Bitva o Alžír

Fascinující náhled do chřtánu alžírské revoluce. Režisér Gillo Pontecorvo skvěle využívá metody dokumentárního vyprávění i Morriconeho hudby. Jak sám název napovídá, Bitva o Alžír musí být zákonitě válečný film, řekne si vcelku logicky každý divák, a je to tak, přesto se však tento film zcela vymyká všemu, co bylo dosud v žánru válečného filmu vytvořeno. Z každé sekvence je znát jak režisérovo ohromné úsilí zachytit vyobrazené události, co nejpravdivěji, tak dokonalá souhra mezi ním a Enniem Morriconem, s nímž se podílel na složení hudby. Celý film od začátku do konce neztrácí napětí ani tempo, a byť je vystavěn pomocí flashbackové struktury, orientačně se divák díky režisérově dokumentární popisnosti jen těžko ztratí. Z herců vynikají zejména výrazný Jean Martin, coby fiktivní plukovník Mathieu, a dále Brahim Hadjadj v roli ústředně sledovaného vůdce povstání Aliho. Je až s podivem, jak moc Pontecorvův (subjektivní) pohled na celou věc působí jako nestranný - jakoby nevyhraněný. Divák v podstatě neví, zda sympatizovat více s Alžířany, jež vedou revoluci, avšak nechávají za sebou ležet mrtvá těla nevinných, či s Francouzi, kteří se jejich snahu o zvrat a nezávislost snaží potlačit. V podstatě zde neexistují hodní a zlí. Jako ve skutečné válce si tu každý ušpiní ruce a jediné co mu zbyde je myšlenka… Přesto je neuvěřitelné, jak silné humánní poselství s sebou Bitva o Alžír nese a zároveň přináší i věčnou otázku, kam až jsme ochotni zajít v boji za svobodu a nezávislost. (25.02.2021)

Velmi přesvědčivý, až skoro dokumentárně zpracovaný film, o vzniku samostatného Alžíru. Na filmu je strašně moc vidět, jak obě strany konfliktu používají stejné argumenty, kterými omlouvají ztráty na životech běžných obyvatel, jak je silná touha po pomstě a jak násilí produkuje zase jen násilí. Dialog se zaměňuje za kladení podmínek a daleko více než o zájmy lidí, jde o zájmy politické a osobní ambice. Je to velmi nelítostný film, který rozhodně stojí za shlédnutí. (20.07.2014)

Škoda, že v závěru ten film začne krapet stranit, protože jinak to je přesně ten typ válečných filmů, které mám rád. Kdo vlastně jednal správně? Francouzi, kteří Alžírům brali jejich kulturu, vyslýchali je dost drsnými a nelidskými metodami, ale dost dlouho se s nimi snažili domluvit? Nebo Alžírové, kteří měli za co bojovat, ale jejich útoky měli za oběti spoustu nevinných lidí? Je to nejednoznačné a komplikované, stejně jako u každé války a většího konfliktu, kde se všichni chtě nechtě zařadí do jedné ze dvou vzájemně se nesnášejících stran a buď doufají, že vše brzo pomine, nebo se přidají k boji. Válka je prostě zlo, jedno jaká, a vždycky z ní jako poraženo vyjdou nevinní lidé z obou stran. Osobně by mi nevadilo, kdyby o tom ten film byl ještě mnohem víc, jelikož tohle považuji za jediné globálně funkční protiválečné poselství, ale ani tohle podání, kdy nesledujeme vyloženě životy některých postav, ale spíš s nimi vše hmatatelně prožíváme, není na škodu. Je to jen další způsob, jak podat válečný film, a tady na mě rozhodně fungoval. Bál jsem se úmroných scén plných vojáků, generálů, schématický dialogů a zvratů, vzhledem k názvu, který takhle vypadající válečné filmy mají, ale mile mě to překvapilo. Filmařská stránka je excelentní, strhne hned na začátku a jen tak nepustí, vzhledem k tomu, že má neustále co nabídnout a funguje jako taková freska všech významných událostí, takže díky tomu je prožitek o to intenzivnější. Vlastně jediný větší problém, který mi brání přidat i tu poslední pátou hvězdu, mám v tom, že tam chybí cokoli celistvě silnějšího, prostě něco, po čem by vám spadla u závěrečných titulků čelist a vy jste si řekli, že tohle musíte vidět znova. Je to strhující, ale ne až tak jak by mohlo být. Přesto se ale jedná o kvalitní italský film, který toho má dost co nabídnout. 4* (11.10.2023)

Přiznám se, že jsem před zhlédnutím coby mladší ročník věděl o alžírských nepokojích v 50.–60. letech pramálo a samotného by mě film o rozpoutání terorismu a bouřlivých demonstrací za nezávislost okupované kolonie ani nenapadlo řadit mezi válečné. Dvouhodinová zfilmovaná kronika dnes již historických událostí je strhujícím způsobena vedena po formální i obsahové stránce. Ta syrově černobílá kamera, evokující dokumentární záznam, mě od prvního záběru nemilosrdně vtáhla a uvedla do zvláštně znepokojivého transu mísícího se s fascinací nad osobitým filmařským provedením. Díky takto osobitému provedení v autentických alžírských lokacích s bohatou přítomností arabských herců jsem se dokonce více cítil jako u (severo)afrického filmu, na jaké jsem zvyklý např. z pozdější egyptské produkce, než jako u italského. Dvouhodinová stopáž je slušně naplněná sugestivní akcí a i v případě, že se tempo místy zastaví, uzemní film pro změnu plukovníkovým projevem, jindy zkomplexní pohled na téma s rozhovory pro média. Doslova rozporů plný byl také můj vztah k hlavním bojujícím postavám z řad teroristů v čele s partyzánem Alim: fandil jsem jim v daném stavu ve věci boje se smysluplným národním cílem a jeho dosažení s vidinou vysvobození se z útlaku, na druhé straně ta enormní (často nijak explicitně zobrazená, přesto působivá) řada mrtvých obětí, kterou zejména jejich načasované výbušniny způsobily, ke mě doléhala až s pocitem menší hrůzy a značnému odporu k takto radikálnímu jednání. Ale vlastně nic mi nepřipadalo v tomto filmu stranné, mj. s pozdějším pohledem na zbrojní zásahy, a sám tu nečernobílost vnímám jako jednu z dalších velkých deviz této filmové Bitvy o Alžír. [90%] (12.01.2024)

Jedná se o zajímavý pohled na samotnou (dozajista krvavou a fanatickou) revoluci z pohledu levicového režiséra, což je občasně silně vidět. Kolonie už v druhé polovině dvacátého století vzbuzovaly spíš odpor a u koloniálních občanů pocit okupace (i dnes aktuální), a proto bylo postupně rozmeteno. Film vlastně líčí vzestup revolučního hnutí a činí to s akčními sekvencemi, kde nuda neprosákne. Herecké výkony zcela přesné, především Brahim Haggiag jako Ali, jenž potvrzuje, že vůdce hnutí nemusí mít inteligenci, jen schopnost strhnout dav. (11.05.2007)