Fontána

Johann Gottlieb Fichte povedal, že každý človek si vyberá takú filozofiu, ktorá mu vyhovuje. Tento subjektívny idealizmus by sme mohli vztiahnuť práve na reakcie ľudí na Fontánu. Jedni v nej budú vidieť mystično, transcendenciu, popretie nesmrteľnosti a zobrazenie lásky ako zmyslu života, my ostatní si povzdychneme „ach, zas niekto objavil teplú vodu.“ . I keď treba povedať, že to objavovanie je audiovizuálne (temer) dokonalé. V prvom rade , naše západné myslenie založené na chápaní života ako niečoho čo je pre človeka samozrejmosťou akosi nechce chápať, že pokiaľ neexistuje smrť bez života, nemôže existovať ani život bez smrti (samotným pojmom smrť sa predsa definuje koniec toho, čomu hovoríme život). Nuž a s otázkou nesmrteľnosti sa Aronofsky pobil síce štýlovo, ale štýlom zakrýva jednoduchosť a zrejmosť výsledku tohto zápasu. Jediné čo mi na forme Fontány vadilo boli na môj vkus prikrátke zábery zhruba v prvej polovici filmu, najmä keď strih záber utne predtým než stačí vygradovať. Inak mi dominantný pohyb kamery po horizontálach a vertikálach dával skutočne dojem čohosi neobvyklého; zelená farba yucatánskeho pralesa výborne kontrastuje so zlatou Shibalby i obyčajnosťou reality (pokiaľ teda za realitu ustanovíme rok 2000). Bohužiaľ v snahe urobiť film prehľadnejší a sofistikovanejší sa príliš sústreďuje na opakovanie jednotlivých vokajškom podobných a vnútorne spätých symbolov a tým nabúrava dojem filmu pre „vyspelejšie“ publikum, schopné dekódovať i rafinovanejšie resp. v rámci diela menej frekventované symboly.Táto „prešpekulovanosť“ v konečnom výsledku zráža môj celkový dojem smerom k tak trochu kalkulu so snahou osloviť väčší okruh divákov. Záverečné časti filmu prakticky akurát spomalene kopírujú guľometný strih záverečných scén Requiem či pytagorejskú posadnutosť hľadaním podstaty sveta ako čísla v závere Pi; či je takáto forma syntézy troch línií vhodná pre meditačný film ostáva na posúdení diváka. Fontána je nepochybne audiovizuálne výnimočný počin, avšak od režiséra ktorý ma v Requiem donútil k totálnej fyzickej nevoľnosti skrz vnímanie „obyčajného“ filmu som čakal omnoho väčšie dosahy a presahy. Tento film totiž žiadne transcendentno ako niečo, čo nie je možné uchopiť rozumom, neobsahuje. 9/10 (22.05.2007)

Aronofsky se opět snaží úchvátit jak jinak než obrazem a zvukem a opět mu to prochází s ladností mistra, kdy po syrovém Pi a krutém Requiemu za sen přichází poetická, audiovizuální báseň zvaná Fontána, u které mimo jiné zjistíme, že odhadnout ve filmech přesnou hranici mezi filozofií/pseudofilozofií a uměním/kýčem je dosti subjektivní a spíše věc osobního vkusu každého jednotlivce... Zpět k Fontáně - zdánlivě komplikovaně rozjíždí 3 příběhy, které ale směřují k jednomu nevyhnutelnému konci a jedné, poměrně doslovné pointě. Problém vidím v trošku lacinném tlačení na slzičky, ona umírající osoba by vypadala a chovala se naprosto jinak, ale budiž, tato hra na efekt podpořená neuvěřitelným vizuálnem docela funguje... 8/10 (17.08.2008)

Tak ve srovnání s Matkou se mi Fontána až tak moc nelíbila, ale přesto jde o zajímavý a netradiční film, který zaujme, ale koule vyloženě neurve. Skvělý Hugh Jackman a krásná Rachel Weisz, biblické odkazy, skvělé scény s Mayemi, hezké obrazy i slušná výtvarná stránka, ale přišlo mi to trošku roztahané i na 90 minut, Není to můj žánr, takže neutrální 3 vyzařují spíše spokojenost. 65% (08.11.2017)

Bezprostředně po shlédnutí filmu jsem zaujatá několika součástmi. Předně neskutečně nádhernou hudbou Clinta Mansella, která podkresluje film téměř pořád krásnými tóny smyčců a klavíru (tichých míst zde mnoho nenajdeme). Vizuální stránka (o které jsem se dočetla, že byla vyrobená bez pomoci počítačů - nechce se mi tomu věřit) bere dech. Občas sice sklouzne ke kýči, ale podle mě to byl záměr. Ať jde o mayské pyramidy v západu slunce, o sál španělské královny zaplněný tisíci visících luceren nebo o bublinu se stromem plující vesmírem k umírající hvězdě ve zlaté mlhovině. Fontána je neskutečně krásný a smutný příběh o tom, že můžete někoho nekonečně milovat a přesto mu svým jednáním nevědomky ubližovat, příběh o tom, že konec je nevyhnutelný a ani sebevětší snaha nedokáže některé věci změnit a proto je lepší užívat si dneška a neupínat veškeré svoje sny do budoucnosti, která je nejistá. (18.04.2007)

Death as an act of creation. Valná většina transcendentních filmů je co nejvíc pomalá, skoro až hypnotická, aby se divák mohl pohroužet do fikce a přesáhnout rozumové a smyslové možnosti. Fontána je v tomhle jiná, nebojím se říct novátorská, protože transcendence se zde navazuje organickýcm způsobem vyprávění, které se navzájem proplétá a ovlivňuje, jedno může být vyfabulovaná verze druhého a naopak. Aronofského poéma o věčné lásce, smyslu života a smrti (resp. vyrovnávání se s vlastní smrtelností) dosahuje nepopsatelných účinků prostřednictvím fyzických částí ze 16. století, poznatkových z 26. a civilních ze "součastnosti". (Přičemž část ze 16. století lze brát jako fabulaci Izzie a část z 26. jako fabulaci Tommyho; obrácení genderového vnímání - Izziina ryze mužská historicky-dobrodružná část a Tommyho rozjímající a meditující - slouží Aronofskému k dosahovaní co největší plastičnosti). Naproti těkavému vyprávění je naopak hudba Clinta Mansella stmelujícím prvkem, díky níž a zvukovým efektům Fontána stojí v opozici k filmům, s kterými bývá často srovnávána či k nim přirovnávána (2001: Vesmírná odyssea, Solaris od Soderbergha či cokoliv od Tarkovského). Směrem k divákovi ;-) jednoznačně film roku. (21.05.2007)