Lima

Pro mě s přehledem nejlepší díl celé franšízy. Není to tak nesnesitelně kulometně ukecaný jako ´jednička´, ani tak vizuálně agresivní jako ´dvojka´, nebo dějově plytké, jako ve třetím díle, kde to hraničilo skoro až s nějakou mexickou telenovelou. Má to patřičný nadhled, nečekaně vtipně vypointovaný scény, má to fajn vizuální nápady a při akčních scénách kamera zajímavé krouží prostorem a volí netradiční úhly. A největší překvapení je ten, od kterého jsem to čekal nejméně. Martin Lawrence je sice pořád osina v zadku, ale světe, div se, on je tady i vtipnej. Počínaje nechtěnou „návštěvou v záhrobí“ ty jeho ztřeštěnosti a jakýsi komplex mesiášství dávají smysl a prostě mě jako herec, na rozdíl třeba od krále trapnosti Kevina Harta, ten týpek baví. Jediný, kdo to trochu kazí, je postava Smithova synátora, mladej prostě neumí hrát a ve všech scénách se tváří stejně netečně, jakoby ho to ani nebavilo.

´Mad Max´ je australský kulturní poklad, který měl zůstat jenom u tří, respektive čtyř dílů. První hodinu mi to přišel jako takový sled mini-příběhů, kde nechutně přehrávající Hemsworth sebou škube jako holub, když zrovna zobe zrní a svým (ne)herectvím z toho dělá vlastně takové na sebe navazující polo-komediální skeče, které fakt v sáze Mad Maxe vídat nechci. On tu byl nejslabším článkem filmu. Tím dalším tu byla přemíra zřetelného greenscreenu a přestylizovaných barviček. Tehdy před lety, u prvních dvou dílů jsem obdivoval tu punkovost, která z nich čišela. Punkovost, která souvisela s nízkým budgetem, kdy se všechno dělalo takříkajíc na koleně, kdy wastelandery hráli skuteční motorkáři, policajty skuteční policisté, rekvizity se vymýšleli v pauzách při natáčení a čišela z toho divokost a opravdovost, kterou Miller částečně oživil ve stejně divoké ´Fury Road´. Tohle má spíše blíže ke třetímu ´Dómu hromů´, který byl rovněž přestylizovaný a nevěrohodný v zobrazení postapo světa. Nevěřil jsem tomu. Šílenému Maxovi nesluší nabobtnalý rozpočet, protože pak se Miller neudrží a ve snaze tam narvat toho co nejvíc, je to s ním jako v té pohádce o pejskovi a kočičce, co vařili dort s tolika ingrediencemi, až se z toho poblinkali (scéna z lomu je příliš over the top). Postupem času zjišťujete, že vás osud Furiosy vlastně ani moc nezajímá, protože pro vás, na rozdíl od Mela Gibsona, není stěžejní určující postavou, neprožíváte to s ní a k tomu se celou dobu modlíte, ať tam je co nejméně Hemswortha. Vlastně jediné, co stojí za vyzdvihnutí, je desetiminutové dobývání cisterny, protože z něho je cítit ta punková opravdovost, kde si poctivě mákli kaskadéři společně s těmi, co vymýšleli choreografii. A to mi přijde málo, Georgi. Moc málo.

V 50.letech a v 1.polovině 60.let se v Hollywoodu natočilo zhruba 270 nízko a vysoko-rozpočtových scifíček a tenhle kousek je jeden z posledních zástupců té ´Zlaté éry vintage sci-fi´, kdy už začala poptávka po tomhle typu filmů postupně uvadat. Produkčně velice pěkně zajištěn, s hezkými triky a cinemascope formátem, který u sci-fi filmů nebyl standartem. Je to vlastně takový dědeček ´Marťana´ od Ridleyho Scotta, o 50 roků starší. I tady se ztroskotaný osamocený kosmonaut snaží přežít na nehostinném Marsu a vlastně celé první půle je takovým sólem pro něho, jeho opičího společníka a jednu k životu vybavenou jeskyni. Je to všechno samozřejmě úměrné vědeckým znalostem té doby, takže náš hrdina se po Marsu producíruje bez kyslíkové masky, dopřává si občerstvující koupel, tedy zkrátka věci, o kterých se Mattu Damonovi mohlo jenom zdát. Ke konci se to zvrtne do totální fantasmagorie, s domorodým „Pátkem“, ufouny, kteří z orbitu šlehají z létajícího talíře smrtonosné paprsky a s měnícími ekosystémy, kde nechybí ani čerstvý sníh. Celé to vypadá docela pěkně, ale nemohu se zbavit dojmu, že vzhledem k řídké náplni je ta velká stopáž poměrně neobhajitelná.