Režie:
Zbyněk BrynychScénář:
Vojtěch MěšťanKamera:
Emil SirotekHudba:
Jiří SvobodaHrají:
Josef Vinklář, Jiří Adamíra, Slávka Hozová, Hana Maciuchová, Zora Jandová, Jiří Schwarz, Miroslav Paleček, Dana Syslová, Zdeněk Dítě, Ladislav Potměšil (více)Obsahy(1)
Padesátiletý Ondřej Bozděch rozváží uhlí po pražském Žižkově a nade vše tuto čtvť miluje. Strávil zde celý život a zná tady všechny sklepy. Právě mezi žižkovskými činžáky žije svůj obyčejný život, právě zde si užívá starostí i radostí s dospívající dcerou Markétou i s neposedným synkem Ondrou. Jeho nejlepším kamarádem je řidič Karel, bývalý matematik, který kdysi musel opustit svou práci ve výzkumném ústavu z politických důvodů. I když Karel je inženýr a je úplně jiným člověkem než přímočarý Ondřej, stal se během času téměř členem Bozděchovy rodiny. Časy se však mění. Staré domy ze Žižkova mizí jeden po druhém, Markéta se musí vdát a Karel dostane nabídku vrátit se ke své původní profesi. Ondřej se chtě nechtě musí zastavit a zamyslet se, jaký to vlastně žije život... Nostalgický příběh, který zachycuje proměnu starého Žižkova v moderní část velkoměsta, natočil režisér Zbyněk Brynych v roce 1984. Po šestadvaceti letech se tak vrátil na místa, kde natočil svou proslulou Žižkovskou romanci. Hlavní postavy Ondřeje a Karla napsal scenárista Vojtěch Měšťan na tělo Josefu Vinklářovi a Jiřímu Adamírovi. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (87)
Nádherně vykreslený příběh dvou naprosto odlišných a přitom tak stejných lidí. Obyčejně neobyčejný řidič s neobyčejně tolerantní manželkou a zneuznaný génius. Laskavý humor odlehčuje složité životní situace. Úplně fantastická je scéna, když ráno po nočním tahu si u řezníka dávají snídani a Vinklář prohlásí nesmrtelnou větu. Držková, slaný rohlík a pivo, to jsou Lurdy. Život je krásný se vším všudy, s radostma, starostma a prostě se vším, co k tomu patří. Nádherná, jednoduchá filozofie života, která umožní přežít každému bez toho, aby se nesmyslně honil za každou cenu za penězma a zapomínal na svět kolem sebe. ()
Sám si varíš , sám si pereš , že sa na to nev.... !! Film to je výborný , herci vynikajúci , dávam 75%... ()
"Teda holky, ale vy víte, co já rád." Nostalgická vzpomínka v sentimentálním příběhu o kamarádech na celý život, kterým nezáleží na dosaženém vzdělání, obsazený herci, jenž byli dobrými kamarády i ve skutetčném životě. ()
Líbila se mi ta poctivá česká nátura. Hrálo se na férovku, atmosféra hovořila o semknutosti rodiny a jakémsi stereotypu (hlavně ty ranní dialogy). J. Vinklář hrál výtečně, stejně tak J. Adamíra - vypadali jako rub a líc, přesto byli kamarádi na život a na smrt. Tu scénu travesti striptýzu s panem Čejkou bych nečekala, to ve své době mohl být i film s hvězdičkou:-) ()
Není to dobrý film. Ale ani špatný. Problém je, že pan režisér Brynych neumí vyprávět a záda mu kryje scenárista, kameraman, střihač a herci v hlavních rolích. Scenárista Měšťan napsal živoucí postavy s přirozenými dialogy, mají šmrnc a jsou uvěřitelné. Ústřední dvojice Ondřej a Karel, kteří rozvážejí po Žižkově uhlí je fantastická. Matematik Karel rozváží uhlí za trest, protože v 68 fandil svobodě a ruskou okupaci odsoudil. Jenže za těch víc jak deset let už do toho malého žižkovského uhelného světa zapadl a i když