Dyrygent
Dirigent
The Conductor
Režie:
Andrzej WajdaScénář:
Andrzej KijowskiKamera:
Sławomir IdziakHrají:
John Gielgud, Krystyna Janda, Andrzej Seweryn, Jan Ciecierski, Tadeusz Czechowski, Marek Dąbrowski, Józef Fryźlewicz, Janusz Gajos, Stanisław Górka (více)Obsahy(1)
Protagonistami komorného príbehu o manželskej kríze a o strete ľudí s odlišnými morálnymi postojmi sú umelci: mladá huslistka, vracajúca sa zo stáže v USA, jej muž, ambiciózny dirigent mestského orchestra a slávny dirigent, vracajúci sa po stretnutí s huslistkou po mnohých rokoch do vlasti. Starý umelec spočiatku netuší, že práve on je príčinou rodinnej roztržky. Vďaka nemu žena odhalí skutočnú povahu svojho manžela, ktorý ľahko obetuje umenie v záujme svojho egoizmu.
Vo všeobecnej polohe je film aj úvahou o morálke v spoločnosti, stojacej na prahu krízy. Keďže sa Wajda aktívne podieľal na politickom boji v Poľsku, film s dominujúcimi hereckými výkonmi Jandovej, Gielguda a Seweryna, pripravený u nás na uvedenie už v r. 1982, mal napokon premiéru až v r. 1990. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (22)
Zlatý Medvěd - výběr ()
Mrazivá analýza partnerského vzťahu, nalomeného zo strany muža prehnanou žiarlivosťou - partnerskou i pracovnou. Manželka ale tiež nie je žiadne neviniatko - jej výlučne kariérne zameranie bez záujmu o problémy vlastného muža tiež nie je niečím, s čím sa dá stotožniť. Konfrontácia New Yorského ruchu a prvotriednych koncertov vážnej hudby so šedivými, esteticky strašnými panelákmi bez mestskej zelene a existenčnými problémami členov provinčného poľského orchestra určite nepridala na optimistickom vyznení diela a tak ho pre istotu komunisti v Poľsku uzamkli do trezora, aby sme sa ním mohli potešiť až v roku 1990. Zaujali aj výborné herecké výkony oboch mužských hlavných predstaviteľov, pričom úlohu toho staršieho - slávneho dirigenta, vracajúceho sa po rokoch do vlasti stvárnil známy anglický shakespearovský herec John Gielgud. ()
Nádherná metafora polské, potažmo jakékoli socialistické společnosti, kde kolektiv, je-li jeho čelný představitel parchant, zahnívá, je-li jím charismatický a vzdělaný člověk, rozvíjí se. Na příběhu manželské dvojice, která se ocitá v těžké krizi, se rozehrává úžasné divadlo, v němž se odhaluje egoismus a pokrytectví provinčního dirigenta, pod jehož vedením orchestr prožívá těžké chvíle, je rozhádaný a nejde mu to a který nesnese pohled na dorazivšího slavného kolegu (emigranta), jehož taktovka působí na hudebníky jako kouzelný proutek. Není těžké uhodnout, kým by tak onen charismatický člověk mohl v Polsku osmdesátých let být... Wajda se pustil do tématu "zkouška orchestru" z úplně jiného konce než resortní kolega Fellini a podařilo se mu vytvořit vyjímečný film, který navíc umocňují nádherné tóny Beethovenovy Páté a který svým politickým a společenským podtextem působí neskutečně silně. ()
Skvělé.. ()
je to především dokonalé vykreslení charakterů, kvalitní herecké výkony a čekání na závěrečné rozuzlení, které nedovolí divákovi zívnout nudou či sklouznout pohledem na hodinky. polský film morálního neklidu opět ukazuje, že určitá skupina lidí, byť ne zrovna široká, dovede jeho kvality ocenit. 80%. [Festival nad řekou, 2010] ()
