Přízraky v Benátkách

Přiznám se, že Orient expres mě příliš nepřesvědčil, ale Smrt na Nilu jsem Branaghovi sežral i s navijákem. Chytrou práci s příběhem a návratnými motivy nezastínila ani spousta pastelového digitálního bordelu. U Přízraků v Benátkách byl Branagh uměřenější a spolehl se na tradičnější obrazové prostředky, které samy o sobě mohou chytřejšímu divákovi neznalému předlohy sloužit jako vodítko k vyřešení případu a které zároveň osvědčily svou účinnost na starších duchařských příbězích: podhledy, nadhledy, close upy, vychýlení rámu a rybí oka. Zkrátka všechny ty věci, které deformují prostor a budují tak strach, nejistotu, pocit vykloubenosti reality. A všechno to se do Christiina mixu gotického románu a detektivky perfektně hodí. Tu pátou hvězdu nedám snad jen proto, že je tohle drama příliš komorní, abych se k němu měl chuť vracet, a taky proto, že v samotném finále už to režisérovi s nadpřirozenem až příliš ujelo. Je jedno, zda jde o svět Sherlocka Holmese v Psovi baskervillském nebo o svět slavného kníratého Frantíka, ale existuje nezpochybnitelná jistota, které by se všichni adaptátoři měli v těchto fikčních světech držet: je v pořádku znejistit nejslavnější vyznavače racionality v samotném jádru jejich přesvědčení, ale na konci příběhu musí následovat obnovení racionálního řádu; nezpochybnitelné poznání, že svět je postavený na zákonitostech, které lze logicky dokázat. Přesto všechno: klobouk dolů, monsignore Poirot. (03.11.2023)

Nezáživnejšie sa to už podať hádam ani nedalo. ¾ filmu sú doslova rezaním trpezlivosti, aby sa následne v poslednej dvadsať minútovke všetko odseklo. Čakal som ďaleko viac, teda obzvlášť keď ide o námet v podobe Poirota, ktorý by mal lúštiť tie najkomplikovanejšie prípady. No a to táto epizódka ani zďaleka nenapĺňa, lebo kde nie je prízrak, tam nie je ani záhada. Taký “Fantomas kontra Scotland Yard” je oproti tomuto ďaleko viac mystery kriminálkou, ako by si jeden myslel. A to píšem bez štipky hanby či srandy. (10.11.2023)

První Branaghova Poirotovka, která není adaptací známého románu, poprvé prověřila sílu jeho éry. Zatímco o Murder on the Orient Express a Death on the Nile se daly vést různé spory, protože tyto případy vždycky měly hodně verzí, Hallowe’en Party (1969, česky Viděla jsem vraždu, 1993) nikdy nepatřila mezi notoricky známé romány. Doposud existují jen dva televizní přepisy - Hallowe'en Party (2010) a Meurtre à la kermesse (2014). Koncept halloweenského hororu v uzavřeném prostoru benátského paláce je skvostný. Stejně tak Poirotova interakce s proslavenou Ariadne Oliverovou. Výborná záležitost, která se prakticky okamžitě stává podzimní klasikou. Pokud bude Branagh pokračovat, bude ideální opět zvolit méně známý případ. Jenom je potencionálně škoda to celé posunout do poválečného světa (tento film se odehrává v roce 1947) a uzavřít si tak možnost rozvíjet ten skutečný Poirotův meziválečný svět. #čsfdprojekce (14.09.2023)

Soudruhu Bráno, soudruhu Bráno! Tak tomu ty říkáš konstruktivní sebekritika?! A takový jsi byl po „Zmrd na Nilu“ perspektivní kádr se zářnou stranickou budoucností! Zklamal jsi, soudruhu Bráno, zklamal! A to nejen celý Ústřední výbor strany pro násilnou asimilaci parazitickými kulturami a Revoluční odborové hnutí privilegizace deviantů a labilních minorit, nýbrž i, a to zejména!, všechny funoušky historicky nade vši pochybnost prokázaného progresivního revisionismu soudružky Christie! Hanba ti, soudruhu Bráno, hanba! Natočit totiž Halouvinovský večírek bez jediného mouřenína, ve čtyřicátých letech minulého století zjevně zcela dokonale asimilovaného a respektovaného i velkobritskou smetánkou, bez všeobecně oblíbeného a všemi přirozeně podporovaného sexuálního dezorientáta, transpohlavníka či přesilné muženy, sveřepě bojující proti znásilňování pohledem [sic!], to je jednoznačně kontrarevoluční krok zpět, trestuhodné porušení stranické linie a neodpustitelný prohřešek proti diverzitní demagogii a pokrokovému zkreslování, jakož i anachronistický plivanec do tváře příkladné soudružky Christie, jejíž díla nyní tak pracně uvádíme na pravou míru! A to ti strana dokonce zaplatila a podpořila tvůj nechutný buržoazní výstřelek přemístit děj do Benátek! S takovým přístupem příště pojedeš leda tak do prdele, soudruhu Bráno, a pro nadcházející tři korektní pokračování – „Heteroseksuální běloch pod sluncem“, „Záhada Rüžového vlaku" a „Deset malých Afrobritečků“, jsme nuceni pomalu hledat někoho uvědomělejšího a pro naši věc patřičně zaníceného, jako například soudružku Bythewoodovou. *** Stylová a zábavná staroškolská detektivka s jemně nahororlou atmosférou, a to především díky uhrančivé benátské patině. Tentokráte sice evidentně za méně peněž, ovšem muzika zcela bez nucené bolševizace, účelového zkreslování a manipulativní stádové převýchovy mas v lhostejně přežvykující a ostentativně všetolerující světoovčany. A dokonce i Erkülúv knír je méně homo. Počítám, že po tomhle bude Keňák neprodleně kancelačně zkulturněn. (17.09.2023)

Benátky za deště, gondoly houpající se v prudké bouři, to je něco co jsem v jiném filmu ještě neviděla. Jen mám problém s tím, že jsem Kennethu Branaghovi toho Poirota moc nevěřila. Kde zůstala pověstná ješitnost a puntičkářství slavného detektiva? Příběh je to náležitě tajemný, paní Reynoldsová jako médium byla dostatečně protřelá (když záhrobí nemůže, menší podvod pomůže), ale na Poirotových šedých buňkách mozkových si vylámala zuby. Jak prohlásil sám detektiv, vyrušený z odpočinku v důchodu: „Probrala jste medvěda ze spánku, nedivte se, že tančí.“ Palazzo Lacrime dei Giovani vzbuzuje dostatečný respekt a příběh vyprávěný dětem o morových ranách a dětských duších, které doposud nenalezly klid je skutečně děsivý (slyšet to jako malá holka, tak si cvrnku do kalhotek). Tento příběh je nejlépe zhlédnout za větrné deštivé noci, to emoce ještě zvětší. (13.12.2023)