Režie:
Jonathan GlazerScénář:
Jonathan GlazerKamera:
Łukasz ŻalHudba:
Mica LeviHrají:
Sandra Hüller, Christian Friedel, Ralph Herforth, Freya Kreutzkam, Max Beck, Ralf Zillmann, Imogen Kogge, Stephanie Petrowitz, Marie Rosa Tietjen (více)Obsahy(1)
Rudolf, Hedwiga a jejich děti žijí ve velkém domě s krásnou, udržovanou zahradou. Každý den slaví společnou večeří, vzpomínají na milovanou Itálii, užívají si víkendové výlety k vodě a procházky s přáteli. Zpoza zdí jejich domova se však ozývají znepokojivé zvuky a občas něčí zoufalý křik. Rudolf Höss je totiž velitel koncentračního tábora v Osvětimi. Mrazivý snímek Jonathana Glazera o banalitě zla si díky svému výjimečnému zpracování odvezl Velkou cenu z festivalu v Cannes. (Aerofilms)
(více)Videa (4)
Recenze (290)
Jonathan Glazer opět silně autorský a artový. Ve filmu nevidíme jediného vězně Osvětimi či zrůdnost páchanou za zdmi tábora. Minimalisticky inscenované ale efektivně aranžované dění se drží uvnitř vily Hössových a na jejich zahradě, lemované onou zdí, nad kterou se tyčí vrcholky baráků koncentračního tábora. Höss chodí spořádaně do “práce” a volný čas tráví s rodinou. Hössova manželka si libuje v kytkách na zahradě. Jejich děti si hrají u bazénu. Občas dostane Höss pracovní návštěvu, například inženýry s projektem na efektivnější spalovací pece. Občas jim někdo přinese pytel s hezkým oblečením k rozebrání... Celý čas slyšíme z povzdálí hukot továrenské mašinerie smrti, občas křik lidí, štěkající psy, střelbu. Na obloze nechybí černé obláčky popela. Vnímání světa mimo baráku Hössovými dětmi je v malých nuancích taky neopomenuté. Noční sny holčičky v černobílých inverzních obrazech jsou nejpůsobivější z uměleckých ornamentů, kterými je film napěchovaný k maximální spokojenosti festivalového diváka. Scéna s Hössem na schodišti s tmavými prázdnými chodbami geniální. Pro mě vrchol filmu. Náhled na Holokaust jinak, s nejnepříjemnější hudbou u závěrečných titulků, co jste kdy zažil. Jonathan Glazer se tímto zařazuje do společnosti mistrů jako Michael Haneke a Yorgos Lanthimos. [Cannes FF] ()
Přestože po většinu stopáže nesledujeme nic jiného než navenek obyčejnou německou rodinu, vrstevnatá zvuková stopa, mísící cvrkot ptáků a šumění řeky s neutichajícím mechanickým hukotem, od prvních minut navozuje těžko definovatelný pocit, kdy se něco důvěrně známého jeví zvláštním, tísnivým. Výsledný efekt nejlíp vystihuje výraz „unheimlich“ z Freudovy psychoanalýzy, tedy doslova „nacházející se mimo domov“. Právě svou schopností vystihnout abnormalitu každodennosti je Zóna zájmu extrémně znepokojivá. ___ Neměnnou, strnulou apatii zobrazeného světa podtrhují převážně statické záběry bez umělého svícení, s velkou hloubkou ostrosti. Kamery jsou rozmístěné v různých koutech domu a zahrady jako v reality show. Bez výtvarné stylizace navozující dojem vzdálené minulosti zaznamenávají pohyb herců. Ani střih se nedrží vzorců klasické narativní kinematografie. Přepínání mezi kamerami je řízeno tím, kdo které místnosti postava zrovna vstoupila. Vše tak zdánlivě probíhá v přítomném čase. Subjektivita i autorství, potažmo možnost uhnout pohledem a narušit řád, jsou potlačené. Úkony, které Höss provádí, představují bezduchou administrativu. Genocida je jen logistickým procesem. ___ Pokud bychom chtěli lokalizovat zdroj napětí, které prostupuje celým filmem, byl by to právě rozpor mezi tím, co jsou Hössovi ochotni vidět, a tím, co se děje mimo jejich dům a zahradu. Glazerův vyhraněný styl je formou odmítnutí. Důsledně se vyhýbá estetizaci jedné z největších tragédií moderních dějin. Zároveň se mu daří využívat prázdný prostor způsobem, který je mnohem sugestivnější než přímé zobrazení. Právě proto, že nemůžeme vidět na druhou stranu, uvědomujeme si, co se tam děje. Snaha vyplnit tuto absenci vede k tomu, že na probíhající násilí nedokážeme přestat myslet. ___ Glazer do filmu zařadil i noční scény natočené speciální termokamerou. Jde o rekonstrukci vyprávění devadesátileté Polky jménem Alexandra, kterou