Ztracenci

Na 50. léta ojediněle zpracovaný snímek, jehož technická stránka fascinuje i dnes a herecké výkony jsou příjemně civilní )výborný S. Fišer). Je zde krásně vyjádřeno, jak bláhové je před válkou utíkat, vždy člověka dostihne (zají- mavé srovnání z úvodní scénou a scénou z obléhané stodoly). Bezesporu nejlépe zfilmovaný Jirásek! (19.12.2006)

Miloš Makovec mě svým filmem Ztracenci příjemně zaskočil, nečekal jsem to od něj. S literární předlohou Aloise Jiráska se vypořádal nadmíru zdařile. Protiválečné poselství získává díky vylíčené náladě psychologické naléhavosti jasné kontury a silný hlas vichru. Existencionalismus předkládá svůj pohled na život, bezútěšnost se opájí strachem. Přítomnost na pomezí mezi životem a nicotou upíná poslední zbytky sil k hledání smysluplnosti, alespoň jednoho opěrného místa. Zoufalství šmátrá po pevném bodu, ale záchytný pilíř se ze slov marnosti a pochyb nepostaví. Studie lidského chování v extrémních podmínkách samotné podstaty života je destruktivní pro vnější i vnitřní světy. Vratká udržitelnost jakékoli vznešenější hodnoty nenabízí bezprostřední možnost naděje, ale i tehdy se lze postavit na odpor proti nezvaným proudům vyšší politiky života. Lidský život jednotlivce nemá význam, lidství se zdá být vzdálenou ideou. Zapomenutou v krutosti strachu. První rovinou poselství je cynický kyrysník (dobrý Gustáv Valach), vyhladovělý pruský dezertér. Všudypřítomná smrt chladnokrevnosti plnění rozkazů mocenských hrátek vyvolává nejzákladnější otázky o smysluplnosti. Pud sebezáchovy a strach ze smrti, bolestné procitnutí, ztráta jistot a jedinou chatrnou ochranou se stává hořká jízlivost. Druhou rovinou je lehkomyslný Václav (velmi dobrý Stanislav Fišer), mladý rakouský pěšák. Hledá se ztracené mládí, jedinou nadějí byl pečlivě uchovávaný daný slib a výhled na budoucnost. Válka a všudypřítomná smrt, svůdně se prohne v bocích, rozverně zašvitoří a vysměje se bláhovým a okolnostmi zadušeným představám naplněného a šťastného života. Třetí rovinou je zádumčivý husar (zajímavý Vladimír Hlavatý), zkušený a zodpovědný rakouský voják. Obžalobou se stává tíživost vlastního svědomí. Krutá nesmyslnost války zde dostává nejjasnější tvar, pláče se u dveří a prosí za odpuštění. Čtvrtou rovinou je Jíra (dobrý Radovan Lukavský), Václavův kamarád z dětství a dospívání, a jeho manželka Baruška (zajímavá Alena Vránová). Praktická ukázka rozkladných dopadů válečných půtek na civilní obyvatelstvo a stav společnosti. Strach se stává pánem situace a nikoho nenechává bez proměny a nejzávažnějších následků. Z dalších rolí zaujme přepadený sedlák (Vladimír Huber) a jeho žena (Eva Očenášová). Ztracenci jsou protiválečným pohledem v komplexně rozšířeném pojednání, kdy každý další argument má zvyšující se váhu závažnosti. Herecká exprese naléhá stále hlasitěji a sugestivněji. Ztracenci jsou vynikajícím psychologickým dramatem. Navzdory době svého vzniku. (22.03.2018)

Faktická poznámka puntičkářského historika: Jedná se sice o prusko-rakousko válku (tj. to znamená, že proti sobě stojí mimojiné Rakousko a Prusko), ale nikoliv o Prusko-rakouskou válku jak se jmenuje konflikt z roku 1866. Válka ve filmu je buď válka o rakouské dědictví 1740-1748 nebo sedmiletá válka 1756-1763. Pro film to sice není podstatné (tam se řeší nadčasové problémy šmrncnuté ideologií komunismu (ale nebojte se ve velmi omezeném a stravitelném množství)) a já to sem píšu jenom, aby nedošlo k mýlce. PS: Komentář uživatele Bumerang k tomuto filmu je docela dost spoileroidní. Nedoporučuji, abyste si ho přečetli před shlédnutím filmu. // SPOILEROIDNÍ "HLÁŠKY", KTERÉ SE MI PODAŘILO ZACHYTIT: Jídlo nemáš, tabák nemáš. K čemu seš člověče. // Rubat Prajzy není hřích. // Počkat na befél, pak to není hřích. // Co to bylo, ty schnilotino špitálská? // Vojny budou. - A proč? - Abysme vyhráli. // Takovou si vede řeč, študiosus. // Uzené měl dobré, bludař. // Maruško, ty jsi vyvdaná? // Já jsem dosloužil, ale mstít se budu. // Pojedeš na voze, ty malý, maličký. // Prašivci, prašiví ani nos nevystrčí. // Bláznovský čas žijeme. // Neprojdeme, ztracenci. // Životy vám vraždí a vy jim ruce líbáte. // Václave, Maruška za nic nemůže. - Kdo za to může? Já ani Maruška vinu neneseme. // Že na té vojně, že je tam hojně. // Vy nejste dobrý člověk. - Netento. Neplačte. To já jentak špásem. // Velký je plášť Hospodinova milosrdenství. // Vy nekouříte? To Hospodin nezakazuje. - Nač plíce udit, z huby komín dělat? // Jako plástve medu tahle řeč. // Nevrátí se, už se nikdy nevrátí. (18.12.2006)

"Vojenské povídky" jsou jedním z mála Jiráskových děl, které se i dnes dá bez problémů přečíst a právě z této sbírky pocházejí i "Ztracenci". Miloši Makovcovi se z nijak výjimečné, ale dobré povídky podařilo vytěžit nadprůměrné drama s takřka westernovým syžetem, v němž podávají vynikající herecké výkony především Gustáv Valach (pragmatický kyrysník), Radovan Lukavský zosobňující nezlomný venkovský lid, půvabná Alena Vránová a nečekaně drsný Vladimír Hlavatý v roli protřelého válečníka, pronásledovaného vlastním svědomím. (28.09.2007)

Téměř >barokní< drama na jiráskovská (národ dávno povznášející) témata... Na svou dobu však poctivá - ba vynikající filmařina se skvělými hereckými výkony, skvělou hudbou i kamerou, historicky byť poněkud fabulující - přesto poutavý film s (v náznacích - prostě dobou daným - samozřejmě protiněmeckým) humanistickým a protiválečným poselstvím... A právě u takovýchto starých >česko-slovenských< filmů si člověk až povzdechne, jaká mohla ta kinematografie naše tenkrát být, nebýt toho neustálého >socrealistického< ideologického ovlivňování... "Nezvednout šavli, bambitku nenacpat..." Mír s tímhle filmem. Čtyři a půl hvězdičky za krásné dílo - leč s těžkým srdcem nakonec zaokrouhlené dolů... (18.12.2006)