dostane nabídku vrátit se zpátky do výzkumáku, nedovede to. Možná rezignoval, možná jeho genialita za ta léta "tam dole" otupila, možná mu manuální práce přináší více klidu, možná mu prostě ujel vlak, možná všechno z toho. Vedle toho jeho parťák Ondřej je prostým jednoduchým chlapíkem a Žižkov představuje celý jeho vesmír, který zná a rozumí mu. Karlova vyprávění o velkém světě tam daleko tisíce mil za Prahou i velkém světě matematiky jsou pro něj výpravami do vzdálených dimenzí, nad kterými žasne, ač ví, že jim nikdy neporozumí. Tohle téma je hotový zlatý důl na těžení filmových emocí. Režisér to bohužel nepochopil, a místo, aby se zcela zaměřil na tenhle famózní středobod, věnuje se raději vizuální vatě montáží a odbíhání do zbytečných bočních podzápletek. Nechápu, proč máme sledovat romantická dobrodružství Ondřejovy dcery s úlisným zvukařem, která nikam nevede, proč má divák trpět nekonečný flám Ondřeje a jeho ženy v centru Prahy, na co byl ten úplně nesmyslný a hloupý sen, proč ztrácíme cenný čas dlouhými záběry na oslavy a svatbu a já nevím co, když chceme vidět víc interakcí mezi Karlem a Ondřejem - střet tak neskutečně rozdílných světů, které si neuvěřitelně sedly napříč vzděláním, zkušenostmi i politickými názory. A proč tam není víc Žižkova? Vždyť ten film nám jasně podsouvá, že vedle ústřední dvojice má být Žižkov další hlavní postavou filmu. Ale pan režisér Brynych tohle všechno hází do koše. Jako by ani nevěděl, co vlastně má točit. Hrozně bych si přál, aby vznikl remake, který by se plně soustředil na obě hlavní postavy, jejich složitou situaci na životním rozcestí zásadních zlomů a rozhodnutí (z Ondřeje se stává děda, Karel dostal zpátky příležitost naplnit svou původní kariéru). A do toho žižkovská zátiší, staré pavlačové baráky, sklepy a hospody s fůrou svérázných postaviček. Dneska by to už chtělo hodně vizuálních efektů, aby se vrátil postapokalyptický vzhled normalizačního Žižkova, ale stálo by to za to. Ovšem musel by to točit režisér, který umí vyprávět, ne snímač obrazů bez nápadu, jakým bohužel pan Brynych byl. (PS: Ve filmu najdeme několik prorežimních momentů, z nichž nejvýraznější je ten, ve kterém Ondřej Karlovi povídá o tom, že Karel udělal kdysi omyl, dali ho za trest k nim - sprostým dělníkům, kde ho očistili, umyli (od té zápaďácké špíny) a teď je zase už v pohodě... tenkrát to samozřejmě působilo úplně jinak než dneska, ale pan Adamíra to zahrál naprosto geniálně a já z jeho nenápadného skřípění zubů cítil tu hořkost, kdy se evidentně jeho politické názory ostře rozcházejí s těmi Ondřejovými, ale nechce si politikou kazit jejich jinak harmonický vztah. Klobouk dolů, před panem hercem Adamírou. Současně ale prostí lidé, jakým Ondřej byl, žijící své prosté životy na jednom jediném místě, žasnoucí nad velikostí světa, který nikdy nepochopí, nemohli ani nad politikou své země uvažovat jinak. Starali se o svoje, nevyčuhovali, chtěli jen pracovat, žít, vychovat potomky a svět politiky byl pro ně jen nedůležitým životním backgroundem. Jen díky takovým lidem mohl celý ten šílený systém přežívat tak dlouho. Na druhou stranu v mistrovském podání herce Vinkláře tyto malé velké lidi chápeme, nezlobíme se na ně, protože Václavák, kam se svátečně vypraví jednou za fůry let, je pro ně totéž, co pro světaznalého Karla písečné duny či Tokio. Nebyli všichni disidenti a hrdinové a takový smířlivý remake by v dnešní době dával smysl.) () (méně) (více)
