Betlémské světlo

Oproti dilum syna s otcem Sverakovymi je to neobvykle. Jan motivy povidek otce spojil do scenare, jez vyvolava pocit pohadkove mystyky, ale chybela mi Sverakova poetika potouchleho stylu. Nic moc dohromady nepasuje. Sverak spisovatele Svejnohu hraje jako sve alter ego. Chybi emoce i napad. Humor je trochu detinsky. Film se rozpada do ruznych nalad. A moc tu nefunguji postavy. (28.12.2022)

Jistě, od toho, co Svěrákové točili kdysi, se Betlémské světlo diametrálně liší, ale tak nějak začínám mít na lidi, kteří z tohoto filmu dělají megaprůser, trochu averzi. Dost vtipné, v mnoha ohledech hodně bizarní (medvěd), s jednou velmi protahovanou povídkou (Fotograf) a dvěma velkými, pro Zdeňka i Jana nehodnými banalitami (oběť otce postiženého chlapce, důvod, proč stárnoucí spisovatel nerozumí ženám). Líbilo se mi pár detailů (popršené sklo auta, nebo uvolněným způsobem hrající Jiří Macháček). No a to by bylo asi tak všechno. (31.03.2022)

První a bohužel zřejmě i poslední cimrmanovsky laděný film Jana Svěráka se setkal s nepochopením, které zase nechápu já. Po dlouhé době si Jan Svěrák na nic nehraje, nedává na odiv své ego, jen pokorně užívá chvil se svým tátou. Ten film je milý přesně jak umí Zdeněk Svěrák být. Po zhlédnutí Po strništi bos mne jala hrůza, že Svěrák starší zblbnul. Naštěstí tomu tak není, to pouze do jeho námětu vnesl příliš sebe jeho syn. Zde Svěrák starší spolupracoval na scénáři zřejmě mnohem více a je to znát. Některé scény jsou hodně dada a dovedu si je představit i v rozhlasovém provedení v nealkoholické vinárně U pavouka. Není to film na plný počet, ale tak mizerné hodnocení (aktuálně 54%) si nezaslouží, navíc jsem se několikrát smála nahlas, takže bez uzardění přimhouřím oko a kus hvězdičky přihodím. (19.12.2023)

Bál som sa, že to bude zlé, ale bolo to milé a dá sa povedať, aj dôstojné. Film ako celok síce nedrží pokope, ale sype vtipy jeden za druhým a humor tipu Ježíšek není, ale Ježíš je! funguje výborne. Je to taký artový, Svěrákovský Kameňák. Som spokojný. Pekná labutia pieseň Zdeňka Svěráka. (19.03.2022)

Jan Svěrák v rozhovoru o natáčení zmiňuje, jak si cenil toho, že může trávit čas se svým otcem, jakou má radost, že jej zas režíruje. Do výroby zapojil také své dva syny. Zvnějšku by se tak mohlo zdát, že půjde o rodinný podnik, který dotyční realizovali hlavně sobě pro radost, aby měli pěkné vzpomínky. A vskutku. Betlémské světlo je přebujelou přehlídkou oblíbených motivů Jana a Zdeňka Svěrákových, řízenou navenek především snahou napěchovat do stovky minut všechno, co mají rádi. Je to film, který postrádá řád, rytmus i soudnost (a subjektivně trvá dobré čtyři hodiny). Nejen během scén, kdy by to šlo alibisticky omlouvat senilitou a uslintaností hlavního hrdiny a zároveň vypravěče, neempatického stárnoucího spisovatele, který nedokáže udržet myšlenku. Stereotypní ženskou postavou je jak mladá lékárnice (nejdřív chladná, pak hysterická), kterou si vymyslel, aby mohl dávat průchod svým erotickým fantaziím, tak jeho manželka, typická „stíhačka“, která ho nenechá chvíli v klidu. Snaha sloučit jednotlivé epizody do souvislého toku (namísto natočení povídkového filmu) je kontraproduktivní. Motivy a postavy ze tří různých povídek Zdeňka Svěráka na sebe narážejí, překážejí si, vyprávění zadrhává, tón a stylizace se mění scénu od scény (nejen kvůli přechodům mezi světem povídek a světem jejich autora). Chvíli neradostný příběh o vyčichlém vztahu a (zdravotních) problémech doprovázejících stáří. Chvíli sentimentální kýč o hledání životní náplně, která by přesáhla každodennost postav (pro některé z nich je touto nadhodnotou láska, pro jiné ezoterika, náboženství nebo psaní povídek, všechny se nezdravě upínají k zázrakům). Chvíli hodně lidová situační komedie, v níž Tereza Ramba pronáší „Jsem dost plochá postava“ a Vojta Kotek ji chytá za prso a říká „To mi nepřijde“, a protagonista se neohrabaně snaží nakrájet knedlík (což je natočené způsobem, který oživil mé trauma ze sledování pozdních filmů Marie Poledňákové). Hlava nehlava jsou na sebe vršeny (asi momentální) nápady, jichž více není využito. Herci vesměs buď přehrávají, jako kdyby byli na divadle, nebo působí jako by se účastnili hereckých zkoušek, ne vlastního natáčení, a teprve hledali vhodnou polohu. Marně přemýšlím, zda alespoň něco v tom filmu nebudilo rozpaky, stud a smutek, protože pamatuju časy, kdy byl každý nový film Jana Svěráka dlouho očekávanou událostí. A oprávněně. Betlémské světlo je jen další špatnou českou komedií (nebo co je to za žánr) s nesympatickými postavami, které se k sobě chovají hnusně, jakých vznikne tucet do roka, i dalším dokladem, že v tuzemsku k získání peněz na větší produkci nepotřebujete nutně dobrý (a dotažený) nápad. Stačí zavedené jméno. 40% (10.03.2022)