Air: Zrození legendy

Kulisně i atmosféricky vytuněný retrovýlet do těch odporných temných dob, kdy tenkrát ještě institucionálně prudce rasistické a otrokářské kokotporáty zjistily, že bílí muži neumějí skákat, a tak prostřednictvím sedmiciferných výplat začaly ještě více zotročovat, ponižovat a zneužívat ubohé negroameričany, aby nechutnou bezskrupulózní komercí na jejich úkor ještě znásobovaly své už tak enormní zisky, lákajíce zkurvené privilegované bílé huby na úděsně pokořující a diskriminační zoo s názvem basketbal. Asi nejtýranější opičkou ve výběhu všech dob se stal pod bitchem otrokáře nesmírně strádající Míša Jordán, odpudivým způsobem zneužitý k prodeji hnusných teploušských bot, které při běžném nošení mimo basketbalové hřiště způsobují akorát tak zborcení klenby, brutální zapaření nohou a následně čile bující meziprstní mykózy. A div se vymatlaný světe, dodnes se najde masivní banda blahoslavených pičusů i mimo rapovou scénu, co jsou schopni za nevkusné, kýčovité a zdravotně závadné cirkusácké škrpály vylepit přes pět litrů, přičemž na ně navíc stojí čtyřiadvacetihodinové fronty, aby byli prvními pičusi, kteří si budou moci zadriblovat se svou dutou hlavou, hrdě se pak cítit mnohem víc gangsta a kůl a budou mít vskutku stylovou obuv na nejbližší cigánskou tancovačku. A tak chudáci černí intelektuálové a obzvlášť Míša, jehož ani trochu vychcaná a nesmírně skromná čokomáma pumpla lačného kýčovitého ševce o doživotní tantiémy z každého prodaného kusu, brutálně strádají dál, a docela se divím, že BLM to safari pro privilegované bílé rasisty ještě kulturisticky nezkancelovalo! A tak si Nike nepokrytě cvakla marketingové a píár videjko v podobě docela přitroublého, klišovitého a řádně zpohádkařeného skutečného obchodování s otroky v osmdesátých letech minulého století, k jehož realizaci si ke všemu tomu neštěstí přizvala dva největší faciální plegiky současného Holého údu, duo DamFlek. Ten Matt alespoň předstírá Stanislavského metodu a neváhal se pro roli řádně vyžrat, aby svůj mimický handicap skryl za vrstvou tuku, ovšem Affleck, ten by měl už konečně dostat doživotní zákaz lezení před kameru, leda by se jednalo o rybůt Pokoje. Jeho gaučová etuda netrpělivě čekajícího ředitele byla viskózním chrchlem do xichtů všem alespoň podprůměrně talentovaným hercům světa, a ač byla seriózně míněna, vyvolala u mě dvacetiminutový hurónský záchvat smíchu, načež jsem si ji ještě dvakrát pustil znovu, abych se ujistil, že mi někde v pozadí skutečně neunikl nějaký klaun, jenž za gaučem žertovně pochoduje v nadměrných Jordankách, troubí na klaxon, prdí si na podpaždí a vyřvává, že je to jen konkurz do Humberta pro retardy. Nasraně druhé musím říct, že oč je Ben děsivější neherec, o to je schopnější režisér, kterému podařilo se mu tu blboučkou dvouhodinovou placenou reklamu vcelku udržet nad hranicí zhnusení a klimbání, osmdesátky z toho doslova dýchají, a jelikož strádající Míša zjevně nesouhlasil s frontálním parodováním, natočit film v podstatě o Jordánovi téměř bez Jordána jen se zátylkem nějakého dvoumetrového ebenového kaskadéra, je taky celkem frajeřina. Takže silné dva strupy, především za tu bezelstně nechtěnou fleckatou komedii. (14.05.2023) (méně) (více)