Zóna zájmu

Vysoce intenzivní... Zóna zájmu dlouhou dobu vypadá jako neotřelé audiovizuální ztělesnění jedné myšlenky, kdesi před polovinou se dostává k rozehrání zvratu, čímž vzniká více napětí, ale dramatičtější závěr nenabídne... a ono to přesto zcela stačí k tomu, aby v divákově mysli proudily znepokojivé pocity a abych u závěrečných titulků i nějakou dobu po nich zůstal jako zkamenělý a oněmělý. Není to ten film, o kterém bych prohlásil "pokud byste měli vidět jediný film o holokaustu, pak tenhle". Ale vysoce na něm oceňuji silně netradičné pojetí mnohokrát již zpracovaného námětu, které přináší neobvyklý pohled a staví na účinných kontrastech zla proti banální každodennosti, vykonávané hrůzy proti vytvořené kráse, pouze slyšeného a tušeného proti viděnému... Z Glazerova filmu na mě dýchá silná promyšlenost záběrů a často skrytých sdělení. Čekal jsem tísnivé pocity, nečekal jsem, že některé scény či záběry s úplným vytěsněním hrůzy můžou mít (byť jen krátce) až upokojivý účinek. Dlouho jsem tápal, nakolik si v rámci rodiny starostlivá Hedwiga uvědomuje skutečnou realitu, kolik toho o manželově práci ví, nakolik nejsou všechny ozvěny něco, co slouží k orientaci divákovi, ale postavy to v spleti dalších zvuků možnost slyšet nemají (zvláště když i jedna nová návštěva se tváří jakoby nic!)... je celkem děsivé postupně zjišťovat plně odhalující se pravdu a odporné slyšet po telefonu manželovu představu při pohledu z balkonu na zaplněný sál. Je mrazivé se dívat na kontrasty krásných dnů na zahradě za slyšení ozvěn nejstrašnějších hrůz... a nejbolavější je během vcítění se do role matky dojít až k zoufalému pomyšlení, že bych se na jejím místě v dané situaci mohl v jistých směrech zachovat i stejně: chtěl bych v první řadě to nejlepší pro vlastní děti, po 4 letech si snad v obklopení rodiny zvykl i na všechny „zvláštnosti“ kolem a to vše s jinak nevinnou myšlenkou, že uprostřed každého pekla je přeci možné vytvořit alespoň malý ostrůvek štěstí a útěchy a odříznout se tím od okolitého zla. Uf... Zrcadlo, které nastavuje Zóna zájmu, není už z podstaty věci příjemné, ale rozhodně potřebné v jakékoliv době a zintenzivňuje se teprve po skončení filmu. [90%] (10.05.2024)

Přestože po většinu stopáže nesledujeme nic jiného než navenek obyčejnou německou rodinu, vrstevnatá zvuková stopa, mísící cvrkot ptáků a šumění řeky s neutichajícím mechanickým hukotem, od prvních minut navozuje těžko definovatelný pocit, kdy se něco důvěrně známého jeví zvláštním, tísnivým. Výsledný efekt nejlíp vystihuje výraz „unheimlich“ z Freudovy psychoanalýzy, tedy doslova „nacházející se mimo domov“. Právě svou schopností vystihnout abnormalitu každodennosti je Zóna zájmu extrémně znepokojivá. ___ Neměnnou, strnulou apatii zobrazeného světa podtrhují převážně statické záběry bez umělého svícení, s velkou hloubkou ostrosti. Kamery jsou rozmístěné v různých koutech domu a zahrady jako v reality show. Bez výtvarné stylizace navozující dojem vzdálené minulosti zaznamenávají pohyb herců. Ani střih se nedrží vzorců klasické narativní kinematografie. Přepínání mezi kamerami je řízeno tím, kdo které místnosti postava zrovna vstoupila. Vše tak zdánlivě probíhá v přítomném čase. Subjektivita i autorství, potažmo možnost uhnout pohledem a narušit řád, jsou potlačené. Úkony, které Höss provádí, představují bezduchou administrativu. Genocida je jen logistickým procesem. ___ Pokud bychom chtěli lokalizovat zdroj napětí, které prostupuje celým filmem, byl by to právě rozpor mezi tím, co jsou Hössovi ochotni vidět, a tím, co se děje mimo jejich dům a zahradu. Glazerův vyhraněný styl je formou odmítnutí. Důsledně se vyhýbá estetizaci jedné z největších tragédií moderních dějin. Zároveň se mu daří využívat prázdný prostor způsobem, který je mnohem sugestivnější než přímé zobrazení. Právě proto, že nemůžeme vidět na druhou stranu, uvědomujeme si, co se tam děje. Snaha vyplnit tuto absenci vede k tomu, že na probíhající násilí nedokážeme přestat myslet. ___ Glazer do filmu zařadil i noční scény natočené speciální termokamerou. Jde o rekonstrukci vyprávění devadesátileté Polky jménem Alexandra, kterou Glazer poznal během rešerší. Stala se pro něj symbolem rezistence, světlem v temnotě. Zohlednění perspektivy těch, kdo nacismu aktivně vzdorovali, je jedním z mála prvků, které Zóna zájmu sdílí s konvenčnějšími dramaty o holocaustu. Tam kde jiná oscarová dramata přicházejí s katarzí a ujištěním, že lidskost nakonec zvítězí, nabízí Zóna zájmu akorát znepokojivou předtuchu věcí příštích. Vidíme, že z koncentračního tábora se stalo muzeum, kde uklízečky mechanicky vysávají prach a leští vitríny. Jediný pohled do nitra továrny na smrt příznačně neukazuje žádná zvěrstva. Vyznačuje se stejnou netečnou rutinou, jakou jsme viděli v buržoazní domácnosti Hössových. Na přítomnost holocaustu v kolektivní paměti a mediálním prostoru jsme si zvykli. Zóna zájmu zviditelňuje právě tuto všednost, banalitu a prchavost zla, na němž se podílíme už jen tím, že zůstáváme lhostejnými. 90% (20.04.2024)