Glazer poznal během rešerší. Stala se pro něj symbolem rezistence, světlem v temnotě. Zohlednění perspektivy těch, kdo nacismu aktivně vzdorovali, je jedním z mála prvků, které Zóna zájmu sdílí s konvenčnějšími dramaty o holocaustu. Tam kde jiná oscarová dramata přicházejí s katarzí a ujištěním, že lidskost nakonec zvítězí, nabízí Zóna zájmu akorát znepokojivou předtuchu věcí příštích. Vidíme, že z koncentračního tábora se stalo muzeum, kde uklízečky mechanicky vysávají prach a leští vitríny. Jediný pohled do nitra továrny na smrt příznačně neukazuje žádná zvěrstva. Vyznačuje se stejnou netečnou rutinou, jakou jsme viděli v buržoazní domácnosti Hössových. Na přítomnost holocaustu v kolektivní paměti a mediálním prostoru jsme si zvykli. Zóna zájmu zviditelňuje právě tuto všednost, banalitu a prchavost zla, na němž se podílíme už jen tím, že zůstáváme lhostejnými. 90% ()
Prvých 40minút Drží Glazer top koncept o budovaní blahobytu na utrpení druhých, čiže funkčne rozvíja a presahuje tému Holokaustu - robí z nej univerzálne podobenstvo. Čo sa mu však rozvíjať nedarí, je dramaturgia samotného filmu. Niekto sa tu príliš snaží byť Hannou Arendt a Michaelom Haneke zároveň... ale ten soundizajn (v kľúčových miestach zásadnejší, než samotný obraz)! ()
Tvl sledovat nacistickou rodinku, která prožívá svůj každodenní život hned vedle koncentračního tábora, jakoby to bylo něco na denní pořádku a nějaký křik nebo noční vzdoušek z komínů jako něco normálního.....celý film se táhne znepokojující atmosféra. Je až děsivé, jak je zde nastíněno, že běžní němci byli tak oddání své zemi a zvěrstva z dnešního pohledu brali jako běžnou, normální věc. Na film se nekouká hezky, cítil jsem docela odpor. Ono se krom všedních věcí prakticky nic neděje nic zásadního, Glazer pouze nastolí tuto atmosféru a nasadí pomalé vyprávění až do konce, bez žádných zvratů a gradace. S tím jsem měl asi menší problém, na druhou stranu si myslím, že mě vodil přesně tak, jak chtěl. Já bych asi od takového filmu chtěl víc, větší emoce, aby ve mě zanechal větší dojem a pustil si jej někdy příště......70% ()
Film, v ktorom dominujú emócie, scény a uvedomenia, ktoré sú mimo obraz, alebo sú len naznačené. Glazer až s dokumentaristickou presnosťou sníma obyčajný život a kariérny postup jednej nemeckej rodiny. Uprostred najväčších hrôz. Náznaky ďalších vecí vo vývine rodiny, či už je to nevera, odsúdenie od najbližších ( matka) alebo uvedomovanie si vlastnej dominancie u detí je desivé. Ale len do momentu, kedy nám umne vo finále Glazer neukáže, ako sa to vlastne všetko skončilo. A tá údernosť a nezmyselnosť je o to smutnejšia, desivejšia a depresívnejšia. Zaujímavý film o ktorom stojí zato rozmýšľať a možno aj diskutovať. Ale s kým a kedy a za akých okolností netuším. Každopádne to stojí za videnie. ()
Galerie (14)
Zajímavosti (19)
- Po dokončení filmu Pod kůží zaujal Jonathana Glazera tehdy ještě nevydaný román Martina Amise „Zóna zájmu“. Po přečtení románu na něj získal opci. Paul a Hannah Dollovi, dvě hlavní postavy románu, byli volně založeni na Rudolfu Hössovi, nejdéle sloužícím veliteli koncentračního tábora Osvětim, a jeho ženě Hedvice. Glazer se rozhodl použít raději historické postavy a dva roky prováděl rozsáhlý výzkum Hössových. Několikrát navštívil Osvětim a pohled na Hössovu rezidenci na něj hluboce zapůsobil. Spolupracoval s osvětimským muzeem a dalšími organizacemi a získal zvláštní povolení k přístupu do archivů, kde zkoumal svědectví přeživších a osob, které byly zaměstnány v Hössově domácnosti. Skládáním těchto svědectví Glazer postupně sestavil podrobný portrét osob spojených s událostmi. Konzultoval také knihu historika Timothyho Snydera z roku 2015 „Black Earth: Snyder“, který se při svém výzkumu zabýval holokaustem jako historií a varováním. (classic)
- Jonathan Glazer potvrdil vývoj projektu v roce 2019, na jehož financování a produkci se podílely společnosti A24, Film4 Productions, Access Entertainment a House Productions. (classic)
Reklama