Kaleidoskop

Zde jsem mírně znejistěl, když se opona kina zatáhla na akademický čtvercový formát. To je většinou známkou autorovi sebejistoty, že k vyprávění více prostoru nepotřebuje. A musím uznat, že zde to docela sedí. Lehce mi u tohoto snímku vadí velmi jednoduchý scénář, nicméně je tak efektně natočen, že se jeho banalita ve výsledku prakticky ztratí. Po kamerové stránce je to velmi divácky příjemné a ve spolupráci s ruchy a barevným svícením se z toho stává výborná podívaná. Jak už jsem napsal, u tohoto snímku nečekejte hluboký dramatický příběh, spíše takové řemeslně dobře zvládnuté drama z nočního města, kde na zločin narazíte prakticky kdekoliv. I přes to, zde ale můžeme nelézt zejména díky výkonům v hlavních rolích citlivou linku, která se dotýká témat dospívání a hledání sebe sama. Za mě tedy lehký nadprůměr.

Na tento snímek jsem byl velmi zvědav, protože jak už jsem zmínil, mnoho lidí jej vychvalovalo až do nebes. Nicméně myslím, že to vyzdvihované téma náboženské sekty není u tohoto filmu to hlavní. Vůbec se nedivím, že snímek se promítal v Cannes, protože vzhledem k politice, kterou v posledních pár let tento festival razí, není divu, že je zaujme snímek, kde hlavní konající postavou je dívka. Možná je pravda, že snímek je lehce předvídatelný, ovšem já si myslím, že u něj je důležité něco úplně jiného. Z mého pohledu je zde důležité to, co nám postavy neříkají, co nám kamera neukazuje. A to tady z mého pohledu funguje velmi dobře. Pylypčukovi se daří balancovat na té hranici, kdy mu z toho vznikne buď geniální dílo, anebo to divák nepochopí. A myslím, že zde je to ten první případ. Krásně využívá divákovu vědomost a nevědomost, o postavách a prostředí nám toho říká přesně tolik kolik potřebujeme, prostě nádhera. Jediné co mi vadilo byla ruční kamera, která je použitá téměř všude, i na místech, kde její rozklepaný obraz podle mě ruší divácký zážitek. Nicméně i tak souhlasím s tím, že se jedná o nadprůměrné dílko.

Když chcete stavět děj celovečerního filmu, s rozpočtem kolem 90 milionů dolarů, nemůžete spoléhat na to, že Vás zachrání 20 stránek obrázků. A tak si autoři do příběhu museli lecos dovymyslet. Ze začátku to vypadá celkem dobře. Scénáristé hezky exponuji poměrně velké množství postav, např. sestru a matku hlavní postavy, ukazují nám jejich problémy, prostě klasický rozjezd běžného hollywoodského filmu. Jenže po tom toto všechno zahodí za hlavu, později se k tomu skoro vůbec nevrátí a přesouváme se na ten tajuplný ostrov, kde chlapec Max poznává příšerky. Což, když jsem viděl původní ilustrace, tak chápu že do realistického filmu se těžko převádějí, ale ... no nebudu lhát, tyhle CGI verze jsou prostě děsivé a vůbec nechápu, jak někdo mohl dát něco takového do dětského filmu (kam se hrabou mumínci). Následně sledujeme dění na ostrově, přičemž, film se původní knížky drží jako tak na začátku a na konci. Mezi tím dostaneme kupu zvláštních událostí (které samozřejmě nejsou pro děj důležité), kdy vlastně Max svým jednáním v roli krále totálně rozvrátí společenství příšerek, udělá z nich mezi sebou nepřátele a na konci, když by se měl ke svým činům postavit čelem a napravit je, tak se prostě sbalí a odjede. Jestli se ptáte kam, tak dopluje domů k matce, s tou se obejme a všechno je zase fajn. Celou dobu trvání, jsem se v tom snažil hledat nějaké poselství. Původní knížka je totiž poměrně dost oceňovaná a tak jsme doufal, že to celé má nějaký smysl, že ten fantazijní svět je jakousi paralelou k našemu světu, ovšem já jsem tam nic takového nenašel. Místo hezkého závěru, na konci přijde totální zmar a neštěstí, ty příšerky vypadají, že upadli Maxovým odjezdem do těžkých depresí a já si nejsem jist, že to vychovává dětského diváka správným směrem. Jediná věc, která by se dala označit za výchovnou, je to, že Max se na začátku filmu chová jako nevychovaný puberťák, nedomýšlí důsledky svých činů a ničí vše kolem sebe (jak psychicky ta fyzicky). To do jisté míry potom dělají i příšerky na ostrově, takže by se asi dalo říci, že mu tak trochu nastavují zrcadlo, aby si uvědomil, jak se chovat nemá. Jenže jemu je to úplně jedno a pořád se chová jako kdyby trpěl bipolární poruchou.

