Oppenheimer

BŮH NEHRAJE V KOSTKY. Dokážu si představit, že téměř každý z nás čekal jiný film a skoro každý dostal to, co chtěl. Někdo opulentní biják, jiný kus historie, další disputace o fyzice (a matematice), některý hodiny výslechů a já hlavně filozofické úvahy nad vinou, válkou, jejím možným koncem a přesahem do současnosti. Něco horšího se najde (nedostatečně rozvedené manželčiny motivy) a hlavně zběsilé tempo, díky kterému vám něco unikne, ale na druhou stranu udržuje neustále vaši pozornost. Po snímku Tenet, alespoň u mě, báječná změna. 90%. (21.07.2023)

Když se řekne Oppenheimer, tak mě na tom zajímá atomovka a všechno kolem. Bohužel pro mne Christopher Nolan zvolil trochu jiný, pro mě osobně méně atraktivní, směr. Po kolážovitém úvodu přijde zábavná část v Los Alamos jejíž vyvrcholení v podobě testu atomovky by mi stačilo i jako důstojné završení celého filmu. Jenže se jede dál. Další bezmála tři čtvrtě hodiny "soudních" tahanic, které mě absolutně nezajímaly, ale Nolan se nás pomocí koulervoucí hudby snaží přesvědčit, že se děje bůhvíco. To samý jsem naprosto žral v Dunkirku, ale tady mě to teda těžce minulo. Celý ten spor mi byl totálně ukradenej a ty rádoby šokující zvraty mi přišly až nechtěně komické. Možná i kvůli přílišnému počtu postav, kde jsem chvílemi moc nevěděl, kdo je kdo. Obě jeho ženský mi přišly jako krávy a emocionálním scénám s Emily Blunt jsem nevěřil ani za mák. Florence Pugh aspoň ukázala kozy. Ale třeba ten Rami Malek tam byl všehovšudy minutu. Všimnete si ho jen díky tomu, že má divnou držku. Jeho vztah K Oppenheimerovi není vůbec vyjasněn, ale pak se tam najednou zjeví a vytáhne ho z průseru díky velice přesným informacím, který ňák nikdo jinej neví a já teda nevím jak on je ví a kdo on vlastně vůbec je... Suma sumárum mi to nesedlo, přesto se na další Nolanův film budu těšit ať je to, co je to. (20.07.2023)

Oppenheimera budu mít asi navěky spojeného s projekcí v pražském Oku, kde se rozbil projektor a lampa přepálila 35mm filmový pás. Což je samozřejmě ozvláštňující u jakéhokoliv filmu, ale nadvakrát u takového, v němž se ke znázornění jaderného štěpení používají takřka identicky vyhlížející praktické efekty. :) Pokud jde o film samotný, snad bych si jen přál, aby v něm bylo více mlčení, aby také někdy delší chvíli postál – podobně jako v hororově utahované scéně jaderného testu Trinity, při níž se zdá, že se naráz zastavil celý svět (což se v jistém smyslu opravdu stalo). A také, ale to bohužel platí pro všechny Nolanovy filmy, více života. // Oppenheimera Nolan vykresluje jako charismatického proroka či vidoucího, který nahlíží za závoj viditelných podob, jemuž ale současně chybí schopnost orientovat se v každodennosti, nahlížet důsledky vlastních slov a činů (na osobní i globální, politické rovině). Proto také, jak to později popsal Freeman Dyson, uzavřel faustovskou dohodu s vládou Spojených států (tedy dohodu, v níž dává člověk všanc vlastní duši za moc či poznání). Srdce nakonec Oppenheimerovi otevře až agónie statisíců umírajících v Hirošimě a Nagasaki, v okamžiku, kdy už bohužel není cesty zpět. Pro Oppenheimerova rozhodnutí Nolan nehledá omluvu, nesnaží se mu vystavět bezrozporný pomník. Ostatně, jak také omluvit někoho (a to se pochopitelně netýká jen Oppenheimera, ale všech vědců a vědkyň zapojených do projektu Manhattan), kdo se rozhodne pokračovat ve vývoji a testování zbraně, třebaže do poslední chvíle existuje riziko, byť možná zanedbatelné, že její použití zapálí atmosféru a způsobí tím konec světa? // Neznám druhý film, který by tak dokonale zachytil směsici čiré hrůzy a fascinace, kterou síla v jaderné bombě spoutaná, potažmo čekající na uvolnění, vyvolává. Asi si umíme jen těžko představit, jakým svodům musí čelit každý, kdo se ocitne v její blízkosti. (21.07.2023)

Barbenheimer, part 2. Nebála bych se Nolanova Oppenheimera srovnat s Dominikovou Blonde. Oba filmy jsou adaptacemi životopisných románů, zpracovávají obecně známá témata, znovu přinášejí stejné příběhy, stejné kulisy, stejné osobnosti a pokládají stejné otázky. Snad jsou oba filmy formálně ambicióznější, ale nepřinášejí cokoli nového, překvapivého. Snad jen ty nové herecké výzvy poprat se s obrazy postav, které jsou kulturně zakořeněné a definované. A Nolan samozřejmě má to nejatraktivnější obsazení dnešní doby, o tom není pochyb. #čsfdprojekce (26.07.2023)

Řemeslně se jedná bez pochyb o chirurgicky přesný a vrcholový film, který je laboratorně ozkoušený, aby v něm nebylo nic navíc a nenudil ani na vteřinu. Oppenheimer je tedy úžasný audiovizuální zážitek, který je ale lehce podražen vlastními ambicemi. Ten film, tak neskutečně spěchá s veškerým děním a infem, že je fyzicky nemožné se ponořit do jednotlivých situací, jejich emocí a atmosféry (Během 4 minut dojde na setkání Oppieho s budoucí ženou, první polibek v Novém Mexiku a následné zjištění, že už je Kitty těhotná a budou se brát). Právě skrze to tempo a rychlé střídání krátkých záběrů, na mě 50% snímku působí jako montáž Oppenheimerova života, víc než jako film. Škoda, protože zbylých 50% je naprosto vynikajících. Když film zpomalí a věnuje se chvíli situacím a událostem do hloubky, pak si vesele rochním a celé to prožívám na maximum. Kdyby se lépe vyfiltrovalo, co je a není podstatné pro tento příběh a témata, jaké chce Nolan primárně rozebrat a tak by měli důležité scény větší prostor dýchat, tak potom by to pro mě byl film roku. Ovšem i přesto se jedná o vynikající film, který by si nikdo neměl nechat utéct. PS.: Velice souzním s komentářem od Rimsyho. (03.08.2023)