Zóna nezájmu. Jeden z těch filmů, který učitel pustí na hodině dějepisu, ale 80% žáků radši vytáhne mobil a bude scrollovat instáč, protože je to obdobně nezáživná nuda jako běžná vyučovací hodina. Po informativní stránce naprosto prázdné, takže ten film neposlouží ani vzdělávacím účelům. Sledujeme tu banality každodenního života velitele koncentráčního tábora a jeho rodiny. O postavách se nedozvíme nic, dialogy jsou osekány na minimum, Osvětim nám neukážou, takže opět film pro čtenáře knih, kde si vše musí divák domyslet ( fck you!!), nemá to žádný scénář,atmosféra vůbec nefunguje, žádná gradace, napětí ani vyhrocené drama mezi nácky, emoce below zero a v závěru místo aby ukázali hromadu mrtvol, tak ukážou leda boty. Film tak prázdný, pomalý a nudný, že ikdyby divák vynechal 20 minut, tak nepříjde o nic zásadního. Saulův syn tématicky podobný byl úplně nekde jinde. Intoušskéj arthouse největšího zrna. 3/10. (22.02.2024)

Už před deseti lety (Pod kůží) britský režisér Jonathan Glazer v mých očích jasně ukázal, jak si nepředstavuju vyplnit volný večer. Byl chladný, nevstřícný, divný. Moc dobře chápu, co chtěl říct tentokrát. Rudolf Höss, první velitel vyhlazovacího tábora v Osvětimi, jeho početná rodinka, jejich služebnictvo a velká zeď. Všichni vytlačují, co se za ní odehrává. Kotle valí, plameny osvětlují noc, vězni pláčou či křičí, občas někdo vystřelí. Velkorysou rodinnou zahradu permanentně hnojí lidský popel, zatímco papá má být přeložený k jiným úkolům. Rodinka zůstává, die Mutter dál přehrabuje šperky či kožichy odvlečených židovských žen a já stále čekám, že se někam pohneme. Nikoliv. Prostě odměřená message o povaze jednoho šíleného období, ale pořád je tu také divák, který chtěl kromě precizního zvuku nebo postavení kamery i něco, kvůli čemu by si Glazerovu látku pustil třeba za 10 let znovu. Nestalo se. Prostě bych dílek jednotvárnosti nahradil dílkem dějovosti. A stejně jako jsem si po 10 letech opětovně nepřehrál Pod kůží, Zóna zájmu se rozhodně dočká stejného osudu. (25.03.2024)

Scény z národně-socialistického manželského života a film, jehož koncept je tak utažený, až mě zanechal podivně netečným. Nápad změnit továrnu na smrt ve 2D kulisu, kterou kamera Łukasze Żala skrze hloubku pole doslova tlačí na "rajskou zahradu" u Hössů, je dusivý, tísnivý, ale taky vede k určité monotónnosti a hrozí, že si na to divák přivykne podobně jako postavy na všudypřítomný zápach, křik a sten. Ústřední duo nelze polidštit natolik, aby tvořilo psychologický kontrapunkt k tušeným hrůzám Holocaustu, v rutinách Hössových tak pro mě bylo něco mechanického, co mi usnadňovalo se od naléhavosti Glazerova světa odpojit. Banalita zla precizně a doslovně ilustrovaná. Vzpomněl jsem si na podobně koncipovaný a distancovaný film Michael Markuse Schleinzera, který ale začne být skutečně působivý ve chvíli, kdy postava blazeovaného pedofilního násilníka dostane soupeře v podobě oběti, jejího silného protipohledu. Glazer na konci volí podobný princip, ale boří při něm čtvrtou stěnu způsobem, který v sobě má víc intelektuálního kalkulu než přirozené síly. Uvědomoval si Höss morální dosah svých činů, nebo je dokázal skrýt do rétoriky průmyslové výroby a dějinné nutnosti? Tady někde vede hranice možností Glazerova filmu. Zóna zájmu je ve stále silné záplavě "Holokaust porna" film důležitý svojí jinakostí a odvahou změnit perspektivu, vystavit diváka zkušenosti "kognitivní disonance", kterou zakouší přímí aktéři zla. Je i zajímavou reflexí ústředního ideologického pojmu Lebensraum, který v podání paní Hössové nabývá podoby úhledné zahrádky hnojené popelem mrtvých. Podstatně víc mě nicméně baví film z dálky reflektovat, než ho přímo na plátně prožívat. V tomhle ohledu stavím výš koncept Saulova syna... a četbu neskonale zrůdných Laskavých bohyň, které šly do psychiky architektů Holokaustu mnohem hlouběji než Zóna zájmu. (07.02.2024)