Kaleidoskop

Olga Sommerová si nejspíš po desítkách let u filmu konečně našla téma které ji baví a v kterém je opravdu dobrá - portréty slavných osobností. Její filmy o Jiřím Suchém, Michealu Kocábovi, Veře Čáslavské a dalších patří podle mě mezi jedny z nejlépe zpracovaných dokumentárních portrétů, které jsem na české scéně viděl a proto jsem se těšil i na její novinku o druhé legendě divadla Semafor - Jitce Molavcové. Už ze začátku mě ale zarazilo tempo snímku. Zatímco film o Suchém pěkně odsýpá bez problémů drží nit a místy je i humorný, tady se také objevují vtipná místa, ale jsou v mnohem menší míře, než u Suchého a film hned ze začátku plyne výrazně pomaleji. Zlom pak nastává v druhé půlce filmu, kde už definitivně autorka rezignuje na hezký oddychový film a začíná nám referovat o těžkém životě Molavcové a snaží se z ní dělat mučednici, která svůj osobní život obětovala nám všem. A já rozhodně nechci, aby to v této chvíli vypadalo, že si Jitky Molavcové nevážím. Právě na opak. Stejně tak i rozumím, že realistický portrét musí ukázat všechno, ale moc nevím, proč musí film o celoživotní komičce a bavičce končit na tak pesimistické notě. Když jsem v úvodu napsal, že Sommerová je v portrétování slavných opravdu dobrá, tak na konci musím bohužel seznat, že tento film za mě patří k těm slabším kouskům... P.S.: Po napsání těch posledních řádků a znovupřečtení celé recenze mě napadá otázka, jak moc je dělání těchto filmů svobodnou vůlí Sommerové a jak moc tyto filmy vyrábí na popud dramaturgického plánu ČT...nehledě na to, že se ve svém stylu za ta léta moc neposunula a všechny ty filmy, jsou po stránce vyprávěcího stylu vesměs stejné...

Igor Chaun je pro mě legenda. Fascinoval mě již jeho stdentský debut Nejkrásnější portrét, který se pro mě stal vzorem punkového filmu a nového dokumentárního směru pro 21.století. Po absolvování FAMU pak Chaun natočil několik dalšívch dokumentů (namátkou: Opera Hokejdo, Česká filharmonie je také člověk atd.), kde se mu podařilo zachytit i vážné lidi od uměleckého řemesla ve chvíli, kdy je vyvede z míry svými naivními až dětskými otázkami. A to je na těchto filmech tolik zajímavé. Polidštění čehokoliv. Jeho zatím předposledním celovečerní dokumentárním dílem je film Nepřesaditelný! který pojednává o životě novinářské legendy - Jiřím X Doležalovi. Nutno podotknout, že portréty osobností Chaun před tím příliš netočil. Na předchozích filmech si ale vybrousil svůj režijní styl a tak s jeho uplatněním nemá problém ani u tohoto tématu. Na druhou stranu JXD je zdatný vypravěč životních historek a práci mu tak značně usnadňuje. Také je ale potřeba si připomenout, že mezi tímto a jeho předchozím filmem je pauza 6ti let, kdy z jeho dílny nevyšlo téměř žádné dílo. Těžko říci, zda je to pro to, že je o tyto film menší zájem, nebo se Chaun věnoval jiným aktivitám, ale o to více oceňuji redakci Reflexu, že na režijní místo oslovili právě jeho. Na technické stránce je vidět, že film měl velmi nízký rozpočet, což mi ale osobně nijak nevadí, neboť ani předchozí Chaunovi filmy neoplývaly nikterak velkým rozpočtem a technickou kvalitou. A ať už si o osobě tohoto režiséra myslíme cokoliv, toto je podle mě věc, kterou umí nejlépe a v čem se liší od jiných tvůrců: Zatímco jiní potřebují pro své filmy gigantické rozpočty a každý záběr pečlivě promýšlejí, Chaun si s tím hlavu neláme a dokáže tak díky svému stylu i s minimálním rozpočtem proniknout hluboko do nitra portrétovaného a dojít až k realistickému obrazu člověka. Moc rád bych se v budoucnu dočkal nějakého další celovečerního Chaunova dokumentu, ale trochu se bojím, že mi spíše jednou v batikovaných hadrech zazvoní u dveří a se zvoláním "Hare krišna" mi strčí do ruky Strážní věž.

