Karaoke blues

Kouzelně minimalistická romance mezi melancholickým dělníkem s přílišnou zálibou v alkoholu a nesmělou introvertní prodavačkou. Zasmušilá starosvětská tragikomedie o strastiplném sbližování dvou zoufalých duší, která vyniká perfektní režijní formou, Kaurismäkiho nezaměnitelnou osobitou stylizací, suchým humorem s vážnou tváří a svéráznými charaktery. Nechybí ani sociální rozměr, nevtíravé zakomponování současných události (v podobě rádiových zkazek o válce na Ukrajině vměstnaných do bezčasých retro kulis nostalgicky působících Helsinek), skvěle padnoucí hudba ani roztomilé láskyplné cinefilní odkazy na tvorbu Kaurismäkiho režijních vzorů a kamarádů ze světa nezávislého a artového filmu. A to vše v pouhých osmdesáti minutách. (10.07.2023)

Romantika podle Kaurismäkiho, to je jiná. Je, Bože, tak minimalistickej, ale říká tak hodně, takovým málem. Stačila mi jen úvodní minuta od pípání masa, přes doplňování regálu a očumování od sekuriťáka, abych si řekl, tohle je mistr řemesla. Mikrovlnka Siemens, celá stylizace je pomalu skoro jako neo-noir, z minulosti, přitom se dotýká jasně současnosti (Ukrajina v rádiu). Film má jen 80 minut, což je v dnešní "pod dvě hodiny nejdu" době, osvěžující stopáž, ale způsob, jakým v něm Ansa, protloukající se životem z práce do práce a deprimovaný alkoholik Holappa (deprimovaný a proto pije a pije, protože je deprimovaný, -You're late. Four minutes. Third time this week already. -Today's Monday.), který se protlouká stejně a jak k sobě najdou cestu je neskutečná filmová magie (žeru to, jakým způsobem si předají číslo, jak ona ho napíše, on si ho strčí do kapsy, pak mu dá pusu na tvář, řekne, že mu své jméno sdělí příště a on si vytáhne cigára a ztratí lístek s číslem a pak napodruhé si ho schová tak pečlivě, až je to komický), jakým způsobem se hledají a míjejí, myslí na sebe, střídají mezitím práce, ale pokračují a hledají, až se nakonec naleznou, jako kdyby kosmicky nebylo pro ně možno jiného osudu, i přes všechny překážky - je škoda, že ve 3/4 tomu trochu dojde dech a ochladí se to (odtud vidím to, proč tomu hodně lidí dá nakonec o hvězdu míň), protože jak kouzelná je první polovina, tak chladně nastoupí jejich rozkol, protože ona zápasí se svými pocity toho, že jí nezavolal a on s tím, že neví, jak vyjádřit omluvu a co přesně cítí, i přesto jsou oba ale rádi, že se našli, tíhnou k sobě. Pozve jej na večeři. Jde nakoupit na večeři. On jde koupit květiny. Držíte jim do konce palce. A to je absolutní filmová magie. Odkaz na Jarmusche, plakáty. Po tomhle mě opravdu začíná trápit, že jsem od Kaurismäkiho viděl pouze 'Muže bez minulosti'. Ale 'Kuolleet lehdet' je nádherej, nádhernj film, už jen když si vzpomenu na scénu, kde se poprvé okukují a stydlivě uhýbají pohledem, ale nemůžou si pomoct... a pak na scénu, kdy se setkají v závěru, ona tam stojí v kabátě a kouká na něj, tím pohledem - a vězte, že i přes všechny ty emoce mě fascinuje, jak čisté je to vyobrazení lásky, bez fyzického olizování, ošmatlávání, všechno je vyjádřeno tím, jak se ten druhý cítí, tváří, co vyzařuje. Takovýhle filmy teď moc často nevidíte. A skvělá hudba!  (mikropříběh filmu v dialozích) -What was this? -Sparkling wine. -Such a small glass. -It's called an apéritif. (...) -My father died of drink. So did my brother. My mother died of grief. I like you a lot, but I won't take a drunk. -And I don't take orders. (...) -Ansa. -It's me. -Who is "me"? -Me. The drunk you left alone in the street. -Oh, the wino? -The same man. -How are you? -I'm sober as a desert rat. I get loyalty discount at the AA club. -(^ ^) What changed your mind? -You did. Can I come? - <3 Come right away. (01.04.2024)

