Tristana

Oproti Krásce dne příliš mnoho Fernanda Reye, na kterého jsem alergická a typických Buñuelových vtípků a nápadů, které jsou ale tentokrát poskládané do naprosto nepřijatelné koláže. Ať už zde Deneuve sehrává jakkoli zajímavou proměnu z naivní dívenky po aroganci samu. A navíc Franco Nero je vysloveně slabý. (24.05.2017)

Skvělý film, jaký mohl natočit pouze Luis Buñuel. Catherine Deneuve je v titulní roli zcela oslňující. Příběh Tristany může připomenout děj Nabokovovy Lolity či Buñuelova posledního snímku Ten tajemný předmět touhy, a velmi se mi líbil, od první minuty až do trpkého závěru. UPDATE 1.3.2020 - Na podruhé po 7 letech jsem ten film vnímal poněkud rezervovaně. Jednak mi přišlo, že je děj posouván vpřed tak nějak útrpně mechanicky, a za celou dobu mě to do sebe nedokázalo vtáhnout a přišlo mi to mírně nezáživné, a jednak mi ten námět sám o sobě přijde značně fádní a neobyčejně ohraný. Filmů o tom, jak si starý muž začal s dívkou, která by mohla být jeho vnučka, je nepočítaně (z těch lepších jsem si u sledování Tristany vzpomněl třeba na Taková, jaká jsi či Umírající zvíře), a tento ozvláštňuje snad jen to, že tu dívku hraje úchvatná Catherine Deneuve (která mi zde však přišla předabovaná - film jsem zhlédl ve španělském znění a přišlo mi, že její hlas zde zněl nějak jinak než obvykle, navíc mám pochybnosti, jestli vůbec umí španělsky) a že to natočil právě Buñuel. A Franco Nero mi zde přišel dost hrozný (ale možná jsem jen zaujatý, protože jsem si ho strašně zošklivil v té Jakubiskově obludnosti Post Coitum). Btw. ten obsah zde od Cinemaxu, to musel psát někdo, kdo ten film neviděl ani z rychlíku, protože tam píše naprosté nesmysly, které v tom filmu vůbec nejsou. (25.05.2013)

Nebudu zapírat, že mi Buñuel sedne více v poloze plnokrevného surrealisty (ačkoli i zde na nějaké ty drobné excesy dojde), ale buď jak buď, jako soudce/kat buržoazní morálky, jejíž pokrytectví protahoval stokou snad v každém svém filmu, neměl konkurenta. Tristana je toho ukázkovým stvrzením, byť se v jeho tvorbě řadí spíš k průměrnějším výzvám. Za zhlédnutí však určitě stojí, třebaže se nejedná o žádnou vzpruhu do nepohody - jde totiž o velmi negativistický a cynický film. K naštvání všech modlářů přitažlivého vizuálna navíc trpí na přehnanou knižnost, což neblaze zpomaluje již tak utahané tempo. A technicky se také nejedná o nic světoborného (Buñuel natáčel své filmy v rekordně krátkých intervalech, pročež se není čemu divit). 3,5* (01.03.2009)

Toto Bunuelovo dílo dodržuje to, co slibuje a nabízí. Chirurgicky přesný a nemilosrdný pohled na morálku vyšší španělské střední vrstvy na přelomu 19. a 20. století. Drsnost a až mrazivý nadhled tohoto uměleckého výsostného protokolu svého druhu paralelně postihuje nelítostně pokrytectví katolické i liberální konvence. Pustošivost jednoho přístupu vyvažuje zlobná zatrpklost druhého. Černá a bílá v této mrazivé, dech beroucí konfrontaci nemá místo. Skvělé herecké výkony - k Deneuvové a Reyovi bych bez obav přidal i Franca Nera a pro mne zcela neznámou skvělou Lolu Gaosovou - se neomezují jen na tyto protagonisty filmu; neméně přesvědčivé jsou i kavárenské a kostelní scény a podobně zdařilá je také kamera jak v intimních scénách Horaciova ateliéru, tak Lopeho bytu a ulic maloměsta, kulis, v nichž se ponurý příběh Bunuelových hrdinů odehrává. Hodnotový, vzájemně se křížící Lopeho a Tristanin posun jejich zásluhou dostává lidský obsah, plnokrevnou psychologii a přesvědčivé celkové ztvárnění. Tristanina proměna z katolicky vychované naivní dívky v až zločinecky cynického dravce v závěrečné, brilantně gradující scéně Lopeho umírání, který nesmlouvavě splácí ranu ranou a nezapomíná na nic ze starých účtů, je živena neštěstím, o něž se nezasloužila a jež v ní burcuje všechny sebezáchovné instinkty - bohužel tím nejpolitováníhodnějším způsobem (26letá herečka tu vytvořila v tehdejším svém mladičkém hereckém věku jednu ze svých životních rolí a je určitě hlavním tahounem filmu). Feministický ideál rovného postavení v partnerském vztahu, předsevzetí, s nímž vstupovala do své životní lásky k Horaciovi, tento vztah nakonec ničí a zabíjí. Pokud toto dílo má být v Bunuelově filmografii tím slabším, lze se oprávněně ptát jak vlastně definovat pokleslost hraného filmu jako takovou. Nadčasovost tohoto mistrovsky zvládnutého "pouzerealistického" díla, které má tak blízko k italskému neorealismu, je totiž až jednoznačně zřejmá. (11.01.2009)

"Zajděte pro kněze, ať ji dnes večer vyzpovídá." "Kněz v mém domě?? Nikdy! Děkuji za radu, ale tohle odmítám." Tradiční Buňuelova kritika katolicismu z úst hlavní mužské postavy Dona Lopeho, kterého ztvárnil Buňuelem často obsazovaný Fernando Rey, je vedle kritiky buržoazie nepřehlédnutelná složka myšlenkové linie filmu. Ovšem ještě důležitější je vztah sobeckého a samolibého Dona Lopeho a jeho schovanky, nevinné a počestné Tristany. Don Lope svou svěřenkyni nejprve úzkostlivě střeží před nástrahami světa, ale poté jí sám svede a zničí tak její život. Tristana zahořkne a závěr filmu s telefonem je jen nádherným vyvrcholením jejich vzájemného poměru. Don Lope, který se prohlašoval za jejího otce i manžela zemřel a Tristana se tak alespoň symbolicky dočkala naplnění svého snu, ve kterém vídávala hlavu svého poručníka zavěšenou na zvonici místo srdce zvonu. Tento snímek má hodně společného s režisérovým posledním filmem Ten tajemný předmět touhy, ale svou kritikou čerpá i z dřívějšího filmu Viridiana a předznamenává Nenápadný půvab buržoazie. Zřejmě to není Buňuelův nejlepší film, ale pozornost si určitě zaslouží (minimálně díky skvělým výkonům Fernanda Rey a Catherine Deneuve). (08.05.2006)