Karaoke blues

Kouzelně minimalistická romance mezi melancholickým dělníkem s přílišnou zálibou v alkoholu a nesmělou introvertní prodavačkou. Zasmušilá starosvětská tragikomedie o strastiplném sbližování dvou zoufalých duší, která vyniká perfektní režijní formou, Kaurismäkiho nezaměnitelnou osobitou stylizací, suchým humorem s vážnou tváří a svéráznými charaktery. Nechybí ani sociální rozměr, nevtíravé zakomponování současných události (v podobě rádiových zkazek o válce na Ukrajině vměstnaných do bezčasých retro kulis nostalgicky působících Helsinek), skvěle padnoucí hudba ani roztomilé láskyplné cinefilní odkazy na tvorbu Kaurismäkiho režijních vzorů a kamarádů ze světa nezávislého a artového filmu. A to vše v pouhých osmdesáti minutách. (10.07.2023)

RECENZE: Filmový otec všech outsiderů je zpět. A zve na Karaoke blues - Českokrumlovský deník   Po dlouhé době by mohl do kina vyrazit i Jiří Menzel, věrný zastánce názoru, že umění má především rozdávat radost. Ikona finské kinematografie Aki Kaurismäki moc dobře ví, že nad krutostmi života je třeba vítězit věcným nadhledem i něžným humorem. Jeho novinka Karaoke blues naplňuje tuto zásadu beze zbytku. A přidává ještě něco navíc. Totiž jistotu, že pořád lze natočit upřímný film. Na začátek je třeba uklidnit všechny pochybovače. Ostřílený filmař, byť v poslední době točil spíše sporadicky, z vypravěčského talentu nic neztratil a oddaní fanoušci si mohou Karaoke blues s klidem postavit do osobního žebříčku vedle takových titulů jako Ariel, Děvče ze sirkárny či Muž bez minulosti. Režisér striktně dodržuje svůj osobitý styl, pro nějž jeho díla tak nekriticky milujeme. Stopáž nepřesáhne hodinu dvacet, hovoří se pomálu a postavy se zmítají v mixu dojemné tragikomiky a věčné deprese. Závěrečné vyhlídky jsou navíc střižené optimismem, aniž by si však scénář musel vypomáhat lacinými berličkami. Nic takového finský mistr nepěstuje. Pořád se točí na starou kameru, herci (Alma Pöysti a Jussi Vatanen) jsou typově stejní jako ti před třiceti lety (Kati Outinen a Matti Pellonpää) a obraz periferie Helsinek si udržuje stále stejně zasmušilou tvář „nejúzkostlivějšího města planety.“ Změnilo se tedy vůbec něco? Ne. A v tom právě tkví krása spjatá s kultovní tradicí Kaurismäkiho, jemuž diváci za léta přiřkli roli takříkajíc neselhávajícího proroka na poli artové tvorby. Sotva by se věhlasný tvůrce s přibývajícím věkem snížil k bezbřehé lítosti nad stavem světa, či ještě hůře ubral na legraci. Naopak rozesmát publikum se mu v kontrastu s rutinními nástrahami života daří ještě lépe. Neskonale půvabným zůstává i fakt, že „otec všech pomyslných outsiderů“ své hrdiny oddaně miluje, leč jim do cesty za štěstím staví požehnaně překážek. Ona doplňuje zboží v supermarketu, on se potuluje po stavbách a utápí svou bezvýznamnost v placatce s vodkou. Obehraný půdorys, řekne si znalý divák režisérovy filmografie. Jenže Kaurismäki umí překvapit a svou poetiku znovu povýšit. Zaprvé, je pořád čemu se smát (návštěva kina), zadruhé, některé detaily jsou vyloženě magické (zpěvačka v noční košili), a konečně zatřetí, roztomilá dvojice si za každých okolností udržuje lidskou důstojnost. Zákonitě pobaví i četné kinematografické odkazy, z nichž vyčnívá zejména bratrský pozdrav Jimu Jarmuschovi, jehož je Kaurismäki evropskou obdobou. Snad Karaoke blues na programech kin nezapadne. Podobných láskyplných filmů, které těší a zároveň přirozeně jímají, dnes už opravdu moc není. (18.11.2023)

Kdyby tenhle námět natočil téměř kdokoliv jiný, tak bych se o hlavní hrdiny bál a fandil jim. Takhle jsem jen věděl, že spolu buď skončí, nebo ne, a bylo mi to tak nějak jedno. Přitom jsou oba sympaťáci, i když třískaní životem a trochu smolaři. Přísahal bych, že jsem tyhle postavy už v jeho filmech potkal. Pro Kaurismäkiho je to typické, protože neustále opakuje ty samé motivy, až na výjimky v téměř stejných kulisách lehce zmodernizovaných 70. let. Občas mu to funguje líp, občas hůř. Tady to vyšlo na slabší čtyři hvězdičky - z části i díky příjemné krátkosti snímku. (27.01.2024)

Fíni sú super, ani záclony si v domoch nedávajú, nech sa každý kuká, veď aj tak každý chlastá, nie je čo skrývať. Táto romanca medzi lúzrami je čistá festivalovka, ktorá siaha po oceneniach. Na takúto dvojicu sa bežne nenarazí a už vôbec nie vo Fínsku. Veď sa to aj v originále volá "Padajúce lístie" a to vo Fínsku sú pritom skôr diery v zamrznutých jazerách. Sila alebo skôr celý obsah filmu je vo výborne vypracovaných dialógoch, na mnohých narážkach sa dá zasmiať a pritom sa nesmeje nikto, tu u Fínov tiež nevídať tak často. Nie je to ale film pre každého, to artové podivínstvo nezaujme každého, ale aspoň to nie je typická festivalová zlátanina s povinnou korektnosťou, ktorou ideme za cenami, lebo veď sám Kaurismäki prekvapuje vo svojej názorovej rovine, keď bol proti vstupu Fínska do NATO a vyzval aj Izrael na ukončenie násilia v Gaze. Obávam sa však, že mnohí film nadhodnocujú len preto, aby sa necítili hlúpo, lebo každý chce byť rozumbrada. (27.01.2024)

Asi nejsušší komedie, co jsem kdy viděla. A vzhledem k tomu za jakých okolností a v jakém prostředí se příběh odehrává, spíš tragikomedie. Spíše než jako film to působí jako absurdní drama a lehce si to představit na divadelních prknech. Je to takové finské Čekání na Godota. S postavami se těžko navazuje nějaký bližší vztah, ale tím, že jsou oba tak zoufalí a osamělí, ale v duši dobří lidé, jim prostě přejete šťastný konec. O největší vřavy smíchu se postarala vedlejší postava Holappova kamaráda, který je mladší než vypadá. Řemeslně to velmi zručně nastavuje z vizuální stránky přesně takovou atmosféru, jakou režisér chtěl a melancholie, stesk a zoufalost, ale zároveň optimismus tu srší na všechny strany. KVIFF 2023 (06.07.2023)