Poločas štěstí

Asi je to tím, že ten Žižkov vážně má nějakou atmosféru, nebo že to Vinklář skvěle odehrál, ale tenhle film má prostě jakési své vnitřní kouzlo. - EDIT: Viděno zas po čase a ten film zraje jak víno. Jde o nesmírně pohodový film, který poukazuje na důležitost rodiny, dětí a přátel v životě člověka, který překročil padesátku a bilancuje. Je tady řada skvělých scén (včetně Čejkovy travesty show). Různé zvraty v životě jednoho uhlíře jsou podány předěly s odstřelem starých baráků na Žižkově - ano, takhle se člověk často cítí, když se v jeho životě něco změní a mění nebo se mění věci kolem něho. Věci se ale dějí veselé i nepříjemné, a tento film je dovedně vyvažuje, přičemž se snaží stále říct, že je potřeba dělat to, co nás baví („když já mám raději práci na čerstvém vzduchu“) a kde jsme rádi a máme k tomu své důvody. Často je to o vnitřních pocitech (třeba když je hlavní postava podruhé a už jen krátce na tom plochodrážním stadionu, kde mu Mirek předtím předváděl své auto). (09.08.2010)

Žižkovská socialistická selanka. 1) Film má nostalgickou pohodovou atmosféru, přestože se odehrává v nehezké části Žižkova u nákladového nádraží. Dršťková polévka, slanej rohlík a ledový pivo, to všechno podávaný v pravej čas, to jsou Lurdy, kamaráde. Zásluhu na tom má zejména výborný 54letý Josef Vinklář, jehož buranoidní uhlíř Ondřej je plnokrevný chlap, jakého bychom ve své rodině brali asi všichni. I 58letý Jiří Adamíra (uhlířův parťák a přítel Karel) nebo 39letá Hana Maciuchová (hospodská, Karlova žena) patří k hereckým oporám filmu._____ 2) Film je výrazně propagandistické dílo - tím účinnější, čím méně okatě nám své názory nabízí. Ze starého Žižkova vidíme jen ošklivé průmyslové části, které ve stále opakovaném záběru podléhají demolici a budou nahrazeny zřejmě čímsi lepším. Karel, jenž pochybil v osmašedesátém, dostává novou příležitost, protože se, jak prostomyslně usoudí Ondřej, poctivou dělnickou prací očistil. K uhlířině však mezitím přivykl natolik, že bez ní nemůže být a vrací se z výzkumného ústavu zpátky (sic). Mně ta putna nevadí, já ji mám rád. Tak mi ji neber. O erotické dusno se postará 48letý mim Jaroslav Čejka svou travesti show v klubu Akropolis, kam Ondřej zamíří v rámci velkého oslavného nočního tahu, jehož předchozími etapami byl guláš v žižkovské putyce a buřty u stánku na Václaváku._____ 3) Inu, je třeba žít ve spořádané rodině Sám si vaříš, sám si pereš, že se na to nevysereš a přičinlivě plodit nové socialistické človíčky Žádný smutek, žádný pláč, a do roka kudrnáč. (07.03.2015)

Žižkov a krásně Vinklářem fyzicky ztvárněná postava. Škoda, že Brynych byl podle všeho lepší scénárista než režisér a nepodařilo se mu převést příběh do podoby, která byla v téže době typická i pro mnohé televizní inscenace (Ráža, Filip, Háša). Temporytmus, stylizace dialogů, pokusy o poetiku ani formální snahy o dramatické napětí vyprávění nepřispívají. (26.12.2013)

Od Brynycha jsem viděl asi 5 filmů a dá se říct, že to všechno byly celkem blbosti, takže k Poločasu štěstí jsem přistupoval dost s nedůvěrou. A o to víc jsem byl překvapenej, že Brynych taky natočil něco povedenýho. Chválit Vinkláře je nošenim dříví do lesa. Toho už tady pochválili skoro všichni. On se pro podobný role snad narodil. Ale mě ještě víc zaujal Jiří Adamíra. Ten sice nedostal tolik prostoru, ale jeho postava mi byla tak nějak bližší. A že se tady některý komentátoři rozčilujou, že to je komunistická propagace fyzický práce, protože je přece píčovina, aby někdo dal přednost rozvozu uhlí před prací ve výzkumnym ústavu? Vždyť podle toho filmu to byla úplně luxusní prácička rozvážet uhlí. A já jsem taky vyměnil práci u počítače za fyzickou práci a nemyslim si, že bych byl jedinej na světě, kdo radši dělá rukama. Mam takovej pocit, že na čsfd je velká móda hledat u všech filmů natočenejch v období 1948-1989 nějakou skrytou komunistickou propagandu. I kdyby tam měl někdo třeba červenej ubrus na stole, tak se určitě najde nějakej expert, co bude tvrdit, že to byla sovětská vlajka. Ale zpět k filmu... Film se mi opravdu líbil, ale plný hodnocení nedám. Jednak mi přišla strašně trapná scéna s tranďákem Čejkou, potom trochu otravná a zbytečná postava, kterou hrál Viktor Maurer a hlavně mi neskutečně lez na nervy Milan Šimáček, kterej hrál syna Vinkláře. To je snad ještě protivnější fakan než Tomáš Holý. (15.12.2011)

Tento film má v podstatě jednoho herce, který na sebe strhává veškerou pozornost. Film vypráví o starém i novém Žižkově. O tom, jak se tato čtvrť postupně mění, staré se bourá a ustupuje novému. Poznáváme řadu místních figurek, které jsou pro Žižkov tak typické. Zároveň je film oslavou fyzické práce. Vinklář a Adamíra jsou sehraná dvojice uhlířů. Stýkají se i mimo práci. Bohužel Vinklář je naprosto dominantní postavou a Adamíra jen tak paběrkuje. A jinak by to ani nešlo. Film je totiž skrytě politický. Zatímco Vinklář je dělník celý život bez jakéhokoliv škraloupu, Adamíra měl v minulosti problémy. Není zde řečeno, jaké to byly problémy, ale snadno se dovtípíme, že to byly politické problémy v období roku 1968. A tak už cca 15 let je Adamíra řidičem místo vědeckým pracovníkem – matematikem. On však na svoji novou roli nezanevřel, smířil se s osudem a dokonce váhá, když má možnost se vrátit zpět do výzkumného ústavu. Adamíra věnuje Vinklářovi 15 let starého budíka z Japonska, který je zřejmě stále vrcholem techniky. Na své cesty po světě stále nostalgicky vzpomíná. Nakonec se do výzkumáku vrátí, ale novým trendům už nestačí, protože byl dlouho odtržen od vědecké práce. A tak se vrací zpět za Vinklářem. Všichni jsou spokojení, závěr je pozitvní. A tak to také mělo vyznít. Ve filmu si pozitvní roli ochránce vlasti – letce na MIGu – vystřihl Jiří Schwarz a novomanželku Zora Jandová. Manželky obou uhlířů – Špánková a Maciuchová – jsou tady jen do počtu, i když Maciuchová je určitě lepší herečka a dostala zde více prostoru. Mimořádně trapná je scéna z restaurace pro homosexuály. Sem zavítá Vinklář s manželkou při oslavě své padesátky. Nevím, jak se cítil pan Čejka. Asi to mělo odpovídat tehdejšímu pohledu společnosti na tuto minoritu. Tak to vidí pánové Gek a Čuk. (06.04.2010)