„Starý muž na zemi sedí, ve frontě sám na sebe, do své minulosti hledí, usne... a jde do nebe.“ Niterné vztahové drama, přímo Osudové. Milovníci Beethovena se radují a já opět lituji, že mi macecha příroda místo hudebního sluchu nadělila uši jen na okrasu (a i to je sporné). Já bych nepoznal ani že prvním houslím prdla struna, jedině kdyby chudince houslistce vystřelila oko. Nerozeznám ani to, zda pán za pultíkem taktovkou krouží ty správné osmičky nebo s ní jen mává, aby zaplašil komáry. Natož takové drobné nuance, pod kterým dirigentem orchestr hraje líp. Ale asi je lepší, když hůlkou čaruje přívětivý noblesní Maestro, než když s ní mydlí nějaký zamindrákovaný provinční pučmidrát, který si taktovku plete s rákoskou, procítěnost s křečovitou urputností a koncert se stranickým úkolem. OSUDOVÉ OKÉNKO: [][] Doma je doma, tam se umírá nejlíp a nejsmířeněji. [] Orchestr mu stmelil, ale manželství rozklížil. [] Proč Adam žárlil na Martu? Bál se snad, že mu nasadí osudové parohy se starým... dobrým Beethovenem? [] A proč Marta žehrala na osud? „Jednou v životě jsem chtěla udělat něco doopravdy.“ Bože můj. To už jsi přece udělala, máš malou dcerku! I kdybys uměla fidlat jak Paganini a svět ti ležel u nohou, tak dát život a pak své dítě zahrnovat láskou, to je přece víc, než sebehlasitější aplaus v sále. [][] Rodinný psychologický koncert, dirigoval Willy Kufalt, Retro kino. ()
Filmová poema o vážné hudbě, o lidech ve smyčcovém orchestru, o poslání dirigenta v orchestru... Dva různí dirigenti – dvě rozdílné povahy i odlišné přístupy k hudbě a lidem. Uzemňující tóny Beethoveny 5. symfonie doprovázené malým osudovým setkáním a hloubavou zastávkou nad hudbou. „To vy utváříte publikum a ne naopak... Vašimi emocemi, vaší hudbou, vaším odevzdáním se. Ale nespoléhejte se na jejich lásku. Jen na vaši a jejich lásku k hudbě...“ Dostalo mě, z jak banálního příběhu, který zpočátku jakoby tvořil spíše výplň mezi hudebními scénami, se postupně vyvíjí několik osobních a vztahových dramat mezi trojicí ústředních postav – starším emigrantem po mnoha letech na návratu v rodné zemi, jeho mladší obdivovatelkou a jejím manželem. Vyvíjí se souboj dvou dirigentských osobností, aniž by došlo k přímé vypjaté konfrontaci, ale napětí se stále více přesouvá od dirigentského pultu i do soukromí manželského života. I pro nezlomnost minimálně jedné z postav se v tomto Wajdově dramatu jde na dřeň v dramatických emocích, stejně jako v hudbě. A když se zničujícícím zápalem, mísícím se s ráznou nadřazeností, dirigoval Andrzej Seweryn, evokovalo mi to až napětí bubenického drillu ve Whiplashu, tak strhující a zároveň znepokojivé to bylo. Silný zážitek. [90%] ()
Wajda nám vlastne nepovedal nič nové. Umenie musí vychádzať zo srdca. Ak je vydreté, skoro nikdy to nedopadne. Starý pán len zdvihne paličku a orchester vie čo a ako hrať. Má skúsenosti, charizmu, slobodu. Naopak Adam, kočírovaný spoločnosťou, sa môže aj roztrhať a nie je to ono. Potom len závidí. Všetko a všetkým. Robotu a problémy si nosí domov a žena to všetko len bezradne sleduje. Pobehuje tam ako lapená moľa od jedného k druhému, až napokon vybuchne .. jej záverečný monológ je to najlepšie z filmu, teda až po Beethovenovi. ()
Poľská priama reakcia na Skúšku orchestra, alebo Kino morálneho nepokoja vo svojej najlepšej kondícii, v ktorom priam excelovali až rovní traja Andrzejovia: jeden pred kamerou, ako ústredný predstaviteľ Adam Pietrzyk - riaditeľ Mazowieckej filharmónie [podnetný herecký prejav zo strany Seweryna], zatiaľ čo povedzme zase za kamerou koordinoval nadchádzajúce dianie zručný rutinér [Wajda], pričom kdesi uprostred sa nachádzal i práve tento navrátilec Jan "Maestro" Lasocki [shakespearovský predstaviteľ John Gielgud], Poliak, ktorý sa presadil za "Veľkou mlákou," konkrétne teraz sa zdržiaval v New Yorku, ktorého panoráma ma sprevádzala počas úvodných titulkov, resp. záberov; hneď prvý záber vľavo, asi prvé 3 sekundy + rovnako