Komentáře některých "znalců" (to jsou fakt moudra, že by i psychiatr koulel očima jako Hurvínek) filmu a Žižkova (z větší části rádoby chytráků - postpubescentů) mě děsí. 5* jako když vyšije ... nejenom proto, že jsem na Žižkově 5 let pracoval a tak nějak se mi trochu zažral pod kůži :-). Je to lidsky hřejivé a Josef Vinklář u mě tímto vstoupil mezi nesmrtelné. Je tragédií, že takovýto skvost se díky zmanipulovaným bezduchým voličům Kchárla, kteří si hrají na bohy (ovšem zdravý selský rozum, soudnost, citlivost a vnímavost jich chybí), ocitá v modrých číslech. Styďte se ... máte totiž proč! ()
Krásný film, kde se u pořádné práce v kouzelné čtvrti Žižkova sejdou ruce uhlíře a matematika, aby napsali příběh přátelství a krásy života. ()
Takovej ten film, po jehož shlédnutí ve vás něco zůstane. ()
Ne tak špatné jak se dalo čekat.. a třeba Haničce Maciuchový to v tomhle filmu moc sluší.. ()
40% - Až příliš prvoplánově pohodové a optimistické. Konec se nese přesně v duchu tehdejší doby - vozit uhlí je přece mnohem lepší než práce ve výzkumném ústavu. Nějak jsem se s tím filmem neztotožnil. ()
jeden z těch nenápadně indoktrinačních komoušských filmů, kde na pozadí banálního děje probíhají po celou dobu podvědomá sdělení (jako z "they live" - consume, obey...) - nic neřešte, podřiďte se tomu jak to je, buďte spokojení kde jste, pokračujte ve šlépějích svých rodičů (matka se nechala omylem zbouchnout a proto se musela vdávat, já to udělám taky), účastněte se alkoholových rituálů při každé příhodné příležitosti atd. Srandovní je, jak přehnaně ukazují, jak jsou ti hlavní hrdinové féroví a neúplatní. Další úsměvnej moment je, že se vůbec neřeší, proč inženýr matematiky rozváží uhlí. A že když ho vezmou zpět, tak se vrátí k uhlí, protože tam je mu lépe :-))...asi motivační prvek pro všechny disidenty makající v kotelnách apod. Plus obsahuje několik bizarních momentů jako např. návštěva transvestit baru ()
Žižkov, nebo-li Montmartre. Být Žižkovák v podstatě i dnes něco znamená. O bohémské komunitě se traduje dodnes. A na Žižkově žije také již padesátiletý Ondřej Bozděch živící se jako rozvozce uhlí. A je se vším spokojený a Žižkov by za žádnou cenu nevyměnil. Kdo by to neznal. Jakmile jsou někde zapuštěny kořeny, už se odtamtud nedá hnout. Jenomže modernizace je prostě nevyhnutelná a snímek tak opatrně přináší pohled na někoho, který se s osudem těžko vyrovnává. Je to sice skromný žižkovský příběh, ale zase ukazuje mnohé. Vděčnost, hrdost a radost ze života. A hlavně věrnost svému předsevzetí. Snímek pozapomenutý, což je škoda. Dnes si takový život málokdo dokáže představit. A rozvoz uhlí? To už teprve ne. Nostalgický pohled jak vyšitý o proměně místa, ve kterém hlavní postava příběhu prožil celý život a na proměnu si už prostě těžko dokáže zvyknout. Z tohoto hlediska výborný film. ()
Vzhledem ke jménu režiséra jsem byl k filmu předčasně skeptický, avšak opak byl pravdou. Jedná se o zajímavý lidský příběh z pražského Žižkova, ve kterém exceluje J. Vinklář. Neméně dobrý je i J. Adamíra, ale ten nedostal ve filmu tolik prostoru. Ústředním tématem filmu je přechod mezi stavem neobyčejného štěstí a následným uvržením zpět do kruté reality. Jednoznačně nadprůměrné Brynychovo dílo, zejména díky skvěle a přirozeně zahrané hlavní postavě. ()
