Utama

Ubývá míst, kam chodívala pro vodu. ___ Český, potažmo evropský divák (zmiňuji to v kontextu toho, že film byl distribuován na evropských festivalech, mimo jiné i loni ve Varech, není tedy určen pouze pro jihoamerické publikum), si zhlédnutím filmu může - pakliže nic jiného - utvořit obrázek o životních podmínkách bolivijských indiánů. A to vskutku není zrovna málo, shodneme-li se, že o těchto oblastech a lidech v nich žijících zde většinově nevíme takřka nic. A tak máme před očima existenční závislost dvou staříků na pravidelnosti přírodních cyklů, jinými slovy jejich životně pociťovanou potřebu, aby tehdy a tehdy napršelo tolik a tolik (kvůli globální změna klimatu však už zřejmě nikdy nezaprší), střídmost v životních návycích (stravování, odívání, volný čas) a dennodenní lopotu, aktuálně propuknuvší generační konflikt (vnuk chce, aby si jeho prarodiče pomohli odstěhováním se do města, děd to však s hrdostí "gaučů", nositelů prastarých tradic, srostlých s půdou, zřejmě i s vědomím toho, že se blíží jeho smrt, zarputile odmítá; tady právě hovoříme o hlavní zápletce filmu, jež se může někomu zdát prostou, to však nevadí, film tento "nedostatek" kompenzuje kvazi-dokumentaristickými kvalitami, tj. neherci a autentickým prostředím) a projevy lokální pověrčivosti (scéna s obětováním lamy je pro mě jedním z vrcholů filmu, zkrátka proto, že jsem nikdy nic takového neviděl, měl jsem za to, že tohle už se prostě v 21. století neděje). Sociální antropologie/etnografie zkrátka vládne festivalovému filmu! "Jestlipak víš, jak umírá kondor?" 75 % (18.03.2023)

Film, který mě zvláštním, zcela nečekaným a těžko popsatelným způsobem naprosto pohltil, a při jehož sledování jsem absolutně ztratil pojem o čase.... Ačkoliv má Utama dost jednoduchý, pomalý a rozjímavý příběh nepříběh odehrávající se v bezčasí jedné pusté krajiny daleko od civilizace – jelikož jde přesně o ten typ filmu, který hledá krásu v jednoduchosti a obyčejnosti – a relativně skromnou neo-westernovou stylizaci, pokrývá velmi široké spektrum až intertextuálních nuancí a existenčních pravd na pozadí tradičního života bolívijských domorodých obyvatel, jež krom pastevectví a péče o stádo lam musí čelit ještě jedné úloze: realitě současnosti. Snímek je především pak velmi subtilní drobnokresbou, která akcentuje téma klimatické změny [konkrétně sucha a nedostatku nejcennější životní komodity: vody], kontrast mezi stářím a mládím, či motiv pomíjivosti života, ztráty domova a nevyhnutelném smíření se smrtí. Hlavní devizou je však samotný řemeslo, práce s neherci, minimalistickou poetikou i formálním jazykem, a v neposlední řadě pak esteticky precizní vyprávění obrazem, což dělá z téhle nenápadné festivalové artovky neskutečně podmanivou širokoúhlou cinefilní nádheru, kterou je nutno vidět v plný kráse na velkým plátně. Za mě (a doufám že nejen za mě) jde totiž o jeden z vizuálně nejuhrančivějších filmů, co jsem za poslední dobu viděl.... Esence poetic cinema. 9 lam z 10 (06.01.2023)

Malý festivalový film a rodinné drama v pouštní oblasti. Náhorní plošina Altiplan v Jižní Americe působící až biblicky a malé životy manželského páru, který zde na samotě zřejmě žije celý život, ale zřejmě je vyžene sucho. Já za to nemůžu, změny klimatu jsem nepopíral, ale samé lamy podobné velbloudům časem lezou na nervy. Stařík je pase a žena se stará, aby byl na večeří plný talíř. Hudba a zvuky jsou přiléhavé, filmařina a vizuál překrásné a herecké výkony naturalistické. Film prostě sděluje lásku a tradici v době klimatické změny a rezignuje na příběh a akci. (16.01.2024)

Hlavnou devízou snímky je bolívijská príroda, respektíve vidiek, pretože podobný príbeh s rovnakými klišé sme videli niekoľko stokrát. Môžete si ich pokojne škrtať, je tam všetko. Ale nijak zvlášť to neprekáža, pretože je to krátke, v podstate stále pravdivé a najmä je tam tá krásna príroda. Mimochodom pôsobí dosť apokalypticky, ono totiž aj do týchto končín zavítalo sucho spojené s globálnym otepľovaním. A medzi mládež zase mobily, takže vnuk je pri večeri na mobile, zatiaľ čo babka naberá polievku. A sme pri tých klišé zase. 70% (18.09.2022)

Příběh o bolívijských stepních indiánech. Člověk by čekal, že jak žijí v souladu s přírodou, budou k sobě přímí a otevření, ale je to přesně naopak. Děda je sebestředný hňup a bába potřebuje, aby jí děda řekl, že s ním něco je, protože sama od sebe nevidí a neslyší, že chrchle jak tuberák. Kopnout do zadku oba. Tři tomu dávám jenom proto, že je to zajímavá sonda do monotónního stepního života. (07.08.2023)