Tristana

Toto Bunuelovo dílo dodržuje to, co slibuje a nabízí. Chirurgicky přesný a nemilosrdný pohled na morálku vyšší španělské střední vrstvy na přelomu 19. a 20. století. Drsnost a až mrazivý nadhled tohoto uměleckého výsostného protokolu svého druhu paralelně postihuje nelítostně pokrytectví katolické i liberální konvence. Pustošivost jednoho přístupu vyvažuje zlobná zatrpklost druhého. Černá a bílá v této mrazivé, dech beroucí konfrontaci nemá místo. Skvělé herecké výkony - k Deneuvové a Reyovi bych bez obav přidal i Franca Nera a pro mne zcela neznámou skvělou Lolu Gaosovou - se neomezují jen na tyto protagonisty filmu; neméně přesvědčivé jsou i kavárenské a kostelní scény a podobně zdařilá je také kamera jak v intimních scénách Horaciova ateliéru, tak Lopeho bytu a ulic maloměsta, kulis, v nichž se ponurý příběh Bunuelových hrdinů odehrává. Hodnotový, vzájemně se křížící Lopeho a Tristanin posun jejich zásluhou dostává lidský obsah, plnokrevnou psychologii a přesvědčivé celkové ztvárnění. Tristanina proměna z katolicky vychované naivní dívky v až zločinecky cynického dravce v závěrečné, brilantně gradující scéně Lopeho umírání, který nesmlouvavě splácí ranu ranou a nezapomíná na nic ze starých účtů, je živena neštěstím, o něž se nezasloužila a jež v ní burcuje všechny sebezáchovné instinkty - bohužel tím nejpolitováníhodnějším způsobem (26letá herečka tu vytvořila v tehdejším svém mladičkém hereckém věku jednu ze svých životních rolí a je určitě hlavním tahounem filmu). Feministický ideál rovného postavení v partnerském vztahu, předsevzetí, s nímž vstupovala do své životní lásky k Horaciovi, tento vztah nakonec ničí a zabíjí. Pokud toto dílo má být v Bunuelově filmografii tím slabším, lze se oprávněně ptát jak vlastně definovat pokleslost hraného filmu jako takovou. Nadčasovost tohoto mistrovsky zvládnutého "pouzerealistického" díla, které má tak blízko k italskému neorealismu, je totiž až jednoznačně zřejmá. (11.01.2009)

Sexualizácia a podobné námety patrili v Buñuelovej kariére k najviac využívaným. Tento "taliansky" spôsob správania sa k ženám (v ešte paranoickej rovine) mi je veľmi vzdialený (príklad umiernenejšieho : Amarcord). I keď v tomto prípade účel svätí prostriedky. A práve vďaka tomu ľudskému pudovému hnusu rejža trieska zo svojho repertoáru ďalší špičkový art. (04.03.2014)

Trestat bude. Pivoňka, konvalinka. Doña "Monte Cristo." Opatrovníka, Don "Juana" Lo(u)pe(živé)ho. Když hoří ratio, je vymalováno. Z poupěte křehkosti, čisté naivity a jemné krásy se v plném květu rozvíjí ďábelskost, přetvářka, zášť, opovrhovanost a pomsta. Služebnice vášní, Tristana, rozhazuje sítě psychologicky nepolevujícího dialogu se snovými průsečíky s přeměnou nevinnosti ve zkaženost, zkaženosti ve sladké zlo, oddanosti v pachuť zloby. (17.04.2013)

Stejně jako u "Viridiany" nebo "Nazarina" se jedná o zdařilou adaptaci románu B. Péreze Galdóse. Děj knihy odehrávající se v Madridu 19. století Buňuel převedl do Toleda 20. let a přenesl tak na plátno atmosféru doby a místa, kde prožíval své mládí. Silně antiklerikální předloha se stala režisérovy ideálním podkladem pro účinnou a nadčasovou kritiku bigotnosti a pokrytectví zosobněného v postavě dona Lopeho. (27.06.2007)

Tristana ... je pouze tím, kým ji Don Lope udělal - za vydatné pomoci obzvláště kruté hříčky osudu. Z její proměny až mrazí: SAMA se stává osudem, který bez slitování vrací všechny rány ... i s úroky. Zahořklé, cynické drama, které dobře zná nejenom všechny naše hříchy, ale i tajné myšlenky. Drama, které dost možná potvrzuje i starou známou pravdu, že opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost ... pokud jste ochotni připustit, že láska (případně iluze lásky) má nekonečně mnoho podob a může ji provázet cokoli - dokonce i pokrytectví, nadřazenost a sobectví. (23.08.2013)