Poločas štěstí

Možná je mé hodnocení ovlivněno tím, že jsem sám ze Žižkova a měl jsem možnost jako dítě ještě zažít tu jedinečnou atmosféru starého Žižkova a nebo možná taky ne, těžko říct. Co jde ovšem lehko říct, je chvála na Josefa Vinkláře. Musel jsem se kouknout ma jeho životopis, jestli se tenhle, talentem od boha nadaný herec nenarodil na Žižkově nebo tam alespoň nežil, protože to, jakým způsobem zahrál svou roli žižkovskýho chlapa, uhlíře Ondřeje Bozděcha, to je úplný pohlazení po žižkovský duši. Nevím jak se to panu Vinklářovi mohlo takhle podařit zahrát, když tu nežil a nemohl tak znát povahu žižkovskejch chlapů, jak jsem měl možnost je poznávat já už jako malej kluk, ale povedlo se mu takovým způsobem až jsem na konci příběhu měl skoro slzy. Všechna ta férovost, drsnost a upřimnost mu šla přímo ze srdce. Tu přímočarost jednání a celková svéraznost žižkováků, která v dávných časech voněla nad Žižkovem a udělala z téhle čtvrti svébytnou ikonu celé Prahu, zahrál Josef Vinklář naprosto přesně. Za ty záběry Lupáčovky ještě bez hotelu Olšanka, za krásné scény na "křížku", za to patří panu Brynychovi můj velký dík. Ovšem nepochválit i samotný příběh, který má v sobě obyčejnou prostou lidskost ve své nejkrásnější podobě by byl hřích. Poločas štěstí mě po všech stránkách naprosto rozsekal. "Hej živote, kde si, vylez srabe, chci se s tebou porvat ! " P.S. jak tady píšete že to nepasuje na Žižkov 80let a ty postavy a atak. Byl jste někdo v 80.letech nálevně Briketa naproti nákladovýmu, kam chodili uhlíři ? Dost pochybuju, ale tak hlavně že víte jakej byl Žižkov v 80letech a jaký si tam lidi nosili příběhy, ach ta zdejší "všeznalá" kinder elitka :-) (20.03.2010)

Jako polotovar dobré, bylo by ovšem třeba na tom zapracovat; jiní režiséři (třeba pět) po delší dobu (třeba 50 let). Pak by z toho mohl být dobrý film. Vývoj šel ale jinam, do populistických nížin, k Marečkům a Vesničkám, odkud se už (dosud) nevyhrabal. Pozn.: I když by se možná zdálo, není tenhle film založen na jednom herci, Josef Winklář (poprvé jsem ho viděl v televizi jako Směrďakova v Bratrech Karamazových, to jsme musel být ještě na obecné, Aljošu, Míťu, Ivana i starého Karamazova mi tehdy úplně zastínil) zde samozřejmě vyniká, zvláště svojí bodrostí a opileckým štěstím v první polovině svého života. (19.11.2017)

Film, ktorý som si veľmi zamiloval, pretože si pri ňom stále výborne oddýchnem. Josefovi Vinklářovi táto úloha skvele sadla, vedie tu obyčajný život Žižkovského uhliara, a keďže je toto remeslo v ich rode dedičné, má ho aj patrične rád. Aké to bolo kedysi jednoduché-práca, rodina, domov. Treba tu ešte vyzdvihnúť zaujímavú hudbu Jiřího Svobodu ( brata slávneho Karla ), ktorá tu pekne zapasovala. (21.12.2008)

Když se sejdou mistři, nidky to nemůže být horší.. s odstupem času ovšem člověk přichází na to, že některé filmy, zvláště ty poplatnější, ztrácejí v jeho očích, a tak i u tohoto dílka stalo se mi...! Přesto však od režisére pochybných, či spíše velmi vrtkavých kvalit mohlo přijít i daleko horší zpracování velmi důvěrné zpovědi jednoho "člověka z lidu"... (28.07.2008)

Ztratilo se štěstí někde na rozcestí. Kam se ovšem ztratil Brynychův smysl pro genius loci? Žižkovská romance po pětadvaceti letech? Kdeže loňské sněhy jsou! Jen bezbřehá rozplizlost zasazená mezi mizející opar žižkovských činžáků a náhle zaplašeného mládí. Prapodivné bilancování, přemítání o věcech minulých i příštích, náhodou či omylem se zde ocitnuvší travesty club a milostné zmatky zoufale zoufalé Zory Jandové. Vinklář s Adamírou, blízcí přátelé a kolegové ze smíchovského Realistického divadla, měli naštěstí dostatek jiných příležitostí k lepším a především kvalitnějším setkáním před kamerou, přesto každá promarněná šance zůstává palčivým hříchem. (09.05.2014)