Zlatý věk

Později Bunuel pochopil, že aby film mohl podvracet, hrát si a experimentovat, musí nejdřív nastavit nějakou úroveň komunikace s divákem. Když třeba píšete román, nemusíte to řešit - čtenář ho vždy musí číst a vždy tedy existuje nějaká jistota přenosu informací. TU obrazu, na který se návštěvník může dívat, jak dlouho chce, to platí taky. Jenže u filmu neni bez nějakého aspoň základního ukazatele možné věnovat kompletní pozornost všemu. Zachází to tak daleko, že už u Zlatého věku opravdu nemám pocit, že ho má smysl sledovat, protože se něčeho dočkám. Prostě jen hodinový sled mechanicky řazených surrealistických výjevů, které většinou vznikly tak, že Bunuel náhodou měl po ruce tyhle záběry, tak je použil, nebo ho s Dalím napadla tahle konina, tak ji zrealizoval. No a co? Hledat v tom snový smysl je ztráta energie, na to jsou od Bunuela mnohem zajímavější tituly, o kterém už nějak přemýšlel. Ve kterých nejde jen o předvádění bizarností, ale i něco sdělují. Tohle je jen raný experiment, mechanický surrealismus bez opodstatnění, zajímavý spíš z principu než z provedení. Takže uznávám cíl Bunuela šokovat dobové publikum, ale tím bohužel zároveň docházím k tomu, že dnes už ten film nemá smysl. Ten byl naplněn. (20.10.2013)

Ranný Buñuel mne překvapil, po předchozím pižlání oka bych nevěřila, že dokáže být tak sžíravě vtipný, aniž by se musel dopouštět nauseutvorných záběrů. Inspirátor Monty Pythonů se vykašlal nejen na konvence, ale na zažité hodnoty, které cupoval bez uzardění. Za vrcholný pocit zmaru lze zajisté považovat vyhození žirafy z okna. (11.04.2014)

Luis Buñuel ukazuje sílu směru, který pomáhal formovat a který přetvořil pro film. Tohle už není jen asociační vršení, ale tohle už je film s příběhem, i když ten se vám může hledat těžko. Symboly, které zde však jsou, rozhodně nejsou popřít a funguje to dobře. Má to na vás efekt, něco to s vámi dělá, ať už se jedná o krávu v posteli, anebo hříšníka v podobě Ježíše. (17.07.2014)

Bráno z dnešního pohledu, jedná se o zajímavý mix pythonovského humoru s ideami Davida Lynche. V porovnáním s Andaluským psem ovšem Buňuelova druhotina nabírá ztrátu, jelikož mi přijde, že tamější absence příběhu byla spíše ku prospěchu - to je ale riziko toho, když kouzlo nějakého uměleckého směru spočívá spíše v té nejistotě. I tak je film labužnickým zážitkem pro milovníky surrealistických hrátek a jednou z nejoriginálnějších romantických komedií, co znám (budu-li se řídit zdejšími údaji). (21.05.2010)

Je skvělé, že naše děti jsou zabity! Ou tak tohle mě totálně rozsekalo. Ač jsem vůbec nepobral o čem to mělo bejt. Spíš takovej nesouvislej sled šokantních scén který postupně gradují od nakopnutýho psa přes odprásknutý děcko až po závěrečnej výjev kdy za souvislého zvuku bubnů týpek vyhodí nejdřív z okna zapálenej stromek pak nějakýho fláterníka potom jakousi maketu žirafy či co a z toho bubnování už mi pak slušně jebalo v palici. Pokud to někteří zdejší filmovědci a mistři narace pochopili a objevili v tom nějakou myšlenku, tak jim gratuluji mě se to nepovedlo, ale to nic nemění na faktu, že je to jeden z nej úletů co jsem kdy viděl.95% (06.04.2016)