákazu potratů... Klasický střet majetných konzervaticů - kteří se navíc politicky angažují, obavy z přijetí jsou tak na místě- s lesbickým issue. Nejhorší chování vlastně vyvolávala právě ta podvědomá nejistota ohledně Abby, co tam vlastně dělá a tak. Kristen Stewart s Mackenzie Davis jsou zamilování hodný, a Kristen (která je btw často kreténama označována jako nejnudnější herečka ever, protože nepodbízí 'ženskej sexappeal') hraje podobně jako vždycky. A to dobře.

Poměrně podceňovaná duchařina s atmosférou a stupňujícím se napětím. Taková tematizace manželství... když jste s ním dostatečně dlouho, většinou vyplave na povrch něco podobného :-). Ford v nečekané roli, ale kam se hrabe na skvělou Michelle. Docela oblíbenej film mýho dětství, kterej jsem poprvé viděla u tátovy partnerky na HBO, spolu s Americkou krásou.

Ikonické dílo anglické romantické literatury. Nemůže chybět vnitřní rozervanost svéhlavých hrdinů (nenaplněná láska a anglická vřesoviště...), ti jsou v souladu se svou přirozeností, méně pak se společností, která je obklopuje a jejími normami. Komu to vadí, ať se vykašle na etapu romantismu v umění, protože všechny ty - pro někoho otravné - atributy k tomu patří. Já taky nemusím westerny, a když si nějaký pustím, nevyčítám tvůrcům, že se odehrává v Severní Americe v době jejího osidlování Evropany či budování průmyslu, a že je to plný machismu, znásilňování, a ponižování původních obyvatel, bože... no nic. Ale k věci. Bouřlivé výšiny (nebo také Vichrné návrší či Na Větrné hůrce) jsou jednou z mých nejoblíbenějších knih z toho období, ač bych se k nim už asi nikdy nevrátila, knihu jsem četla v 18 a u toho se má zůstat. Adaptaci z r. 92 se nedá upřít dvojice charismatických herců a chemie mezi nimi. Hlavně Fiennes je docela sexy, ač nevim, jestli se mi úplne hodí na Heatcliffa. Juliette Binoche mi v roli sedí víc. Herecké výkony těch dvou film nicméné táhnou z bahna průměru, těžko ale v té době s podobným námětem natočit lepší verzi. Bouřlivé výšiny i v knize střídají pouze dvě lokace, Brontë staví spíše na naplno nevyřčené lásce svých postav, a 90. léta se nevyznačovala zrovna propracovaným vnitřním světem hrdinů. Frankenstein z devadesátek je povedenější, protože má mnohem bohatší a akčnější děj. Zdejší látku proto podle mne mnohem lépe převedla až verze z r. 2011 Andrey Arnold, která dává vyniknout nespoutanosti hrdinů skrze kameru, kde je toho právě mnoho nevyřčeného.

Na debut velmi zralý scénář, režie i výkon mladé Gracijy Filipović, která filmem proplouvá jako muréna za pomoci skvělé práce kamery Hélène Louvart. Vše je v ženských rukách, muži slouží příběhu buď jako despotové, představující překážku, již je třeba překonat na cestě ke svobodě, nebo slouží jako prostředky, které k tomu je nezbytné využít. V Julijině upnutí na majetného Javiho coby jedinou možnost úniku se pere vypočítavost s naivitou, což je dobře, protože to lépe prokresluje charakter její postavy a dodává jí na lidskosti.

Myslím, že to, jak je Natalie Portman skvělá herečka dokazuje od útlého věku v Leonovi po takřka one woman show v Černý labuti, a pokud se objevují výtky na její herectví, a zároveň dochází k srovnávání s Cassidy, může jít o důsledek původního tvůrčího záměru. Hlavní hrdinka  je za vrcholem své kariéry. A to v prostředí pozdního kapitalismu a průmyslu, jenž ženám stárnutí a chyby neodpouští. Na dospělé a zraněné Celeste se začínají projevovat traumata, která ji v období dospívání paradoxně pomohla dostat se na vrchol. Média nejprve přispěla ke stvoření Celestiny hvězdy, a nyní ji posílají ke dnu. Což je trajektorie většiny především ženských, především filmových, hvězd (je na ně ostatně pohlíženo optikou patriarchátu, tak proč ne). Tvůrce podle mě vnáší tuto dialektiku do hry zcela záměrně, a pokud je toho času takřka čtyřicetiletá Portman porovnávána diváky s o generaci mladší Cassidy, a shazována za svoje herectví, jde vlastně o docela výstižný rámcový přesah.___Corbet pracuje jako autorský tvůrce a v rozhovorech přiznává, že byl ovlivněn hlavně evropskou školou (začínal jako herec a zahrál si například i ve filmech Hanekeho, Triera nebo Östlunda). Poetika Vox Lux má něco z amerického nezávislého filmu, zároveň však vnáší prvky evropského artu a citace ikonických tvůrců jako například L. V. Triera.___Je to nádherně a poctivě natočený, úvodní sekvence spolu s hudbou se otiskne do duše, takže pro mě je Corbet talentovaný autor s vlastními rýsujícími se trademarky. Jen mi po čase připadá, že Vox Lux distribuuje příliš mnoho motivů a ač o žádné vytvoření soudržného snímku nešlo, přesto se i v rámci konceptu rozpadá a ne úplně nadčasově stárne (když jsme u toho stárnutí). Haneke i Trier jsou skvělí v tom, že si je můžete pustit za 20 let, a vždycky vás dostanou. Podle mě akcentace teroristických útoků už je prostě moc. V rámci hudebních filmů roku 2018 a v porovnání s hollywoodskou A Star Was Born s Lady Gaga, je ale Vox Lux prostě jiný kafe - hořký, cynický a pravdivý (asi jako ženský vyrovnávání se se životem).______pod čarou: tak nějak jsem na to zkoušela psát závěrečnou práci na škole, ale vzhledem k tomu, že se na mě všichni vys*ali, nakonec se k jejich smůle hvězda nezrodila. Jaké z toho plyne ponaučení? Neztrácejte mládí filmovědou, beztak jsou to narcisové, a ta škola je většině lidem na ho*no :(