Na tento film jsem narazil při přípravě jednoho ze starších ročníků Křišťálového kvádru. Zaujalo mě herecké obsazení a tak jsem dal tomuto dílku šanci a doufal jsem, že se dočkám kvalitní studentské kinematografie. Na prvním místě musím ocenit ty již zmíněné herecké výkony. Je vidět, že jde o zkušené herce, kteří se snaží z naprosto debilního a trapně jednoduchého scénáře vymačkat maximum. Ale z vody se vařit nedá a tak to také dopadá. Navíc celé je to tak prapodivně snímané, že to vypadá, jako kdyby se autoři pro vizuální styl inspirovali seriálem Ulice, což přiznejme si na rovinu, není vhodný inspirační zdroj pro absolventský film.

Filmové celovečerní eseje (či snad básně?) se u nás moc nevidí a o to větší radost mi pak působí, když na nějakou narazím. Osobní život díry, režiséra (a mmchdm. pedagoga FAMU) Ondřeje Vavrečky je jedním z nich. Tato otevřená úvaha na místem prázdna ve hmotě dokáže diváka uchvátit jak vizuální pojetím a zpracováním, tak zvukovým doprovodem obrazu nám prezentovaného. Málokterý film dokáže oba tyto světy propojit a využít ve svůj prospěch tak jako toto dílo.

Dílo režiséra Radka Bajgara sleduji již delší dobu a myslím, že si buduje něco jako svůj režijní styl. Lépe řečeno, snaží se ve své tvorbě skloubit romantické (nebo rodinné) komedie s detektivní až kriminální zápletkou. Příběhy pak rámuje do okolí Berouna a Berounky, případně jiného poetického prostředí, které citlivě propojuje se svými příběhy. Dokazují to podle mě jak jeho film Teroristka, seriál Poldové a nemluvně a nebo právě film Kurz manželské touhy.  Po shlédnutí filmu Teroristka jsem se těšil a doufal, že dostanu další oddychovou, nevšední komedii, která mě překvapí svou odvahou, ale opak byl bohužel pravdou. Bajgar si tady na paškál bere nepodařené vzathy a snaží se na jejich nápravě budovat něco jako dramatický oblouk. Klid seance pak naruší nečekaný pokus o vraždu, který ale nebyl tak možná pokusem. Po technické stránce pak většina filmu vypadá jako reklama na jeden konkrétní, specifický a v této recenzi nejmenovaný rezort, kde se většina příběhu odehrává.  V hlavní roli se tu pak navíc objevuje Lenka Vlasáková, na jejíž kýčovitý herecký projev jsem alergický už dávno, protože mám pocit, že jím dokáže pokazit každou roli ve které účinkuje (jsem schopný to akceptovat snad jen v jiných kýčovitých komediích, kde s tímhle hereckým "talentem" přímo vyniká). Suma sumárum, jedná se o další českou komerční komedii, která se tak moc snaží vyjít z všednosti, až do ní sama spadá. Nic moc, od Bajgara jsem čekal trochu víc.

Upřímě řečeno jsem netušil, že Petr Jákl fušuje též do lingvistiky, ale překlad názvu jeho posledního díla do angličtiny mě o tom definitivně přesvědčil. Odteď budeme slovo "medieval" překláda zásadně jako "Jan Žižka". Natočit film o tomto legendárním vojevůdci se již pár tvůrců pokoušelo (namátkou třeba Otakar Vávra, že), ovšem Jákl se rozhodl, že skromné socialistické pojetí nestačí a je potřeba této české legendě postavit filmový pomník se vší grácií. Já prvotní chybu spatřuji už v rozhodnutí přetvořit českého hrdinu pro světová publika. Jako co bude vidět třeba americký divák? Tomu jméno Žižka nic neřekne. Ten uvidí jen další tuctový film ze středověku, natočený v Evropě (navíc je to dílo, které se drží hesla: "ve středověku slunce nesvítí a barvičky taky neexistujou"). Jenže stavět dramatický oblouk na reálné historické postavě je tenký led už samo o sobě. Příliš známých a důvěryhodných faktů nemáme, je potřeba si něco vymyslet a v takovém případě se scénárista vystavuje riziku, že ho nějaký historik obviní ze lži. A když máte takovýhle příběh napasovat na americkou tříaktovou strukturu aby zaujmul amerického producenta a musíte ho zjednodušit na minimum, aby ho překousal i nenáročný americký divák (a film tak měl naději na komerční úspěch), nemůže vám z toho vypadnout nic smysluplného. A takyže nevypadlo. Respektive, mě po zhlédnutí napadla jediná věta - je to hezký film, ale není to film o Žižkovi. Kdyby Jákl natočil film o nějakém bezejmeném rytíři, klidně bych dal i vyšší hodnocení, ale pokud si hrajeme na film o Janu Žižkovi, je tam toho přikrašlování a historických nesmyslů na mě až moc.  Já na jednu stranu Jákla obdivuji. Dokázal do čech dostat světové herce a v českých reáliích za americký rozpočet natočit slušnou podívanou. Ale dokud budeme hlavní postavu titulovat Jan Žižka, nemohu dát hvězdiček více.