aj neskoršie, zachytával i niekdajšiu dominantu Spojených štátov amerických v podobe: Svetového obchodného centra, alias "Dvojičiek," ktoré sa presne pred 23. rokmi → zosypali ako domček z karát, čiže sa dostavil akýsi nostalgický pocit, ktorý priamo korešpondoval s hudobným podkresom ♫ Beethovenovej 5. symfónie ♫; začína poctivá, osemdesiatková atmosféra, ktorá sa pomaličky presunie do Poľskej ľudovej republiky. • A tretiu postavu napokon predstavovala Marta Pietrzyková [pozoruhodné stvárnenie Krystynou Jandovou], ktorá nielenže mala určitý vzťah k obidvom mužom, ale zároveň bola i skutočnou manželkou Andrzeja Seweryna, preto ich vzájomné súžitie na plátne pôsobilo tak autentickým dojmom so všetkým, čo k tomu už azda patrí: lepšie dni sa striedali s tými horšími, až celkom najhoršími - finále. • Klasik poľskej kinematografie sa blysol atypickým spracovaním [odklonil sa od zabehnutého systému] hudobnej látky, zmiešanej s dramatickou líniou udalostí. • A ako vôbec prvý/posledný vstupoval na scénu i autor poviedkovej predlohy [Kijowski], ktorý postavy obdaril vskutku naprosto výstižnými replikami, že treba vydržať až do konca, keď prichádza to najlepšie rozuzlenie, aké sa ponúka. ()
Klasickou hudbu si ráda poslechnu, i když nejsem bůhvíjaký její znalec. Tady jsem uvítala, že jsem mohla nahlédnout i do muzikantské kuchyně koncertních umělců. Bylo mi předtím jasné akorát to, že dirigent musí mít cit pro rytmus a dokonalý sluch, nenapadlo mě, že kromě toho potřebuje taky maximální empatii vůči jednotlivým členům orchestru. Jedině tak může být konečný výsledek dokonalý. John Gielgut coby dirigent Lasocki dokázal tuto skutečnost divákovi krásně zprostředkovat. Potom mě, mimo jiné, zaujalo i to, co Marta říkala o povolání a svobodě .A napadá mě možná trochu kacířská myšlenka, že více svobodným se může cítit člověk, který děla to, co ho baví, i když v totalitě, než ten, který pracuje jenom proto, aby zaplatil nezbytné výdaje, ve svobodné zemi. To se samozřejmě nevztahuje na Lasockého, který, díky emigraci a svým schopnostem, dokázal svoji vášeň zúročit po všech stránkách. ()
Co napsat, když ostatní komentující vše tak krásně vystihli... Nestoudně jste mi vzali taktovku z ruky! :-D Dirigent, klavírista a hudební mecenáš Hans von Bülow kdys pravil, že "Pro dirigenta je lepší, má-li partituru v hlavě, nežli hlavu v partituře". :-) Domnívám se, že tím myslel rovněž to, že hudbu je třeba vnímat i srdcem, a brát ji především jako poslání, nejen coby zdroj obživy. Věřím, že mladý dirigent z tohoto filmu to tak zprvu měl. Ale různé nepříjemnosti, co se kolem něj porůznu děly, v něm to nadšení postupně utlumily. Na jeho obranu - neměl to zrovna lehké. To místo, kde se konaly zkoušky, bylo úděsné. Nemyslím vzhledem, ale podmínkami, jaké profi orchestr potřebuje. Všici naňahňaní na dvou metrech čverečních, že snad i sardinky v konzervě mají víc místa. Ostatně - na tak monumentální skladbu, jakou Beethovenova 5. symfonie je, tam bylo zatraceně málo muzikantů. A dělené zkoušky nic?? Ale možná, že probíhaly, jen v rámci úspory filmového času tam "jako" nebyly. No nic. V zimě tam musela být pořádná kosa, a o akustice už ani nemluvím. Samozřejmě tím jeho chování neomlouvám, pouze se tomu nějak snažím přijít na kloub. Kvalitní podmínky pro zkoušky jsou základ. ;-) No jasně, a taky kde se vzal, tu se vzal - světový dirigent přihopkal (a krajan k tomu (ne Karajan :-D, ale ještěže tak, to už by náš zajda nerozdýchal :-)), a mladá krásná manželka si s ním nějak podezřele zarozuměla (bál se, že možná až tak, jako kdysi její matka). A