CinemaScope

Druhé pokračování Duny je bezesporu vizuálním mistrovským dílem, které však nezaostává ani ve vypravěčské stránce opírající se stále o neméně kvalitní knižní předlohu. Hudba, dialogy, akce a precizní výstavba jednotlivých scén vytváří fenomenální filmovou událost. Film stojí pevně na svých vlastních nohou a k tomu ještě navíc umocňuje vyznění a dojmy z prvního dílu. Jistě, dá se oponovat, že se nejedná o naprosto dokonalý snímek. Mohli bychom hovořit o mírně zrychleném tempu ve třetí třetině filmu, o zkratkovitém a neúplném vysvětlení některých vyobrazených skutečností či o značném odklonu od knižní předlohy v některých sekvencích apod. Ale ruku na srdce, který film je opravdu dokonalý a zavděčí se úplně všem divákům? Ne, ani tento snímek není 100% dokonalý, nicméně mohu s klidným svědomím konstatovat, že k tomu má opravdu velice blízko. Zažít jej v kině na velkém plátně je jedinečný zážitek, který se možná již nebude opakovat (minimálně ne do premiéry třetího dílu).

Oppenheimer možná není nejlepším filmem Christophera Nolana, jistě se ale zařadí do té silnější poloviny Nolanovy filmografie. Dokonalá rychlá střihová práce skvěle napomáhá monstrózní stopáži, hudba poměrně dobře vystihuje náladu jednotlivých scén, ať už pochmurných či emotivních, herecký chameleon Cillian Shelby Murphy sebevědomě kráčí ke své oscarové nominaci, a dokonce i Nolanova chladná režie tentokrát dává více vyniknout pocitům a charakteru jednotlivých postav. Kde tedy nastává problém? Roztříštěnost dějových linek působí zpočátku zajímavě a svěže, dle mého názoru na ni ale film hlavně v druhé polovině spíše doplácí. Nutnost scénáře ukončit linku následující Projekt Manhattan testem atomové bomby totiž svým geniálním dějovým i technickým provedením nedopatřením způsobí, že celičký tříhodinový film vygraduje příliš brzy, skoro hodinu před svým definitivním koncem. Ne že by následující výslech a strasti Oppenheimera v poválečném období nebyly kvalitně napsány, natočeny a herecky zahrány, oproti předchozímu dění však již na mě působí méně důležitě a nataženě. Když však shrnu své konečné pocity a zážitek ze sledování Oppenheimera, je to pouze malá vada na kráse řemeslně skvělého filmu.

Když jsem vyrazil do kina, nic jsem od Barbie vlastně nečekal a musím přiznat, že jsem byl nakonec docela příjemně překvapen. První polovina filmu uběhne díky kvalitnímu humoru, rozmazleným scénaristickým nápadům, svěžímu střihu a režii jako nic, v té druhé... V té druhé je to poněkud složitější. Úplně se zde vytrácí dějová linka s Willem Ferrellem a společně s linkou matky a její dospívající dcery (která díky své předchozí, leč poněkud krkolomné nádstavbě, mohla být pro příběh opravdu stěžejní) je zametena pod koberec a pro výsledné vyznění celého příběhu, pro konečné osudy Barbie a Kena, nemají obě tyto dějové linky takřka žádný efekt. Nepomáhá ani další předhazování feministických témat, která sice neztrácí svou důležitou výpovědní hodnotu, nicméně oproti první polovině filmu, v níž jsou přirozeně zabudována do struktury příběhu, zde jsou již v mnohých momentech prezentována poněkud na sílu a celé to občas působí až příliš okatě. Naštěstí ale film neztrácí svůj růžový nadhled, sebereflexi nad svou vlastní ujetostí a především, především neztrácí Ryana Goslinga, jehož komediální herecké načasování, taneční a pěvecké umění v samotném závěru tak trochu nechtěně upozadňuje hlavní hrdinku v podání až příliš dokonale obsazené Margot Robbie (viz poznámka produkce). To vše stále doplňuje skvělá hudba a šíleně růžové kulisy, kvůli kterým budou studia muset doplňovat zásoby růžové barvy ještě hodně, hodně dlouho. Jako celek tedy Barbie funguje poměrně dobře, je to vtipná odlehčená záležitost s originálním příběhem protkaná důležitými společenskými tématy, škoda jen toho uspěchaného kostrbatého konce.