Máloco pro mě znamená filmový minimalismus tak jako Krátký film o lásce. Geniálně jednoduchý příběh, minimalistická kamera i celé pojetí, to všechno pro mě dělá z tohoto filmu fantastické dílo. Patříte - li tedy mezi voayery, neváhejte tento film shlédnout.

Občas se v českém filmovém rybníčku objeví dílo se spiritualistickou tématikou. Ať už je to z poslední doby Tajemství a smysl života anebo právě Tichý společník.  Z mého pohledu se jedná o hezký a vkusně natočený příběh s dobře obsazenými postavami a nebýt toho konce, poslal bych to do průměru. On ale právě ten konec je nejspíš i důvod rozporuplného hodnocení, protože čás lidu film odsoudí jako propagaci ezoteriky a druhá část jej využije jako možnost k zamyšlení nad vlastní exitencí. A já asi patřím spíše k té druhé části...

Jestli mám ve svém filmovém vkusu nějaké guilty pleasure, jsou to určitě české loutkové filmy. Tato zanedbávaná filmová podoba klasického loutkového divadla je podle mě nádhernou ukázkou řemeslné zručnosti českých loutkářů i filmařů. A když se propracované loutky se svými vodícími provázky vynesou někam do přírody a přidá se k tomu krásná kamera, dostávám se do sedmého nebe. Film Malý pán stojí na základě dětské knížky Velká cesta malého pána, což je citlivá pohádky o přátelství a film ji nemohl zpracovat lépe. Za filmem stojí kolektiv divadla Buchty a loutky, v čele s režisérem Radkem Beranem. Já osobně miluji už první Beranův loutkový punk film Chcípáci a zatímco ten se svou jednoduchou mizanscénou postavenou celou ve studiu vypadá jako cvičení loutkářů z DAMU, Malý pán už je film se vším všudy. Nádherné loutky, precizně propracovaná mizanscéna, kde se kombinují kulisy s reálnou přírodou, hezký příběh i zajímavá hudba, to vše přispívá k tomu, proč se mi tento filmu tolik líbí. Samozřejmě chápu, že to není pro každého. Ale já osobně se těším na vznikající pokračování které nejspíš ponese název Velký pán. Další český loutkový film! Jupííí!

České romantické komedie nemám příliš v lásce. Většinou jde totiž o kýčovité šílenosti (ano, koukám se na vás Ženy v běhu a Bajkeři), které sice bývají hvězdně obsazené, ale kvalitou scénáře nesahají ani na průměr. A já vím, že je to divácky vděčné, komerčně úspěšné a že se takové filmy dělat musejí, protože jinak by český film zkrachoval. Ale tak to prosím pojďme omezit na nutné minimum. Když jsem se tedy dozvěděl o této novince, byl jsem k tomu dosti skeptický.  A na rovinu říkám, mile mne to překvapilo! Hlavní dramatický oblouk sice pravda, není nic extra, ale rozhodně se nedá srovnávat s výše zmíněnými veledíly. Moc mě taky bavila postava Matouše Rumla a i obecně to bylo skvěle obsazené a dobře zahrané (další musím vyzdvihnout Emmu Smetanu, protože tady hraje postavu, do které se mimořádně hodí). Bavil mě i scénář protkaný odkazy na jiné filmy a celkově je to hezky zpracované, citlivě natočené a jednoduché na koukání.  Neříkám tedy, že se jedná o něco přelomového. Ale rozhodně si to na poli českých romantických komediích najde své místo a rozhodně je to koukatelnější, než kterákoli česká komerční tvorba v této oblasti. Prostě jednoduchá nenáročná oddychovka pro romantický večer.