když už jsem u té matky - líbila se mi ta nenápadná linka o jejím někdejším vztahu s Lasockim, propleteném s jejím manželem, Martiným otcem. Chvíli jsem si dokonce myslela (kecám, čekala jsem na to takřka celý film), že nějak vyjde najevo, že Martiným biologickým otcem je právě Lasocki. Škoda, že nebylo více prostoru věnováno i zmíněnému Martinému otci, který býval zřejmě taky buď dirigent, muzikant, nebo tak něco na ten způsob. V jeho očích bylo vše - touha, láska, ale i velká bolest a zoufalství. Radost jako by se někam vytratila. Mimo to byl velmi oduševnělý, moudrý, životem ošlehaný bard. Hodně jsem si ho oblíbila. Nemyslím si, že byl jen vedlejší postavou - ba naopak. V Martině (a nejen jejím) životě hrál důležitou roli, jakkoliv možná působil jen jako "dědeček na hlídání". Taky mne mrzí, že nevíme, jak koncert nakonec dopadl, zda vůbec proběhl (hádám že ano), ovšem pak se vkrádá myšlenka plíživá, jestli pak Adam skutečně pověsil dirigování na hřebíček, a věnoval se něčemu jinému, nebo se nad sebou zamyslel, Martina slova ho drapla za srdce (mne tedy rozhodně ano), šel do sebe, a stal se z něj třeba někdo jako "druhý Lasocki". ;-) Pardon, ale ještě nemohu nedodat, že jelikož muzice, muzicírování, i dirigentské hantýrce docela rozumím, o to víc jsem si některé scény vychutnávala (kecám, slintala jsem u nich :-)). A taky jsem si představovala, jak bych se asi v některých chvílích chovala. Ať už na místě Marty, nebo jedné z členek orchestru (ach.... <3 ). A ještě něco - opravdu hooodně šťastný ten, kdož práci, co vykonává, a co ho živí, i miluje a těší se do ní. /"Virtuální retro kino" Willyho Kufalta/ () (méně) (více)
Můj čtvrtý Wajdův film (po Krajině po bitvě, Katyni a Mžitkách), a asi první, o kterém bych řekl, že jeho téma není bytostně politické, nýbrž existenciální – i když nepochybuju, že Lasocki (John Gielgud) mohl zazářit, jelikož opustil východní blok, a Adam Pietrzyk (Andrzej Seweryn) zakrněl, jelikož zůstal (resp. o emigraci zřejmě ani neuvažoval), jinými slovy: nemocný strom neplodí zdravé plody. ;-) Ale i tak si myslím, že by se příběh filmu mohl odehrát v jakýkoliv společenských souřadnicích (směřuje k soukromé sféře, rodinnému a profesnímu životu, oblastem, které si dokážou uchovat aspoň částečnou autonomii i v totalitním zřízení), vždy a všude (tedy i dnes a tady), když vedle sebe postavíte člověka, který žije svou práci, je v ní úspěšný, miluje ji, a někoho, pro koho je výtahem k moci, pouhým prostředkem, tak je jasné, že první druhého zastíní a zároveň vyvede na světlo jeho mrzké motivace a pochybný charakter. Díky za tip Willymu Kufaltovi! 75 % ()
Dirigent mě od začátku zklamával – záběry z New Yorku, tak filmové, tak, ehm záběrové… A to ačkoliv Wajdu sedmdesátek mám rád. Myslím, že tu jeho „brand“ výrazně převýšil morál – film s „hvězdou“; o pár let později Depardieu. Průmysl. Ale v Dyrigentovi mi vadilo především to, jak ploše nastavené je samotné zobrazování uměleckého světa: génius versus průměrnost. „Oddanost“ versus facha. Opět „amadeovsky“ ploché, zjednodušující, a ve výsledku i nepravdivé střetnutí „toho geniálního“ a toho „ubohého, nedostačujícího, netalentovaného, neschopného“ (čti rovněž amorálního, žárlivého, zlého). A – už volba „Osudové“ coby ústřední hudební náplně je podle mě nešťastná: hází zápletku zas o hodně blíž „eventovému“ pohledu průměrného na tenhle „vznešený“ svět (jdeme se obléct a na koncert „vážné“ hudby, který k nám sice moc nemluví, ale jsme ochotni si nechat „domluvit“ těmi vzdělanějšími a ušlechtilými: že je to TO, protože – protože?). Protože „se