"Pořádek je pořádek! Takže je to vlastně na hovno...ale je to krása!" ()
Tři hvězdy díky panu Vinkláři. A díky také jeho synpvi, který ač vychováván pevnou rukou, necítil se hned na to, že by byl týrán a vyhledával by tudíž linku důvěry, či zástupce na ochranu dětských práv. K snímku lze říci několika větami hodně. Vinklář bezchybně rozehrál svou postavu. Příběh má hlavu a patu. Záměr režiséra, sblížit nás s atmosférou jedné éry čtvrtě Žižkova ve fázy kdy její sláva končí, a proplést to s životní érou hlavní postavy, která také cítí, že jedna její éra končí a je čas bilancovat, dopadl dobře a je hodně cítit. Nešel jsem i nějakou filmovou doprovodnou hudbu. Záběry na městské ulice a domy působí nostalgicky dobře. Naproti těmto kladům sedí nějaké ty slabší záležitosti. Adamíra v roli kamaráda je dosti nemastný neslaný a nepřesvědčivý. To vedlejší role Maciuchové je přesvědčivější, živější a líbivější. Pitvání změny zaměstnání působí předlouze a dosti nerealisticky. Uznávám, že toto je asi subjektivní pocit. Ale Adamíra nikde nedává natolik najevo jaký jsou s Vinklářem kamarádi, aby jeho odchod od fochu dával tak hodně duševně kamarádovi zabrat. Tempo vyprávění tak dobře nastavené hned od počátku, časem ztrácí na síle a závěr filmu je už dosti plytký, či spíše rozvařený. Horší tři hvězdy jako celek. Lepší tři hvězdy, jak jsem řekl v úvodu, za výkon Vinkláře. ()
Jako rodilý žižkovák nemůžu nemít tenhle film rád. ()
Josef Vinklář měl bohužel od konce 70. let leckdy tendenci k příliš okázalému hraní, což je zde zesíleno Měšťanovým scénářem vyhovujícím normalizačním konvencí rádoby poetické tragikomičnosti, takže titulní postava žižkovského uhlíře si mnoho mých sympatií nezískala, zatímco dětský herec Milan Šimáček podává v roli jeho malého syna asi nejlepší výkon ze všech, jinak to jsou takové dobové standardy. Nicméně oproti jiným svým normalizačním úletům tu Brynych přece jen režíruje živěji a příčetněji, navíc dost pomohla účast kameraman Sirotka, který si obzvláště vychutnal dokumentární záběry z asanace, jejichž vyznění bohužel příliš zjemňuje dobový pop J. F. Svobody. Absolutním vrcholem filmu je ovšem scéna z jakéhosi gay baru, kam omylem zavítali Vinklář s Hozovou při noční toulce Prahou, kde pod vedením nacisticky dekadentního barmana Oty Ševčíka řádí drag queens (Vinklářem obdivované jako krásné ženy) v čele s legendárním Jaroslavem Čejkou, jenž zde má dokonce na normalizační poměry velmi odvážnou striptýzovou scénu. ()
Mělo to být vyznání Žižkovu a jeho obyvatelům. Jenže namísto rázovitých postav je tu sbírka bizarních figurek, které si autoři vycucali z prstu. Nejvíc mě iritovala postava Karla, který dá přednost uhlířské putně před návratem do výzkumného ústavu. Vskutku věrohodné. A Vinklář bohužel značně přehrává. ()
Nostalgicky jsem se vrátila do let, kdy sice nebylo zboží ,které je k mání dnes, ale lidé měli k sobě rozhodně blíž. Takže ono nebylo všechno špatně, jak se nám snaží namlouvat ()
Toto není Žižkovská romance, ale film o spokojeném samci, který rád jí a komentuje synovo ranní chození na wc. Zápletka jako vyšitá z antické tragédie ()
Reklama