Chudáčci

Reálně i filmově odporná Ema Kamenná s fungl novým mozkem a mentálním věkem předškolačky freudovsky objevuje svou kundu, přičemž na všechny strany ventiluje černobíle bezelstné dětské zmrdsví, sobectví a sociální nevyspělost ve fantaskním Dalího světě, snímaném vypouklou čočkou. A já musím konstatovat, že se jedná snad o historicky první snímek Jirky Latimérie, podivného to řeckého ufona, po kterém nemáte znuděni xmrti až tak kompulzivní chuť rozšlapat hlavu nějakému uhrovitému rozumbradáčskému pozérskému panici s mastnými vlasy a Kierkegaardem v podpaždí. Možná je to tím, že Jirka tentokrát vypustil své scénáristické ambice, možná proto, že trochu méně fetoval jsoucno, a možná je to Mejbylyn. Nicméně uhrančivé obrazy jsou tentokrát doplněny i vcelku zábavným, místy až dekadentně mrdavým příběhem s kupodivu hlavopatoidními dialogy a poměrně satirickým pseudofilozofováním, z nichž by se sice panna Shellyová asi dvakrát funivě nevyprstila, avšak já tasím vcelku plnotučnou trojku, i když mi z té bestiálně ohavné šišlavé ropuchy Emy zase dvě hodiny zděšeně zalézaly koule do břicha. (29.02.2024)

Bizarní společenská satira řešící některá současná ožehavá témata. Plná metafor a rafinovaných narážek, v neobvykle odvážném vizuálním pojetí papundeklových kulis jak z padesátek, černobílých vsuvek a kameramanských orgií s rybím okem. Freak show lovestory, která ukazuje komplexní paletu emocí a momentek ze života dospělých, jen to místy ztrácí grády. Prostříhat, souložící scény zkrátit o polovinu a 110 minut stopáže je na světě, to by bylo přijatelné. Takhle můžeme obdivovat odvážně a osobitě zpracovaný příběh, ale výsledek je primárně kontroverzní a až poté zábavný. (10.07.2024)

Ujetá frankensteinovská komedie o oživené ženě s mozkem dítěte mě bavila. Bylo to mé první setkání s tvorbou proslulého divného Řeka. Groteskní příspěvek k filmům o ženské emancipaci táhne Emma Stone tak fantasticky, že si v roli Belly ani nedokážu představit žádnou jinou herečku. Ten Zlatý Glóbus jí rozhodně přeju. Pochválit zaslouží i kamera, hudba, výprava a kostýmy. (11.01.2024)

Surrealistický gejzír, kamera utržená ze řetězu (miluji záběry rybím okem, co už dneska nejsou jaksi moderní) a mrazivě dunivá hudba měnící se tu v kakofonii, tam jen v pár vybrnkaných tónů. Orgastická extáze snad ještě neměla lepší hudební doprovod, o řádění na parketu nemluvě. Při některých intenzivních pasážích jsem si vzpomněl na Michaela Nymana a jeho hudbu k filmům P. Greenaway. Magický mix steampunku a secese doplněný vizemi jak od Karla Zemana (včetně té mořské ryby). Navrch ještě něco z Felliniho a Tinta Brasse. A z černobílého Londýna do světa plného barev, dobrodružství, sexu, krutosti a smrti. A ty skvostné interiéry! Jedním z hlavních motivů je emancipace, ale nějak to nevadí. A samozřejmě svoboda. A ač se tu skáče o sto šest, film vůbec není oplzlý a vulgární. V menších rolích mě potěšila H. Schygulla, vynikající německá herečka. Její scénka točící se okolo sexu a masturbace neměla chybu. Film, co je třeba zažít v kině - obraz + zvuk=dokonalost. Myslím, že dlouho nic lepšího z poslední doby jen tak neuvidím. (26.01.2024)

Priznám sa, že s Poor Things som strašne zápasil. Pustil som si ich a po 50. minútach som vypol. Po týždni, ked som dostal náladu, som dal druhý pokus. Avšak zvyšnú hodinu a pol som dával na 20 minútové etapy, v ktorých pauzách som si urobil nejaké cviky a prečítal pár stránok z knihy. Teraz to mám už konečne za sebou! Nebavilo ma to. Nebavili ma dialogy. Nebavilo ma pozerať sa na nahú Emmu Stone , ktorá nemá kozy. Nebavilo ma pozerať sa na Dafoea vypúšťajúceho z držky bubliny. Jediné, čo ma bavilo, bola forma a kamera, ktorou to bolo celé natočené a za ne udeľujem i dve hviezdičky. Po pozretí mi to celé došlo, že Lanthimosova záľuba v zraniteľných ženách s detským myslením bola už jasná v Kynodontas (2009). (04.03.2024)