to často hraje“, portfolia dirigentů jsou toho plná, protože se to vydává (protože tomu nerozumíme?) Anebo tak něco… - protože to má marketing. Pathos místo éthosu. Wajda nechtěně ukazuje, co je dodnes onen „event“: lidi jdou na jméno, nikoliv na hudbu. Film je přitom esteticky dokonalý – už jen ty Jandaové brejle-). Fellini se zkouškou orchestru byl i pro svůj vtip mnohem plastičtější. Vidím tenhle film jako první Wajdův nákrok k západní produkci, která mě u něj nebavila ani v Dantonovi, ani v Běsech. A k didaktičnosti, která mi otrávila většinu jeho pozdního díla. ()
John Lasocki utekl z Polska do USA, aby se stal světoznámým dirigentem a padesát let se nevrátil. Když tak konečně v pokročilém věku učiní, stane se impulsem pro vypuknutí manželské krize mezi houslistkou Martou a jejím manželem, dirigentem provinčního orchestru Adamem. Kromě obliby Marty si získá také sympatie orchestru a v klíčovém momentě se nakonec zachová lépe než Adam, který strávil v Polsku celý život. Smířlivý pohled na emigraci a metafora polské společnosti vtělené do podoby orchestru (jehož atmosféra je tolik závislá na tom, kdo jej vede) dělají z Dirigenta naprosto unikátní a nezapomenutelný film. ()
Překvapilo mě, jak je to v základu vyloženě obyčejné a nenápadité a kdyby ten pravděpodobný milostný trojúhelník neskončil tak, jak končí, nejspíš by si mě moc nezískal. Naštěstí na něm nesejde tolik, jako na dirigentském podkladu a práci s vývinem charakterů postav a vztahů mezi nimi, přičemž v tomhle má Wajda své dílo pevně pod kontrolou a přináší tak dílo, které se tak zpočátku nemusí zrovna zdát, ale přesto je hutným psychologickým dramatem. Sice mi stále vadí (a to asi nejvíc), že se Adam chová až přehnaně hystericky (a to i přesto, že prostě je žárlivý typ, ale místy už to nedůvěryhodně přehání) a že k silnému finále muselo dojít skrze ten snad nejvíc klišé zvrat, k jakému vůbec může dojít (ačkoli se dal čekat), ale i tak ve mě nakonec Dirigent zanechal silný dojem a to především kvůli jeho vyznění. Tím nemyslím jen poselství o potřebě vlastní radosti ze svého života a práce a hudbě nucené a od srdce, ale především co se dramatu mezi postavami týče, jelikož složitější charakter tu má celá trojice hlavních protagonistů, každý si potřebuje něco uvědomit a nakonec to všichni dostanou jako ránu pěstí. Prostě se běh věcí zvrtne ve chvíli, kdy už je pozdě, ale přitom ne příliš pozdě, aby se něco nedalo změnit. A to je typ vyvrcholení, který mi u psychologických dramat sedí nejvíc. Tady je hlavně jako pointa, avšak Wajda cestu k ní má chytře vystavěnou, skrze souboj tří lidí, kteří mezi sebou "bojují" tak, že vlastně bojují sami proti sobě. Výhrady sice mám, ale nakonec to mi dost sedlo. Slabé 4* ()
"Neprocvičuj své umění, ale pronikni do jeho tajemství, protože ono a znalosti mohou lidi pozvednout k božskosti." Beethovenova hudba bezesporu božská je a tento jeho citát zas poměrně pěkně sedí k vyústění tohoto Wajdova filmu. Myšlenka zde vyslovená o tom, že "ti kdo nemilují, to co dělají, nejsou svobodní," je dost silná, člověku najednou dojde, o čem tento film měl v první řadě být. Do té doby jsem si bezesporu užíval úžasné hudby z Beethovenovy "Osudové", kterou mám moc rád, ale jinak jsem byl trošku na rozpacích, co si o tomto filmu vlastně myslet. Nějak mi nebylo úplně jasné, zda tu jde hlavně o Wajdovo nastavení zrcadla polské společnosti za socialismu (k čemuž mi ale to hudebně- psychologické drama úplně vhodné nepřišlo), nebo zda jde o jakousi variaci na "amádeovské" téma, což naopak bylo pojato velmi věrohodně. Sledovat onu osobní rivalitu dvou dirigentů, z nichž jeden je mistr průměrnosti zatímco ten druhý světově uznávaný umělec, bylo velmi zajímavé a to zvláště když to postupně gradovalo i do osobní roviny (viz příběh jedné ženy mezi dvěma muži). Ten závěrečný dialog Marty se svým mužem byl pak v tomto směru vážně skvělou tečkou. ()
