Zimní prázdniny

Byl jsem zvědav na tohle chválené drámo, čím je tak spešl, že jej všichni obdivují á není to špatné, tedy hejt si to ode mne neodnese, ale zároveň nenacházím moc důvodů k radosti. Na můj vkus je to zkrátka celé až moc obyčejné, ten námět určitě nevymýšlelo 10 hlav půl roku a film,který se může opřít jedině o příběh a herce, tak jsem čekal zajímavější podívanou, minimálně po stránce humoru a emocí je to docela mdlé. Když to srovnám s filmy jako Whiplash či Zelená kniha, tak to je úplně jiné kafe. Paul Giamatti mě s tím jeho šilhavým okem spíš vytáčel a Dominic Sessa byl fajn. Víc bych si to užil, kdyby se to odehrávalo ve škole s žáky. Na jedno podívání to šlo, ale víckrát se k tomu určitě nevrátím. 6/10. (09.04.2024)

Zimní prázdniny ve mně vyvolaly dojem podobný tomu, který zažívám u filmů Petera Weira nebo Richarda Linklatera, a to dojem opravdovosti. Bez patosu či násilného ždímání emocí se parádně vypadajícímu retru daří postupně budovat neskutečně vřelý vztah ke zdánlivě nesympatickým postavám, které se skrze brilantní scénář postupně poznávají a lehce z donucení sbližují. Je to přesně ten typ filmu, který by si člověk nejvíc užil zachumlaný do deky u praskajícího krbu, zatímco venku hustě chumelí, protože právě takovou atmosféru zažívají i filmové postavy, které mohou směle soutěžit o nejsympatičtější trio poslední dekády. Každá z nich má nějaký svůj boj, který není vychtěný, ale bolestně pravdivý. Významně tomu napomáhají herci, kteří v rámci velmi civilních a trefných výkonů vdechli charakterům duši, se kterou se bude těžko loučit. Přesto film nikdy nesklouzne k lacinosti a neopírá se pouze o žal jako jiná indie dramata. Jde vlastně o parádní vánoční film se vším, co k tomu náleží, takže se tu sází zejména na pohodovou atmosféru, která ale nechává prostor i pro vážná témata. Těch je hned několik, každé dostává svůj potřebný prostor a je na divákovi, aby si vybral, které v něm nejvíc zarezonuje. A nebo si nemusí vybírat nic a jen si užít nádherný čas, který stráví na škole uzavřené sněhem se třemi opravdovými postavami. (20.02.2024)

9/10. Svět potřebuje více takových filmů. Krásně natočený a zahraný snímek, který pohladí Vaší duši a s čistým svědomím ho můžu zařadit do kategorie "Vánoční filmové klasiky", kterou si každý prosinec budu pouštět. Dlouhou dobu jsem si film porovnával s The Breakfast Club, ale ve správnou dobu některé postavy odjedou, a film se tak začne věnovat dvojici, kterou můžeme vidět v traileru. Ta chemie mezi nimi tahá velkou část filmu a závěr je naprosto skvělé zvládnutý. Vedlejší postavy zapamatovatelné a nepůsobí jako šablony. Skvělý film, který bude časem jenom dozrávat, podobně jak již zmíněný Snídaňový klub. (25.02.2024)

Emoční instant classic. Pár hutných a skvěle zahraných postav, které v perfektně zkonstruovaném dialogovém filmu o proniknutí institucionálních bariér přijímají jeden druhého a zjišťují, že život se vlastně s nikým nemazlí. Je to možná přespříliš basic v psychologii a vývoji postav, ale zrežírováno s citem a několika mega silnými momenty, na než se bezpečně napojí snad každý. Payne deset let po výborné Nebrasce servíruje lidskou přirozenost zase bez klopýtnutí a zůstává jedním z nejzajímavějších autorských tvůrců, jejichž díla mají nenápadný komerční potenciál. 85 % (28.11.2023)

No jo, už je to tak, po nějaké době mi byl způsoben skutečný divácký zážitek. Pravda, snímek bych vřele nedoporučil naprosté většině současné mladé generace; na lidech, kterým způsobí psychologické trauma i fakt, že se jim rozváže tkanička, by mohla tato záležitost zanechat doživotní následky. Člověka už navíc unavuje furtdokolové vysvětlování, že byly doby, kdy byla jedinou dotykovou obrazovkou ta televizní, a to jen v případě, že jste z ní utírali prach. Ano, to byl zároveň i důvod, proč mezi sebou lidé běžně komunikovali verbálně (slovy) i neverbálně (gesty) tváří v tvář. Už jen při čtení toho, co jsem dosud napsal, by se mohl nejeden dotykový (de)generát zhroutit, tak radši popojedu. Je zvláštní, když takhle zničehonic narazím na film, kterému nemám co vytknout. Ono by se samozřejmě něco našlo, jenže mně se nechtělo hledat, protože se cítím být silně zpohodován, spokojen a i teď, na začátku května, prostoupen vánoční atmosférou. Vánoční, lidský příběh o běžných lidech, který nesklouzl do klišoidního patosu, to se hned tak nevidí. P. S. Teď jsem to po sobě přečetl a došlo mi, že bych si silnější čtyřhvězdí sám před sebou neobhájil, takže přihazuji i chybějící pátý kousek a přidávám poznámku, že byl Paul Giamatti skvělý (opět). / Poučení: Librium zahání všechny chmury. Včetně těch vánočních. (06.05.2024)