Po značném úspěchu filmu Bohemian Rhapsody, se nám tu objevil takový nešvar. Lépe řečeno se s životopisnými dramaty doslova roztrhl pytel. A u tohoto kousku je podle mě veliká škoda, že to dopadlo tak jak to dopadlo.Tedy přesně tak jak čekáte. Ze začátku to je docela dobré. Coppola se nezdržuje sáhodlouhým popisováním začátků jejich vztahu a rovnýma nohama nás hodí přímo do příběhu. Jenže po tom se z toho stane typické stereotypní dramátko o tom, jak se chudá Anče ze statku zamilovala do krále, on si ji vzal, jenže na ní přes své kralování nemá čas. Od začátku je vám jasné kam to povede a i bez hlubších znalostí jejich života dokážete odhadovat dění v další scéně. I přesto by se našlo pár věcí, kvůli kterým jsem se rozhodl udělit průměrné tři hvězdy. Výkony v hlavních rolí jsou velmi povedené, zejména Cailee Spaeny jako Priscilla je velmi povedený casting. Je to hezky natočené, velmi pěkně tu režisérka pracuje s barevností mizanscény (celé je to laděné do modra a tyrkysova) a pak tu mám takovou poznámku, u které si nejsem jist, zda je dobrá nebo špatná. Pokud totiž Coppola chtěla ukázat tu nudnost a všednost bezstarostného života americké smetánky tak se jí to definitivně podařilo. K tomu mě vede fakt, že celý film je natočen maximálně na 10 lokacích a spousta prostředí se nám v něm jako refrén neustále opakuje. Jenže otázkou také zůstává, proč by to autorka měla a chtěla dělat. Ve finále bych tak řekl, že je to konvenční dramátko o životě slavných, které je ve většině ohledů průměrné a otázkou opět zůstává, proč by to chtěl někdo natáčet.

Když jsem se dozvěděl, že Orson Welles zfilmoval Kafku, lehce jsem znervózněl. Nebyl jsem si totiž jist, zda si bude rozumět velikán filmu, s velikánem literatury (osobně totiž nejsem příznivcem většiny filmových adaptací Kafky, Michálkovu Ameriku bych vzal na milost snad jen díky výborné hudbě). Po zhlédnutí musím říci: čekal jsem to horší. Welles se poměrně dost drží původní předlohy a po příběhové stránce mi tam vadí pouze ten konec, kdy autor cítil nutkání dát tomu filmu jasné ukončení aby slabomyslný americký divák nemusel náhodou při sledování zapojit mozek. Na druhou stranu by si Kafkův text možná přeci jen zasloužil drobnou revizi, aby rozvláčný děj, který by v tomto noirovém pojetí tolik seděl staré Praze, tak hrozně nekontrastoval s modernistickou a funkcionalistickou mizanscénou Wellesova pojetí. Velkolepé záběry na gigantické kulisy na druhou stranu vypadají velmi efektně (už vím kde vzal Michálek inspiraci), takže by se to tomu asi dalo odpustit. Za režijní úspěch bych určitě považoval angažmá Anthonyho Perkinse, osobně by se mi do té role velmi hodí a hraje ji perfektně. Po zvážení všech výše zmíněných faktů bych řekl: 3,5*.

Upřímě nevím, kam tím chtěl autor směřovat. Celou dobu to osciluje mezi komedii z natáčení a vážnou noirovou adaptací Shakespeara. Ve finále pak mám pocit, že to nevedlo vlastně nikam a kdyby tam nebyl děj orogonální hry, vlastně bych asi nenašel motivaci to dokoukat až do konce...

Stálice české dokumentární scény Miroslav Janek přišel letos s na první pohled možná zvláštní filmovou esejí na téma včela a člověk. Janek chtěl nejspíše vytvořit komplexní zprávu o tom, co je to včela a jak se k ní chovat. Janek je ale také zkušený filmař a ví, jak zaujmout poroty, které rozdávají filmová ocenění. Místo toho, aby nám včelu představoval klasickým televizním dokumentem, spojuje veškeré vědění o včelách do jedné dlouhé filmové eseje, kde nesejde na tom, kdo nám své myšlenky předává, ale co nám vlastně předává. Nezdržuje se titulováním respondentů, nebojí se s nimi vést dialog i když je schovaný za kamerou a nebojí se střihem propojovat zdánlivě nespojitelné. Nemůžeme se pak divit, že tento na první pohled ryze umělecký film bude mít úspěch u staromódních institucí jako je ČFTA. Co do stylu se tak asi nejedná o nějaký převratný počin. Ovšem může se jednat o nový pohled a nové zpracování toho, co to znamená včela. Rozšířenou verzi najdete na kritiky.cz.

