Buko

I když jsou si ty dva filmy na míle vzdálené, podobné pocity, jaké jsem měl při koukání na Buko, jsem naposledy zažíval u Cruiseova Mavericka - vrcholnou radost ze skvělé filmařiny, z poctivě vyprávěného příběhu a vědomí, že aspoň na dvě hodiny je svět úplně v pořádku. Je to zkrátka dokonalý "feel good movie" při kterém a po kterém bude dobře všem lidem, kteří mají rádi život v jeho jedinečné normálnosti. (27.09.2022)

Alice Nellis natočila film o staré paní, která se začne starat o vysloužilého cirkusového koně. Nemůžu tomu upřít nápad nebo že to na rozdíl od běžných českých komedií nepůsobí vyloženě hloupě, ale s těmi  má společné to, že to je na komedii zatraceně málo k pousmání.  Takový citový kýč, který na mne působil depresivně a kde jsem nevěřil ani v ten autismus Issové. (27.12.2022)

Buko je film bez ambic, to je potřeba vypíchnout na začátek. Čím dřív se s tím smíříme, tím víc máme šanci si užít pohodovou atmosféru pozdního léta na Kokořínsku, kde čas plyne líně a bezstarostně, a kde žije skupinka žen, jimž muži do života již v podstatě nezasahují. Krobot umře v prvních minutách filmu, a jinak jsou chlapi dobří jen na to, aby se postarali o domácí zvířata, popřípadě tvořili zábavné, směšné figurky. Jo, pardon, ještě jsem zapomněl na Cinu. Sledujeme tedy sbližování stárnoucí ženy (a také úžasně roztomilé autistické sousedky) s koněm, a také trochu s dcerou a lidmi na vsi, kde se rozhodla strávit důchod. Nellis hladí po srsti, zobrazuje všední chvíle ze života, a vlastně se tam nic nestane, ale po skončení je divák v klidu. Tedy taková hipoterapie filmem. (07.03.2023)

Od Alice Nellis velmi slabý kousek. Nudný až za hrob, ve kterém leží Miroslav Krobot, který v jedné ze dvou závětí koupí své manželce koně Buka, tím se dá do obrátek teplý lidský příběh o ženě, která hledá sama sebe a zbavuje se strachu z života bez manžela a rovná se s tím dosti nevýrazně, bez emocí (nepočítám ty, které tam nepřesvědčivě vkládá hysterická Petra Špalková) a chladně. Chladnost je po týdnu od filmu Slovo opět v kurzu. Celý film je tak pouze buď malebně nastímané cválání koně, zatímco ostatní to pozorují zpoza ohrady anebo podivné mávání kamerou při nepodařených akčních scénách. Tu s instruktorem Rodenem bych nechal zarámovat a odnesl do Muzea nevkusu. Otravným prvkem vloženým do této idyly je srandovní autistka Martha Issová, která si po letošním Úsvitu jen povýšila svůj herecký rejstřík zbytečnosti a otravnosti. Ten největší problém filmu, který paradoxně natočila a napsala ženská režisérka je vlastně hlavně v tom, jak ženy znázorňuje, buď jsou hysterické, protože je opustil manžel, nebo jsou zmatené, neboť už po manželově smrti na něm nejsou závislé a neví co se sebou, případně jsou prostě nevýrazné, případně postižené. Hlavní hrdinka vlastně ale jede to co jí naplánoval její manžel, vlastně jí uzavřel na jejich statku. Posmrtný vliv mužů na ženy je tady sice méně křiklavý, přesto od Alice Nellis dost zabolí. Čekal bych něco takového spíše od Jiřího Vejdělka s Eliškou Balzerovou v hlavní roli. Určitě se musí režisérce nechat, že to natačí alespoň zručně, pokouší se navodit i jakousi lyrickou atmosféru venkova, který se ovšem zase nějak nedokáže rozvinout a je zosobněn jen v hocha a jeho matku, kteří pěstují kozy na sejra. Za mě další celkem trpké zklamání u českého filmu. 30% (10.12.2023)

Nebýt toho Kokořínska, možná bych se do filmu tolik nenadchnul, ale pravda, že příběh to byl veskrze i tak hezký. Příjemný a protkaný nečekaně pěknými hereckými výkony. Především pro mě neznámá Anna Cónová byla fantastická, ale neméně se tu převedla i Martha Issová, která si tu roli autistiky střihla naprosto famózně. Jinak je to takový ten klasický příběh o vyrovnání se s realitou. Mám takové filmy rád. A když se mnou emotivně hnou, mají vyhráno. Zde se to povedlo. Ve všech ohledech milá a neotřelá záležitost. (16.12.2023)