Asteroid City

Taky si s každým dalším filmem Wese Andersona kladete otázku: „Bude to tenhle film, kdy si řeknu, že už je to nuda? Že je to ohrané? Že už se nic nového nedovím a nemá význam ho sledovat?“ Dobrá zpráva! U tohohle filmu si to neřeknete. V Asteroid City je opět hromada toho, na co jste zvyklí a co od Wese Andersona čekáte: propracovaný vizuál se spoustou dokonalých drobností, na kterých pookřeje vaše oko i srdce, luxusní herecké obsazení, i v těch nejmenších rolích (Jeff Goldblum) a ty role napsané tak, že postavy mají co hrát a ukázat svůj potenciál, dokonalé dialogy až na pomezí dada, příběh, který to krásně rámuje a nad to všechno ještě vrstva navíc. Tak jako Anderson v minulosti podrobil důkladnému průzkumu žánr dokumentu (Life Aquatic with Steve Zissou, nebo reportáže (The French Dispatch), pustil se nyní do rozboru divadelní hry. Od jejího vzniku, až po uvedení na prkna, která znamenají svět. Svět fikce je tedy doplněný „opravdovým světem“, ve kterém vzniká a je to velice povedená kombinace. Obsazení herci mají dvojnásobnou možnost ukázat, co v nich je, a jak může být herectví absurdní. Klasické Andersonovi herce vůbec nebudu jmenovat, ale víc a víc se mi líbí Scarlett Johansson. Skvěle hrály i všechny dětské role, což se často nestává. Příběh je sice o smrti, ale smála jsem se přesto od začátku do konce. A nebyla jsem sama. Není divu, když ve chvíli, kdy si myslíte, že absurdnější už to být nemůže, se ozve: „Já nejsem v téhle scéně?“ Kupujte lístky, jděte do kina, užijte si to. Doporučuju všem. 👍 (24.06.2023)

Art Film Fest 2023, Košice - Teď asi všechny Wesovy fanoušky pěkně naštvu, ale naštěstí to bylo lepší, než Psí ostrov nebo Grandhotel Budapešť. Tohle sice taky je přestylizované, ale tak nějak úměrně tomu, co bych od Wese Andersona očekával, takže jsem si v tom sice opět nenašel zalíbení, ale zároveň nemůžu říct, že by mě to štvalo. A věřte nebo ne, to je u mě pokrok. Vlastně se mi to líbilo podobně jako Život pod vodou (který mi to připomínalo z jeho tvorby asi nejvíc), jen Asteroid City trpí tím, že se pokusí něco rozehrát, ale vlastně nic nikam nedotáhne. On asi Wes Anderson neměl zrovna koule na to přiznat světu, že točí sci-fi, tak z toho udělal film ve filmu, resp. "divadlo" ve filmu, občas to prostřídal s jakože "behind the scenes" záběry herců ze "hry" Asteroid City a sem tam na základě toho přišel s nějakým metavtipem. Kupodivu mě to rušilo míň, než jsem zpočátku čekal, jen mě naštvalo, že to opravdu nikam nedospělo a když nepočítám epilog, závěrečná scéna vypadá jako mindfuck z úplně jiného filmu. Co je ale na tomhle filmu pro mě nejpozitivnější je určitě fakt, že po dlouhé, opravdu dlouhé době jsem měl pocit, že Wes Anderson opravdu natočil komedii a tak jsem se u toho sem tam zasmál i já, kdo u posledních jeho filmů sice chápal ty vtipy ve formě, ale nic většího než jejich pochopení jsem z nich neměl. Takže mi to vychází na... asi čisté tři hvězdy? Život pod vodou mám asi pořád radši, ale taky je pravda, že z něj v závěru moc nevypadlo. Což ostatně asi z žádného Wesova filmu... Každopádně ale první scéna s mimozemšťanem je naprosto úžasná, to se musí nechat :D Jo, a btw, jeden z mála filmů Wese Andersona co mi sedne a musí to být zrovna ten, který tu zatím schytává docela slabé hodnocení a ani jeho fanoušci z něj nejsou zrovna nadšení... No jo, tak už to mívám :D Viděno s Willy Kufaltem v Kulturparku v Košicích :-) 3* (23.06.2023)