Když jsem včera vyrážel do kina, přemýšlel jsem, kdy jsem naposledy viděl v kině nějaký italský film. A vzhledem k tomu, že jsem na žádný nepřišel, o to více jsem se těšil. A o to větší pak možná bylo zklamání. Nebo ne až tak zklamání, jako spíš rozčarování. Jak určitě souhlasím s tím, že se jedná o nadprůměrný snímek. Mě osobně potěšilo zejména to, že je natáčený na filmový materiál (to vždycky dokáže potěšit), ovšem když jsem se začal zamýšlet nad dějem nějak se mi ta krása začala před očima rozpadat. Ten příběh má totiž hrozně pomalý rozjezd, což by ani tolik nevadilo, vzhledem k celkovému tempu snímku. Já osobně jsem ale měl problém s tím, že se mi ve zbytku stopáže nedostalo žádné hluboké myšlenky. Možná jsem se jen špatně díval, možná tam nějaká byla, ale já jsem měl na první doborou pocit, že autorka nám prezentuje takovou pohádku o italském indianu jonesovi a očekává že my z toho něco pochytíme. Ono nejde říci, že by to nemělo žádný děj, vůbec by mi nevadila ani pasivní postava, ale ten děj je hrozně pomalý roztažený a když už dojde k nějaké akci tak kolem nás propluje bez povšimnutí. A mě prostě vadilo, to že jsem se nedozvěděl žádné autorčino stanovisko, žádnou myšlenku kterou by ten film měl. A znovu opakuji: možná jsem jí tam pouze nenašel. Možná, že by se ten můj pocit dal popsat jako pocit, že nás autorka do svého dila nijak nevtáhne. Ona nás nechá se koukat, ale na co, to si buď musíme domyslet, anebo se to nedozvíme. Nicméně i tak bych film hodnotil na solidních 3.5 hvězdičky. Rozšířenou verzi najdete na kritiky.cz.

Když jsem zahlédl úvodní vteřiny nového televizního počinu z dílny Jiřího Stracha a Marka Epsteina, zalekl jsem se, zda jsem omylem nepřepnul na druhý kanál, kde zase dávají nějaký tuctový dokument o druhé světové válce. Žel bohu mě titulky, které běží přes úvodní černobílé záběry, vrátily do reality a ukázalo se, že to je opravdu ono. Po druhé takové pasáži s historickými záběry, které uzavírají osmdesáti minutovou stopáž celého díla bohužel musím prohlásit, že to co se nachází mezi tím, není kvalitativně o moc lepší. Dvojci Strach a Epstein totiž asi došly rozumné nápady, protože toto se příběhově dle mého názoru rovná prváckému cvičení na FAMU a to ještě hodně špatnému. Od začátku je to hrozně předvídatelné, scény se dějí přesně dle vašeho odhadu a autoři se za celou stopáž ani nijak nepokusí vás něčím překvapit, nebo vaše divácké očekávání nějak narušit. Po herecké stránce to není o moc lepší. Na jedné straně tu "exceluje" klasicky kýčovitá Lenka Vlasáková, která si na hysterických ženách na pokraji nervového zhroucení postavila kariéru a na druhé straně tu máme senilní Bohdalovou, která ve většině scén působí spíše uboze, trapně a komicky, než vážně a uvěřitelně. Klasickou televizní kameru bych dokázal odpustit, co mě ale překvapilo na technickém zpracování je hudba. Spoustu scén totiž režisér podkresluje tesknou a tíživě vážnou hudbou, kterou chce asi zatlačit na divákovi city, ovšem nelze říci, že by se mu to tímto kýčovitým prvkem příliš dařilo. Vrátím - li se ještě k příběhu, tak zpětně musím říci, že ten scénář je ukázkovou prací přesně podle té nejlevnější učebnice scénáristiky, důkazem toho budiž zejména posledních cca 10 minut filmu, ve kterých autoři cítili potřebu uzavřít všechny dějové linie aby si náhodou divák nemusel něco domýšlet. Z propagace tohoto filmu bylo hodně cítit to volání, že se jedná o tu poslední velkou roli Jiřiny Bohdalové. Ovšem jak už jsem zmínil výše, myslím, že herečka jejího formátu se mohla s kariérou rozloučit i lépe, než rolí, ve které působí pro samou vážnost spíš komicky. Edit: Po prostudování jiných recenzí jsem zjistil, že tento příběh má být adaptací skutečného příběhu ženy, která pořádala besedy o svém fiktivním životě v sovětském gulagu. Jenže když finální vyznění je něco ve smyslu: lhát o minulosti je v pořádku, když se nám to zrovna hodí, nemohu říci, že by to u mě skóre filmu vylepšilo. Spíš naopak.

Velmi zvláštní ale krásně nasnímaný příběh. Jediné co mi trochu vadilo bylo, že zápletka je dost podobná jako u jiných Hackenschmiedových filmů (jako např. u Bezúčelné procházky).