Naštěstí nemám televizi, takže barrandovská stoka mě většinou úspěšně míjí. Doteď netušim, co je to Soudkyně Barbara či jak se ta lobotomizace jmenuje. Ale  viděla jsem pár dílů Agáty na yt. Bezprostřední reakce a názory Agáty mi vždycky přišly docela v pohodě. Nevim, proč v zemi totálních bizárů kdy ona byla tím největším, když má reálně až nudně konzervativní názory... Taková klasická old school drbárna o vztazích, u toho se vaří a podporujou se stokrát omletý stereotypy, což asi ve vztahu se starším chlapem (je to stereotyp, ale..) prostě tak je. Není na tom cokoli, co by někoho mohlo nasrat, i když asi sere, spíš pěkná nuda. Prostě mainstreamová česká domácnost, jak na návštěvě u rodičů. Jen tihle lidi maj trochu víc peněz. Ačkoli podle mě Soukupovy konverzační dovednosti jsou dost otřesný...

Stavět námět Predátora na realistický motivaci mi připadá dost zcestný, když celá predátoří značka vychází z nahazování: "Co kdyby se E. T. potkal s Rambem". Tím pádem je možný, že většina výtek opravdu vyplývá z podprahový nebo uvědomělý misogynie zakomplexovaných idiotů, ale čert to vem. Příběhově možná jde o jeden z nejlepších filmů o predátorovi, kde skutečně každý hrdinčin krok má svoje odůvodnění (hyperbolickej přístup by v ženským podání beztak prošel jenom mladý Angelině Jolie, co si budem...). Ale souhlasím s tím, že je to prostě film na stream, a v kině by postrádal patřičné napětí, zábavu, nebo i požitek z obrazu, který by podle mě potřeboval mnohem poctivější přístup, když už se o něj snaží scénář.

Celovečerní debut tehdy čtyřiadvacetiletého Alejandra Amenábara je na jedné straně detektivním thrillerem s prvky hororu, který přivádí nevinnou  hrdinku do děsivého podsvětí produkce “snuff filmů”. Je komentářem ambivaletní touhy diváka, jenž se na jednu stranu odvrací, na druhou lační spatřit násilí v jeho nejdrsnější podobě. Úvodní sekvence se odehraje v prostředí metra, kde se kupí množství přihlížejících, vyháněných od zmrzačeného těla v kolejišti. A závěr filmu ponechává mluvící hlavy ve zprávách okomentovat tragickou zápletku spolu s přiloženými záběry inkriminovaného snuffu, které pacienti v nemocnici upřeně pozorují. Tesis má řadu autobiografických rysů. Ústřední postava Ángela, s ostražitým, avšak soustředěným pohledem Any Torrent, je prý částečnou projekcí Amenábarova odporu k násilí. Ač Tesis tematizuje touhu spatřovat brutalitu, přímo nezobrazuje žádné explicitní scény. Ty jsou vždy jen komentovány postavami, jejich pohledy či dialogy – u nejdrsnější scény ve filmu Ángela ztlumí jas na obrazovce. Zatímco však hrdinka je zlem v lidech nepřiznaně fascinována, když si jako téma diplomky (tesis) zvolí násilí v audiovizuálním průmyslu, a je také mocně přitahována tušeným nebezpečím v postavě nevyzpytatelného Bosca, autor se od něj naopak odvrací. A skrze Ángelu konfrontuje diváka s jeho vlastními voyerskými choutkami. Ty pak symptomaticky vztahuje na celou španělskou společnost své doby, která je reflektována i názory pragmatického učitele Castra, jenž tvrdí, že “je třeba dát divákům to, po čem touží.” Sám Castro je postavou údajně inspirovanou Amenábarovým skutečným neoblíbeným učitelem z univerzity (kvůli němuž nedokončil studium), vyvolávající pocity úzkosti. Stejně jako prostředí ústavu pod jeho vedením. Prostředí, kde každý musí být ostražitý a kdokoli může být potenciální vrah, který obětuje lidské životy pro kariéru a film, aby publikum dostalo, co žádá.___Za zmínku stojí skvělé herecké výkony, především mladého, uhrančivého Eduarda Noriegy, kterého o rok později Amenábar obsadil do svého Abre los ojos, a jenž se vypracoval v jednu z výrazných hereckých tváří. Což stvrdil např. v projektech Princ bez království nebo Metoda.