Oppenheimer

Nolanovi se podařil husarský kousek, když po coronou zaviněném propadu "Tenetu" okázale rozvázal své dlouholeté pouto s Warner Bros. a rozehrál s jinými studii hru "Chcete mě?". Nově tak smí Nolanovi říkat "můj milášek" studio Universal. Jen za to muselo vypláznout peníze na projekt, který nezapadá do aktuálně preferovaných škatulek hollywoodské produkce. Tím spíše pak "Oppenheimer" zaujme jako marketingová výzva. První kroky vedly přes povýšení samotného projektu na high-concept tagline "Nolan točí atomovku". Následně se zapojilo vyzdvihování analogovosti, což ve spojení s výbuchem bomby přispělo k vyvolání dojmu události. Dovršit sugesce, že tříhodinový biografický film o teoretikovi kvantové mechaniky bude velkolepý spektákl, finálně pomohlo sousloví 70 mm IMAX. Nejpozoruhodnější na tom je, že se prémiový formát projekce vyzdvihuje nikoli u vizuálně pompézního spektáklu, kde by měl očividné opodstatnění, ale u dialogového snímku, jehož většinu tvoří záběry deklamujících herců v oblecích či uniformách. Na druhou stranu totožně již mýtus 70 mm filmového materiálu uplatnila propagace Tarantinovy interiérové žvanírny "Osm hrozných". Tentokrát se ale ještě více než tehdy podařilo PR spindoktorům navodit dojem, že se pro každého filmového fanouška návštěva IMAXu rovná pouti do Mekky. V zájmu finanční návratnosti "Oppenheimera" a zajištění dalších Nolanových projektů je to chvályhodné. Ale dovolím si tvrdit, že navzdory celému PR cirkusu nepotřebujeme pro docenění tohoto filmu největší plátno. Vynikající zvuk ano, ale ne IMAX projekci. "Oppenheimer" nezadupe diváky do sedaček velkolepostí svých výjevů. Ale zato představuje vynikající scenáristický počin, který bravurně drží diváckou pozornost, zvládne zevrubně rozebrat svou titulní postavu, a dokáže to udělat přehledně. Což píšu jako člověk, který má problém pamatovat si jména, takže řada filmů s množstvím postav pro mě nefunguje, protože se v nich snadno ztrácím. Ne však v Nolanově "Oppenheimerovi". To proto, jak je vyprávěný, respektive jak se v něm vrství nejen časové linie, ale i samotné obrazy a zvuk. Jako by se Nolan vracel zpět ke svým kořenům, kdy neměl k dispozici horentní rozpočty a uhranul diváky čistě silou důmyslně skládaného vyprávění v "Mementu". Až na to, že oproti jeho mladicky ambicióznímu hitu zde nelinearita neexhibuje jako gimmick. Spíš s lety vytříbenou neokázalou účelností umožňuje rozpitvat a fascinujícím způsobem pro diváky poskládat různorodé životní role Roberta Oppenheimera i odborné, osobní a morální otázky, které se k jeho osobnosti, dílu a pozici ve velkých dějinách váží. Díky struktuře, která neustále klade detaily po bok širšího rámce a zpřítomňuje kontext či hledisko odstupu vůči dramatické poutavosti okamžiku, se Nolanově portrétu daří vyhnout se minovým polím plakátové oslavnosti, bulvární skandálnosti či filosofické těžkopádnosti. Nikoli tím, že by je neobsahoval, ale neustále je bombarduje částicemi jiných hledisek. Klasická floskule "komplexní portrét" zde dostala svou nekompromisní maximu. (23.07.2023) (méně) (více)