Chce se mi říct, že Kaurismäki je konečně zpátky, jenže se to nedá říct stoprocentně. Karaoke blues je sice takové, jak se dá od Akiho čekat, ale zároveň je krapet zaměnitelný. Což není zrovna dobré znamení, když Kaurismäki natočil tolik filmů na stejné téma a přitom každé působí odlišně. Nejblíže je to Stínům v ráji, ze kterých si to bere překvapivě dost (ale ne doslova) a asi hlavně díky tomu působí Karaoke blues přesně takovým, ne až tak výrazným dojmem. Ve výsledku to ale je fuk. Je to průměr, ale jen v rámci jeho tvorby, takže obecně je to pořád solidní nadprůměr. Jinak mi Kaurismäki zase dokázal, že v něm ještě něco je a po dvou slabých pohádkách přišel zase s tím, co mu jde nejlíp - specifickým komediálním dramatem ze života outsiderů, které vypadá, že v něm nikdo nemá emoce ani charakter, ale opak je pravdou, mnoho je ukázáno a celé je to skutečně propracované - a hlavně s nečernobílými postavami. Vyloženě mě potěšilo, že i ta nejmenší dějová linka tu má své uzavření a i přes pár divných náhod, na kterých gradace děje stojí, to je funkčnější než se může zdát. Má to i tu Akiho typickou atmosféru a příběh a typické rámování obrazů, které mě na jeho tvorbě vždycky dokáže pohltit, stejně tak jako jeho místy patrný a místo naprosto nepatrný finský humor. A naprosto stejně pracuje Takže je Karaoke blues opravdu tam, kde naposledy Světla v soumraku, jen se to na jeho nejlepší filmy rozhodně nechytá, ale podstatné je, že to v něm pořád je, pořád ví, co dělá a že nezesenilněl. Toho jsem se (obzvlášť po) Druhé straně naděje bál nejvíc. Ale i k tomuhle filmu má stále blízko, když tu na něj párkrát přímo odkáže skrze jeho hlavní postavu, která se zde v pár scénách objeví. A odkazů je tu btw víc než dost, hlavně skrze plakáty u kina. Jen mě teda zarazilo, že když už tu nějaký film přímo ukáže, tak jsou to Mrtví neumírají od Jarmusche. Asi chápu, že se to Akimu hodně líbilo a odkaz na Jarmusche mě potěšil, ale byl bych radši, kdyby na něj odkázal jinak, než přes jeho nejhorší film. Třeba Patersonem. Nicméně, další případný Akiho film tak může vypadat jakkoli, jen záleží, kterým směrem by se vydal. Osobně bych byl radši, kdyby tím, jaký je v Karaoke blues. Btw nechápal jsem, proč tam má tolik odkazů na válku na Ukrajině. Asi kvůli tomu, že je to kousek od něj a víc se ho to dotýká? Stejně jsem ale čekal, že to tam bude mít hlubší smysl, protože takhle to nemá jiný účel, než aby Aki světu sdělil, že ví, co se v současnosti děje. (Kino Art, Brno) 4* (21.11.2023)

"Čo je s tebou? Chce sa mi z teba spať." "Mám depresiu." "Z čoho?" " Že toľko pijem." "Tak prečo toľko piješ?" "Lebo mám depresiu."     Vo všetkých ohľadoch typický Kaurismäkiho film, či už ide o ten námet so sociálnym rozmerom (hrdinami sú stroskotanci z okraja spoločnosti), alebo o ten pôvabne strohý ľúbostný príbeh. V tomto prípade je ešte takpovediac navyše vložená nástojčivá téma alkoholizmu. Režisérov prístup je nadmieru minimalistický a v tom spočíva z môjho pohľadu aj jeho veľké čaro. Minimalistický je ten veľmi prostý príbeh, minimalistické sú dialógy a minimalistické sú i herecké prejavy (tie sú úplným opakom teatrálneho prehrávania), kde ma najviac zaujala hlavná herecká predstaviteľka Alma Pöysti (Ansa). A v podobnom duchu je i ten suchý sarkastický humor, pri ktorom hraje veľkú úlohu aj samotná fínčina (aspoň tak to ja vnímam - niektoré fínske výrazy mi úplne stačia, v danom prevedení, aby ma rozosmiali). Výborne vo filme funguje i jeho hudobná zložka, pri skvelej Čajkovského "Patetickej symfónii" som ani v najmenšom nemal pocit, že by bola použitá nepatrične, no a dievčenské sesterské duo Maustetytöt ma svojou hudbou doslova opantalo (ďakujem Kaurismäkimu za tento super objav). Inak by ma fakt úprimne zaujímalo, kto vymyslel ten nezmyselný český/slovenský názov filmu a prečo vôbec pociťoval takú potrebu (čo už sa niekomu nepáčilo na názve "Padnuté listy"?). Čo som si pozeral názvy filmu vo všetkých jazykov, tak sme medzi nimi úplnou, a to značne bizarnou kuriozitou.          "Som triezvy ako púštna myš. V Klube anonymných alkoholikov by som dostal vernostnú zľavu." "Čo ťa tak zmenilo?" "Ty. Môžem za tebou prísť?" "Príď okamžite." (31.03.2024)

Karaoke blues patří k těm subtilnějším a niternějším filmům Kaurismäkiho, nejvíc mi asi připomíná Děvče ze sirkárny. Výrazově je to opět setkání se "starým dobrým známým", v tomto ohledu se Aki nemění, přitom ale neztrácí vypravěčský um. Po dlouhých letech tu navíc vrátil Jarmuschovi poctu z Noci na zemi, když cituje jeho The Dead Don't Die. Kinozákusek nejen pro cinefily. (05.11.2023)