Žižkovská romance

Kýčovitá love story - melodrama - svobodné matky pražského Žižkova 50. let. 1) Námět nevýrazný, scénář tuctový, herecké výkony rozmanité, v případě hlavní hrdinky dokonce se svou kvalitou a pojetím blížící příšernosti._____ 2) Pro dnešního diváka má však film své kouzlo. Je to kouzlo, pravda, nezamýšlené, ale i tak silné. Herci hrají, kameraman kameruje, auta jezdí...radostně a s chutí. Je tu cítit příslib nových zítřků, ne těch socialistických, ale civilních, je to políček budovatelským agitkám, ono orwellovské "něco" Winstona Smithe, které nejde zlomit či zničit, které tu stále je navzdory útrapám a útlaku. Na filmu je cítit, že jde s dobou, že hledá (nebo spíše kopíruje) nové postupy neorealistů, že se prostě snaží. Co na tom, že místy snaha vyznívá směšně až trapně (naivní dialogy, melodramatické herecké výkony, nervy drásající hudba)._____ 3) Uplynulé půlstoletí přidalo filmu další nezamýšlený aspekt. Film představuje autentickou podobu tehdejšího života. Autoři možná ani nepomysleli na to, jak bizarně bude po létech působit život v pavlačovém domě, v jediném pokojíku, koruna dvacet za pivo nebo "chuligánština" hlavního hrdiny, který, považte, si pískne na píšťalku železničáře, jenž před ním trubkovitě stojí, ohromen takovým chováním._____ 4) A další velká přednost. Film dokumentuje tehdejší podobu části Žižkova (křižovatka Bulhar, bývalý hotel Vítkov a další). Pomalé téměř dokumentární záběry vypovídají o kvalitě života více, než kilometry tehdejších agitačních filmů. Stovky a stovky nejrůznějších detailů, které všechny odnesl čas, zachoval tento film a především za ně mu dávám slušné ohodnocení. (02.01.2009)

Působivé drama věrohodně vystihující prostředí pražského Žižkova. Je natolik civilní hereckými výkony, dobovými reáliemi i prostinkým příběhem, že zcela uvěříte, že se to přesně tak mohlo stát. I Renata Olárová svým úsporným herectvím a všedním neatraktivním zjevem sem zapadá a přidává příběhu na věrohodnosti, ačkoliv kdysi při prvním shlédnutí jsem se sama podivovala, co na ní tak sympatický a ženami obletovaný muž, jakým byl v tomto filmu Jiří Vala, viděl. Ta atmosféra je natolik přirozená, že by mě docela lákalo zajít se tam na chvilku projít, nejezdila ani neparkovala tam totiž skoro žádná auta. Ale zároveň souhlasím s názorem, že tenhle film není pro mladé. (28.11.2012)

Brynychův žižkovský debut mne zaujal stejně jako již dříve jeho druhý film Pět z milionu svou citlivou charakteristikou postav a jejich věrnou psychologizací (podloženou výbornými hereckými výkony) a působivým vykreslením velkoměstského světa (i přes výraznou idealizaci, tlumící syrovost „předobrazu“, jež připomíná nostalgické pohledy zpět, při kterých se ztrácí celek a zbývá nezapomenutelný, až mytický detail). Milostné drama dvou zdánlivých mimojdoucích (úspěšný, bohorovně sebejistý, k nebi, nad hlavy kolemjdoucích hledící mladík a zamlklá dívka, svobodná matka, vlastně životní outsider s budoucností vtělenou do růstu svého dítěte) je pečlivě vystavěno a skvěle zakomponováno do žižkovského světa, rozpohybovaného výstižně naskicovanými postavičkami a postavami. Opět: za každou z nich se rozrůstá do nepostihnutelných rozměrů jejich minulost, cosi jako osud, slitý z uskutečněného a vysněného. Z této perspektivy se právě Pět z milionu jeví jako vícehlasý epilog k Žižkovské romanci, individualizovanému, „monografickému“ filmu. A jako doslov k ní pak vyznívá pozdní Brynychův Poločas štěstí, trpké rozloučení se s vlastním životem vtěleným do žižkovského teritoria. (12.10.2010)

Mezi špinavými a zašedlými pavlačovými činžáky Žižkova se odehrává příjemný film o lásce křehké taxikářky a mužného fasádníka. Ten, kdo si myslí, že jde o agitku, mýlí se. Jde o film, který se vymiká dobovým filmům a je jedním z prvních neorealistických děl, natočených v Československu. Zobrazuje život obyčejných lidí bez příkras a opravdově. V hlavních rolích předvedli výborné výkony Renata Olárová a Jiří Vala. Závěrečná scéna na silnici vám zůstane v paměti. (27.08.2006)

Půl století poté, co váš i můj dědeček byli takoví mladí sekáči jako Jiří Vala zde, má Žižkovská Romance hodnotu spočívající ve vyobrazení propracované mozaiky života obyčejných lidí v už tehdy specifické části Prahy, a poskytnutí možnosti obdivovat herecký talent ledva zletilé Jany Brejchové - která tu má ovšem jen vedlejší roli. Společenská kontroverze stigmatu matky samoživitelky a s jejím tehdejším postavením spojenými téměř hysterickými záchvaty všech zúčastněných, když přišlo na nějaké ty vztahy, je v dnešní době nepochopitelná, a musíte si neustále připomínat, že tehdy byla doba zcela jiná, a prostě to tak bylo, i když je to tak (relativně) nedávno. Když člověk uváží, jaké filmy vznikaly v době, kdy už se soudruzi vypořádali s tím zavšiveným třídním nepřítelem, a socialismus v naší zemi už už vítězil (viz "slavná" Ústava z roku 1960), nezbývá než zatleskat Zdeňku Brynychovi, že vykřesal takovéhle nezpolitizované dílo. Ano, samozřejmě, je tu úlitba ve formě celozávodní rady a blablabla, ale hlavní hrdinka nevykřikuje nic o výdobytcích socialismu a emancipaci žen (která je podle ideologů "mírového socialistického tábora" vynálezem VŘSR;)) a jen se snaží být lidsky šťastná. Ponechme stranou, že paní Olárová představovala vizuální prototyp ženy té doby, a že mi přišla značně neatraktivní, svoji roli "splnila" velmi dobře. Běžnému divákovi bych Žižkovskou Romanci nedoporučil, na to je dnes už příliš archaická. Pokud ale máte zájem o nedávnou historii nebo jste nějak zaujati pro filmovou vědu a teorii (nezoufejte, prý se to už dá léčit), pak je to kus pro vás. Já dávám 70%, protože těch sto minut bylo přece jen poněkud mnoho. (12.09.2011)