Onibaba

Ako vidieť, japonskú kinematografiu nezastupuje len Kurosawa a jeho samurajské eposy a tento nie natoľko známy film je toho výborným dôkazom. Režisér Kaneto Šindó so skvelým hereckým triom majstrovsky vytvára skľučujúcu a znepokojivú atmosféru cez rozprávanie o ľudských hodnotách. Film má strhujúci začiatok a koniec, o niečo slabší prostriedok ale nikdy nezačne nudiť aj preto, že režisér kladie veľký dôraz na detail. Onibaba je tak dokonale zhudobnená a má i bravúrnu technickú stránku hlavne čo sa týka kamery, nasvietenia a strihu. Do spomínaného hororu (či šialenstva) spadáva film hlavne v scéne v jame a potom záverečných dokonalých 10 minút a ešte dokonalejší posledný záber. Príslovie ,,kto inému jamu kope sám do nej padá" je tu podané z trocha iného pohľadu. (28.10.2008)

Než se poprvé objeví maska, šustí rákosí a mladá, stará, nebo muž v něm pobíhají. Otowa měla v té době 39, což je samozřejmě znát především ve chvílích, kdy se obnaží. V kontextu toho, že Sató byl o pouhé tři roky mladší, je skutečně těžké přijmout jeho odmítnutí matky, neboť se mu jeví příliš stará. Onibaba pomalu zoufale šumí, ukazuje rozklad osobností až na samu animální podstatu. Jenže film se odehrává ve středověku, kdy život člověka neměl další záhyby. Podstata by zřejmě více vynikla, kdyby byl snímek situován do období II. světové války. Ale zpět k masce. S jejím zjevením se poprvé ve filmu začíná něco dít. Šedá nuda koloběhu jídla, spánku a shánění jídla je poprvé narušena mužem v masce. Na můj vkus přichází maska na scénu velice pozdě. I když díky její existenci následně dojde na několik náznaků hororových scén, nedokáže to rozčeřit stojaté vody filmu. Nesnáším stereotyp, ať již je reprezentován opakováním klišé v popcornových snímcích, nebo zobrazením šedé rutiny v artových filmech. Onibaba se tak v mých očích zařadila po bok Děrsu Uzala a Playtime. (24.12.2022)

Hororové inferno sa nám tu rozpúta až v posledných minútach. Teda hororové z určitého uhlu pohľadu. To pred tým je sondovanie každodenného života dvoch opustených žien, ktorých zárobková činnosť je dokonalo protizákonná ( vraždy, krádeže ). A do toho muž z nástrojom, ktorý ( nechtiac ) obidve poštve medzi sebou. Remeselná stránka snímku je ocenenia hodná a je len veľká škoda, že sa dielo viac zaujíma o psychologickú drámu, než o čistokrvný strašidelný film ( aj keď mnohé pasáže niesu od toho ďaleko ). (19.07.2017)

"Kde je moje snacha? Bez ní nemůžu ani zabíjet!" :o) Japonské žánrové filmy ze středověku jsou světem samým o sobě, který mě do jisté míry pořád míjí, ve srovnání s nadšením mnoha zdejších uživatelů tolik nestrhává, přesto však něčím zvláštním způsobem i fascinuje. Onibabu jsem před pár lety opakovaně vypl do 15ti minut podobně jako zhoubnou Sakuru, která mě nakonec s novou šancí bavila, takže včera jsem se konečně nechal vtáhnout osobitou atmosférou a pomalu se odvíjejícím šíleným dějem i v Onibabě. Hluboká jáma coby ukrytá zhoubná past je zdařilým horrorovým prvkem, vhled do odlehlé divočiny v kruhu několika postav s evidentní dlouhodobou zkázou (až absencí) morálky mě v nejedné scéně upoutal a více dialogů zdařile představilo i pozadí tohoto světa ohledně sužování válkami a hladomorem. Neotřelé japonské herectví mě u nejednoho dialogu (zvláště mezi ženami dvou generací, ale také s potulným samurajem) nečekaně bavilo, až jsem měl občas dojem (možná nechtěného?) nadhledu směřujícího k absurdní komedii a vyvrcholení s příchozí maskou přináší již v regulérní horror, který dokáže napínat a uzemnit, včetně fantaskního prvku akcentujícího motiv trestu. Přes tuto menší barvitost a velkou osobitost ale nejednou došlo na pasáže, nimiž jsem se prodíral s pocitem ztráty tempa nebo monotónnosti. Z toho důvodu nedokážu zatím udělit víc než silné 3 hvězdičky. [70%] (15.07.2024)

Fascinující! Nějak jsem tušil, že i po letech mne tenhle film znovu chytne. Výborné je úplně všechno - černobílá šerosvitná kamera, minimalistická hudba postavená na bicích nástrojích, táhlých tónech a rozličných zvucích (když dcera spěchá za milencem, zaznívá cukrování hrdliček) i herecké výkony. Velmi vhodně zvolené prostředí - nekonečné moře rákosu, který se vlní v poryvech větru a vytváří svět sám o sobě, voda, co dává život i smrt, a jednoduché příbytky, jež se stávají útočištěm i pastí. Den střídá noc, slunce zase bouře. Dvě ženy se živí tím, že v bažinách dobíjejí zbloudilé či raněné vojáky a jejich zbroj a zbraně vyměňují za jídlo. Venku zuří válka. Válka dvou císařů. Opět se mi vybavily černobílé snímky F.Vláčila, jeho zvláštní poetika, kterou mají filmy společnou. A také Bergmanovy filmy. Člověk, donucený společností zabíjet, aby sám mohl přežít. Podobenství, alegorie. Horor až opravdu na posledním místě - nejde zde o prvoplánový strach, spíše temné mrazení. Zneklidňující film přinášející více otázek, než odpovědí. Místy pomalé tempo může odradit, ale nevadí. Vše spěje nakonec ke zhoubě... (17.05.2013)