Kupé č. 6

Laura je finská studentka archeologie v Moskvě a její přítelkyně-profesorka ji navrhne, že se pojedou podívat na archeologické naleziště v Murmansku. Díky práci ale zůstane v Moskvě a Laura se vydává na několikadenní výpravu otřesným vlakem s nevábnými spolucestujícími na sever. Z cesty za poznáním lidské historie s nevábnými interéry a exteriéry se stává roadmovie šlechnutá Linklaterovým Před úsvitem (ale pro mě ne tak dobrý), protože Murmansk se blíží, i když je 2000km daleko. Osobně jsem si lépe zvyknul na postavu obhroublého ruského vesničana-horníka v podání Jurije Borisova, než na postavu Laury Seidi Haarla. Kuosmanen, pohodově působící chlap, je v Cannes, kde tento jeho film "zase" vyhrál, dost oblíbený, jelikož je to již jeho nekolikátý film s gloriolou vítěze z Riviéry a jeho filmy jsou přijímány na festivel ještě než jsou zcela hotové. Osobně bych ale dal letos přednost ještě komornějšímu vítězi benátského IFF od Teemu Nikkiho. [Rakkautta ja Anarkiaa 2021] (21.09.2021)

Teoreticky mám s námětem dost problém, protože překvapivě nepřekvapivé sblížení nesourodé dvojice nedává moc smysl, jenže Jurij Borisov je takový sympaťák, že jsem mu rád uvěřil. Rusko si na přelomu tisíciletí zrovna hráblo na dno, a obhroublý, ale v jádru citlivý Ljoha, jakoby ztělesňoval všechny jeho neduhy, traumata, ale i dočastně zastřenou krásu. Přirovnávané Before Sunrise je kvalitativně i scenáristicky trochu jinde, ale pocitově jsou oba filmy na podobné úrovni. (17.04.2023)

Tentokrát je nejvíce vyhajpovaným kouskem z Varů asi právě Kupé č. 6. Neříkám, že to bylo něčím špatné, je to prostě jen takový trochu jiný příběh o přátelství a lásce, který těží hlavně z nadprůměrných hereckých výkonů, stísněného prostředí a co se týče Jurije Borisova věřím, že by si zasloužil nějaké to ocenění a že o něm taky ještě uslyšíme. Bohužel příběhově a hloubkově je to skoro až prázdné, protože divák dostane vlastně jen takové pocitové drama a nic, co by v sobě mělo něco víc. Finále zkrátka až moc vyšumělo a z těch nadšených ohlasů by člověk čekal víc. Ale nehaním to, byl to příjemný nenáročný kousek, až na to, že mi zážitek kazila paní, která na sobě měla půl flakonu té nejlevnější voňavky z drogerie. V přeplněném Velkém sále se mi to fakt těžko dýchalo. KVIFF 2021 (03.09.2021)

Nadšené divácké ohlasy a Velká cena z Cannes. Tím se chlubí druhý snímek Juha Kuosmanena, který má na kontě povedený Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho. Tentokrát si vybral vděčný námět dvou rozdílných lidí, kteří se ocitnou ve stejném (a velmi uzavřeném) prostoru. Finská studentka archeologie jede lůžkovým vlakem za skalními obrazy a v kupé se ocitne společně s věčně opilým ruským rabiátem. Uzavření v klaustrofobním prostoru s roztahovačným Rusem je možná trefným vystižením pocitu mnohých postsovětských republik, jinak se však tato melodramatická jednohubka o žádné velké přesahy nesnaží a vystačí si s líbivým figurkařením, které možná voní člověčinou, ale nic moc zajímavého z něj nevyplyne. (31.08.2021)

Po takové chvále z Cannes jsem možná čekal o trochu víc, než jsem od Kupé č. 6 nakonec dostal. Je to takové milé, bezelstné drama o sblížení dvou osamělých duší a taky železniční road-movie, co rozhodně neurazí, ale nejspíš ani nenadchne. Jen musím bohužel dodat, že i po dostatečném odpočinku od festivalového ruchu pro mě byla tahle projekce stejně dlouhá a vyčerpávající jako ta ústřední šílená cesta vlakem z Moskvy do Murmansku. Těch 107 minut stopáže pocitově působí spíš jako 157 minut. [KVIFF 2021] (25.08.2021)