Oppenheimer

BŮH NEHRAJE V KOSTKY. Dokážu si představit, že téměř každý z nás čekal jiný film a skoro každý dostal to, co chtěl. Někdo opulentní biják, jiný kus historie, další disputace o fyzice (a matematice), některý hodiny výslechů a já hlavně filozofické úvahy nad vinou, válkou, jejím možným koncem a přesahem do současnosti. Něco horšího se najde (nedostatečně rozvedené manželčiny motivy) a hlavně zběsilé tempo, díky kterému vám něco unikne, ale na druhou stranu udržuje neustále vaši pozornost. Po snímku Tenet, alespoň u mě, báječná změna. 90%. (21.07.2023)

V mnoha ohledech přesně takový film, jaký jsem čekal, v mnoha ohledech ještě o něco lepší. Christopher Nolan tentokrát zpracoval rozporuplné téma naprosto precizně nejen jako režisér, ale i jako scenárista, protože je sice pravda, že v Oppenheimerovi "se pořád mluví", ale všechny ty mono- a dialogy jsou napsané tak, že se v nich neutopíte. Ano, možná vás jejich tíha někdy na chvilku stáhne pod hladinu, ale ne na dlouho, protože každá taková scéna končí jasně srozumitelnou pointou, na níž zase stojí scéna následující. Chaos (jakkoliv sympaticky bezohledný) jménem Tenet, který trestá i pár vteřin nepozornosti, se neopakuje. To vše s neskutečně skvělým obsazením, jemuž vévodí trio Murphy, Damon a Downey Jr., v chytrém podání dvou rozdílných pohledů na tutéž věc, které se protnou v závěru s mrazivou myšlenkou, jež ve mně dlouho doznívala. (21.07.2023)

Nolan se s Oppenheimerem po letech konečně vrátil na svůj obvyklý standart. Jen kvůli Oscarům musel upozadit akci a efekty, což jeho úplně nejlepší filmy vždy zdobilo. Akademici se však mohli dojímat nad hereckými výkony a nekonečnými dialogy. To obyčejný divák určitě ocení intenzivní hudbu a inovativní kameru. Göransson a Hoytema jsou prostě jinde. (24.03.2024)

Film je to neskutečně vymazlený, každá jeho vteřina je pečlivě naplánovaná, Nolan je prostě profík, který udělá scénu, kde si dva lidé povídají, do toho hřmí hudba jako k vylodění v Normandii a nepůsobí to směšně. Problém trochu je, že i normální životopisný snímek natočil způsobem, jako by šlo o další Tenet. Takže se tam neustále skáče v časových rovinách, není tam ani jeden vysvětlující titulek, a je těžké se orientovat. U Tenetu (Mementa, Prestige, Inception...) se to dalo brát jako legitimní způsob, jak nahnat lidi znovu do kina, tady je to samoúčelné. A kvůli té dokonalé promyšlenosti a bezchybnosti celého filmu to působí trochu chladně._______A ještě něco musím zmínit - dokonalý marketing, který lidem po celém světě dokázal vsugerovat, že toto konverzační drama bez CGI efektů NUTNĚ MUSÍ vidět v IMAXU (takže jsem to viděl se zpožněním, protože jsem se několik týdnů pokoušel neúspěšně sehnat lístky a nakonec šel do normálního kina). Takže ne, v IMAXu to skutečně vidět nemusíte, normální kino bohatě stačí (pokud tedy jde o skutečně normální kino a ne malé sály Atlasu nebo Světozoru). Ale komerční úspěch filmu mě samozřejmě moc těší, se stamilonovými tržbami je to mezi všemi těmi comicsovými blbostmi jako zjevení._____Jsem rád, že jsem hned předtím nešel na Barbie, radši si po každém z těchto filmů nechte čas, aby se vám uležely v hlavě. (14.08.2023)

Oppenheimera budu mít asi navěky spojeného s projekcí v pražském Oku, kde se rozbil projektor a lampa přepálila 35mm filmový pás. Což je samozřejmě ozvláštňující u jakéhokoliv filmu, ale nadvakrát u takového, v němž se ke znázornění jaderného štěpení používají takřka identicky vyhlížející praktické efekty. :) Pokud jde o film samotný, snad bych si jen přál, aby v něm bylo více mlčení, aby také někdy delší chvíli postál – podobně jako v hororově utahované scéně jaderného testu Trinity, při níž se zdá, že se naráz zastavil celý svět (což se v jistém smyslu opravdu stalo). A také, ale to bohužel platí pro všechny Nolanovy filmy, více života. // Oppenheimera Nolan vykresluje jako charismatického proroka či vidoucího, který nahlíží za závoj viditelných podob, jemuž ale současně chybí schopnost orientovat se v každodennosti, nahlížet důsledky vlastních slov a činů (na osobní i globální, politické rovině). Proto také, jak to později popsal Freeman Dyson, uzavřel faustovskou dohodu s vládou Spojených států (tedy dohodu, v níž dává člověk všanc vlastní duši za moc či poznání). Srdce nakonec Oppenheimerovi otevře až agónie statisíců umírajících v Hirošimě a Nagasaki, v okamžiku, kdy už bohužel není cesty zpět. Pro Oppenheimerova rozhodnutí Nolan nehledá omluvu, nesnaží se mu vystavět bezrozporný pomník. Ostatně, jak také omluvit někoho (a to se pochopitelně netýká jen Oppenheimera, ale všech vědců a vědkyň zapojených do projektu Manhattan), kdo se rozhodne pokračovat ve vývoji a testování zbraně, třebaže do poslední chvíle existuje riziko, byť možná zanedbatelné, že její použití zapálí atmosféru a způsobí tím konec světa? // Neznám druhý film, který by tak dokonale zachytil směsici čiré hrůzy a fascinace, kterou síla v jaderné bombě spoutaná, potažmo čekající na uvolnění, vyvolává. Asi si umíme jen těžko představit, jakým svodům musí čelit každý, kdo se ocitne v její blízkosti. (21.07.2023)