Wesi Andersonovi nemohu upřít originalitu, díky níž (nebo pro kterou) nikdy netuším, jestli se mi bude jeho nový snímek líbit. Viděl jsem od něj záležitosti, které považuji za skvělé, viděl jsem jeho filmy, které se u mě tak tak doplazily k mírnému nadprůměru, došlo ale i na děsivou, táhlou nudu. Asteroid City se u mě zařadil ke druhé skupině, protože ve mně vyvolal protichůdné pocity. Z části jsem se u snímku moc dobře bavil, na druhou stranu jsem ale narazil i na nudnější pasáže a přerušování děje černobílými pasážemi s vypravěčem mě opravdu nenadchlo. I tento film hrál už tradičně barvami, herecké obsazení bylo opravdu kvalitní (také již tradičně), jenže příběh u mě silně pokulhával. Celek na mě působil jaksi mdle, asi jako příliš slabý čaj, takže jsem v sobě nedokázal najít dostatečné nadšení pro věc, které se u mě dostavilo při sledování Hotelu, Lišáka, nebo Ostrova. Naštěstí se mě ale Wes Anderson nesnažil unudit jako v případech  Života pod vodou a Rail-movie. No, snad se příště potkáme za lepších okolností. / Poučení: Chystáš-li se na výpravu do pouště, počítej s vedrem. (31.10.2023)

Wes Anderson kdysi skrze svoji svojí svébytnou dollhouse formu přilákal diváky k příběhům o různě polámaných lidech snažící si zachovat svoji hrdost a sebeúctu navzdory tomu, že něco se mění. Poslední dobou se více uzavírá do svého světa projekcí, vzpomínek a představ, kde si vše filtruje tou svojí specifickou krajinotvorbou, ale diváci ho teď pomalu opouštějí, stěžujíce si právě na tu formu, která je k němu prve přitáhla. Příznačně se tak stává typickým protagonistou svých filmů. Tedy postavou, která kdysi na tvůrčím vrcholu si kolem sebe vytvořila bizarní mikrosvět, který se čím dál více uzavírá do sebe, on samotný ztrácí přízeň diváků i kritiků, ale přesto se všemi silami snaží udržet si tu vlastní vybudovanou platformu k vyprávění osobních příběhů, ačkoli mu možná již přináší více strastí než slastí. Asteroid City dokáže iritiovat tím, kolik je tam nevyřčeného navzdory tomu, jak jsou jeho postavy přímočaré ve svém jednání i vyjadřování a všudypřítomná robotičnost působí, jakoby v dalším filmu měli mít už všichni herci přímo zaražený v zadku natahovací klíček. Zároveň je to však v rámci Andersonovi tvorby vzácný snímek tím, že má přímý vztah k současné realitě - vypráví o tom, že v 50. letech přistane před očima několika lidí mimozemšťan, ukradne meteorit a odejde, přičemž pro všechny ty lidi se vlastně nic nemění a oni se horko těžko snaží v sobě probudit to očekávané nadšení a zaujetí, které by z dané situace mělo vzejít. Svým vlastním způsobem tak popisuje pocit mnohých v posledních letech, kdy po několika world-changing událostech od pandemie, přes počínající třetí světovou válku až po první viditelné projevy klimatických změn, je mnoho lidí překvapeno s tím, jak bojuje spíše s pocity vlastní apatie, nenaplněnosti a osobním selháním. Hledání pojítek mezi padesátými lety, jako nejzkurvenějším obdobím v zásadě everywhere, a současností bude teď chvíli asi hip. "It's been a great ten years Schubert and I don't regret a second of it. Clark still loves you. I still love you." "But not like before?" "But not like before." (21.09.2023)

Wes Anderson se ve svých posledních snímcích snaží mimo hlavní dějovou linii hodně tlačit i dodatečný rámcový příběh, od kterého se následně jádro zápletky odvíjí. Ale zatímco v Grandhotelu Budapešť to bylo svěží a odměřené a ve Francouzské depeši prakticky nezbytné, jelikož šlo o povídkový film, u Asteroid City tohle metafikční rámování začíná být už trochu kamenem úrazu. Hlavní pastelově barevná dějová linie (respektive všechno to, co očekáváte po zhlédnutí traileru) je neustále narušována a rozmělňována černobílým divadelnickým rámem, který ve výsledku hlavní část snímku svléká o veškerý emocionální dopad a většinu filmového kouzla. Podivná to volba i pro střeleného Andersona a docela velká škoda. (15.06.2023)