Dům pro dva

Mimořádná záležitost, na kterou se podívat je SVÁTEK. Schmitzer, Vetchý, Třebícká to je koncert. O prázdnotě v nás, předstírání a pocitu osamělosti.Jen ti co hledají nalézají něco, co nás přesahuje, mohou být naplnění a možná i šťastni. Hudba Pavla Dražana filmu dává mystický a místy až snový charakter. (16.05.2010)

Takový celkem minimalistický drama, který z nějakýho důvodu zapadlo a žádná televize ho nevysílá, jak je rok dlouhej. Já o tomhle filmu neměl ani ponětí, až včera jsem na něj náhodou natrefil na TV Barrandov a byl jsem mile překvapen. Vetchý hraje takovýho pošuka, kterej má jít za pár dní na vojnu a chce si hlavně užívat. V kontrastu s tim jeho starší bratr (Schmitzer) je takovej Mirek Dušín a pořád za něj žehlí nějaký průsery. I když jsou obě postavy poněkud extrémní (každá jinak), tak oba herci se s tim vypořádali se ctí a dokázali to zahrát přesvědčivě. Zábavný byly scény z fabriky, kde oba bratři pracovali. Všichni se tam akorát vykecávali a mastili karty :-) (26.03.2011)

Film, na ,který nelze zapomenout. Příběh lidí, který jako bychom odněkud znali. Nebo se často takové příběhy odehrávali dříve. Osobně se mi nejvíc líbí v závěru náznak probuzení DANA, který vidí svého zemřelého bratra před sebou, i když už nežije, jako ducha, jako součást své mysle, o pokrevním propojení, o transcendentálních dotycích, které v nás zůstávají po těch, které už nikdy neuvidíme a přitom byli kladnou součástí našeho života. (15.06.2010)

Československá filmová dramata mám hodně rád, ale Dům pro dva... působil na mě příliš divně, většinou však tím nesympatickým až nepříjemným způsobem. Ondřej Vetchý mě navíc v hlavní roli vyšinutého mladíka moc nepřesvědčil, nestrhl mě ani v závěru (na rozdíl od skvěle gradující hudby) a sledovat jeho počínání na úrovni psychopatického pobudy mi působilo menší utrpení. Nesedla mi ani forma, s níž se režisér snaží experimentovat ve jménu nekonvenčních záběrů a střihů skoro až geometrického ražení. To sice spolu s prostředím továrny, dobou hroutícího se socialismu a často protivně dunící osmdesátkovou vyvolávalo ve mě dostatečně šílenou depresi a dojem jisté odpudivé šedi, ale k čemu to vše, když se s tvůrcem a jeho případným vysílaným poselstvím míjím, resp. nakonec jsem si žádné pro sebe neobjevil. Jak říkám, československá filmová dramata mám hodně rád, ale... v jiném stylu. Respektuji nadšení z Domu pro dva ze strany jiných diváků, já mu však udělím jen jednu hvězdu za schopný výkon Jiřího Schmitzera a jednu další díky několika málo scénám s dialogy z domácnosti, aspoň trochu v krátkých útržcích zavánějícím rodinným dramatem. [45%] (15.02.2024)

Podobenství o ponurém údělu i kázeňské nenapravitelnosti jednotlivce. Příběh dvou rozdílných bratrů Dana a Bóži - v naprosto stěžejním podání frajírkovského Ondřeje Vetchého a zádumčivého Jiřího Schmitzera - odlišuje od časově paralelních děl tuzemské kinematografie zejména náznak spirituálního módu, jenž umocňuje nejen víra v Boha Schmitzerova života odpovědného hrdiny, ale předně práce s kamerou a syntezátorovou hudbou, jež spoluutvářejí fluidální účinek. Tím se Dům pro dva otevírá širšímu poli diváckých interpretací než jakákoliv dobová raritka na podobné téma. (04.03.2024)