Slavný dirigent se vrací do rodného Polska, aby naposledy dirigoval 5. symfonii Ludwiga van Beethovena. Ředitel polské filharmonie však žárlí na jeho podání hudby a vlastní soubor zaprodá. Andrzej Wajda je ve svém živlu a natočil opět úžasný film. ()
Opus. ()
"Hudba: cíl nebo prostředek..? "Dirigenta" můžeme vnímat dvěma způsoby, za a) jako filmovou metaforu společnosti (kdo, co, jak, proč určuje směr a "řídí"...) za b) jako psychologickou analýzu vztahu "pod povrchem" - co se stane s mezilidskou tolerancí, když se objeví někdo jiný..? Ne však přímo v roli "soka v lásce", ale v roli přirozeně inteligentní autority. Taková zkušenost logicky může vést ke změně citů a respektu k stávajícímu partnerovi. Obě dvě varianty jsou dle mého soudu akceptovatelné. /// Adam je nervózní despota, s majetníckým přístupem ke členům orchestru i manželce (viz silná scéna manželské rozepře beze slov se "stěhováním" ložnice), se sklonem k hysterii, k uplatňování moci a záchvatům vzteku, s následkem totálního znemožnění se před ansámblem. Pyšný, hloupý, zbabělý. Naproti tomu Jan - na jedné straně starý muž, na straně druhé: vyrovnaná, životem a emigrací zkoušená, zralá osobnost s až magickým působením na soubor i Martu a vysokou mírou sociální inteligence (Jan spíše než Rovnost uplatňuje ve vztazích Jedinečnost ve slova smyslu: každý člověk vnáší do celkového souznění vlastní interpretaci tónu). Marta - dcera své matky (kterou v minulosti Jan miloval) - citlivá, empatická, trpělivá žena, ve vztahu k hudbě oduševnělá. Jako žena má neutuchající potřebu milovat a být milována a k partnerovi vzhlížet. /// Důvod návratu Maestra do staré vlasti se vyjasní teprve v závěru a tak otázka, kterou si Marta před závěrečnými titulky klade, je tudíž namístě (stejně jako rada do života ze strany jejího otce). /// To vše je naprosto v pořádku (včetně precizní kamery pana Idziaka, oblíbeného kameramana Mistra Kieślowskeho), jenomže Jan na mně působil (hlavně když byl nucen "přehodit výhybku" z angličtiny do polštiny) lehce schizofrenně. Ten hlas vůbec nezněl jako originál vynikajícího anglického herce a tak postava, kterou hraje někdy vypadala, že má s filmem jen pramálo společného a je jen o něco víc než usmívající se lidský stroj s pohybujícími se končetinami... P.S.: Více o Osudové... a abych nezapomněla poděkovat p. řediteli Retro Kina... moje velké díky směřuje k WK! ()
"Nemyslíš si, že preceňuješ svou roli v tom všem?" Slávou a mediálnym záujmom unavený svetoznámy dirigent sa po polstoročí navracia do medzitým socialistických rodných poľských končín. Jednou z motivácií k tomuto kroku je stretnutie s dcérou svojej niekdajšej veľkej lásky, mladou huslistkou na stáži v New Yorku, ktorej manžel je zhodou okolností tiež dirigent, aj keď menej slávneho provinčného orchestru. Práve ten si vyberie maestro k vystúpeniu v domovine po rokoch a my sledujeme niekoľko kríz a emocionálnych poryvov naraz. Škrípe to v manželstve, škrípe to v orchestri, škrípe to za dirigentským pultom, do plánovaného predstavenia sa montujú nechápajúci papaláši, svoje robí vek, zdravie, žiarlivosť, komplexy. Príbehovo, herecky, filmársky aj hudobne naprosto skvostné. Za päť nezlomených taktoviek. (veľká vďaka Willymu Kufaltovi za zaradenie do premietania) ()
Reklama