Halloween

Položil základní kámen žánru zvaného slasher, byl debutem hororové královny Jamie Lee Curtis, John Carpenter je zároveň tvůrcem děsivého hudebního motivu, který máme všichni hluboko pod kůží. 40 let starý kus má navíc výtečnou kameru. O ďábelském Michaelu Myersovi se netřeba rozepisovat. Carpenter měl prostě tehdy koule, ač nyní už leccos prostě nefunguje. Scény jsou výrazně delší, než by měly být, Michael by sice v chůzi na olympiádě neuspěl, nicméně i tak se místy pohybuje bleskurychle, náhrobek své mrtvé sestry zřejmě nosí v kapse a vždy vykoukne z místa, kam by se jen obtížně dostával. U samotných obětí se ovšem chová těžkopádně a prakticky čeká na ránu nebo píchnutí jehlicí. Tempo je hodně zvolněné, absence děje je patrná. Tehdy to samozřejmě muselo fungovat, diváci byli našponovaní a pohlcení atmosférou. A vlastně jsou i dnes. (24.10.2018)

Co má společného Šípková Růženka a Michael Myers? Docela dost, protože to, co oběma chybí, je rozum, bdění a přitakávání životnému – ze všeho nejvíce však řeč. V pohádkách jde často právě o to princeznám, které oněmí (Honza málem králem), ztratí schopnost úsměvu (Šílené smutná princezna) či upadnou do snění jako Šípková Růženka, tuto řeč navrátit. Zpravidla si to vezme na starost muž, který svou vychytralostí princezně rozum a řeč navrátí. V Halloweenu nacházíme totéž, jen je to prohozené – zakletý nemluva tu je Myers a ta, kdo ho má osvobodit, racionální Jamie Lee Curtis. Jamie se věru liší od svých hédonických kamarádek. Je trochu šprtka, nemá přítele, sama říká, že proto, že je na chlapy moc chytrá, trochu moc čte. Proto je ale hlavní postavou a proto je k ní Myers tak přitahován, jelikož ví, že ona jako jediná mu je s to rozum a řeč vrátit a zachránit ho. Řeč je možná to vůbec nejdůležitější, co lidé mají a co je nakonec odlišuje od zvířat. Podle mnohých teprve konstitucí řeči vzniká lidské vědomí, teprve tehdy ožívá psychické vědomé já. Také proto dnes někteří bijí na poplach, tvrdíc, že řeč byla rozbita (a s ní i rozum) ve prospěch různých sloganů, hlášek, smajlíků, výkřiků ap. Opakem řeči a rozumu je magie, drogy, mystika, náboženství či infantilita (Myers zabil poprvé v šesti). Ustanovením racionální Jamie hlavní postavou nám Carpenter naznačuje, že nikdy nesmíme rezignovat na snahu sebe i svět kategorizovat, uchopit, zpředmětnit, „zteoretizovat“. Neboť rezignace na toto nutně končí v oral-análním (dětském) vesmíru magie či drog, který je přesným opakem skutečné dospělosti. Nevěřme proto nikdy lidem, kteří odmítají teoretizovat o filmech a posmívají se intelektuálům – mluví z nich malí a nezralí Myersové. ____ Vyjma (-spoilery-) úvodní vraždy sestry se objeví ve filmu ještě čtyři. První dvě mají společné to, že těsně před zabitím nehraje žádná hudba (dívka v autě, kluk v domě), zatímco během třetí (šňůra od telefonu) a čtvrté (Jamie, ale tady jde jen o pokus o vraždu) hudba hraje, pokaždé stejná, Carpenter cosi velice jednoduchého vybrnkává na piano. Důvod, proč hudba hraje, je ten, že Meyers je v záběru a jeho počínání tedy není založeno na šoku pro postavy i diváka jako u prvních dvou vražd. Když v záběru není, jako v prvních dvou případech, žádná hudba nehraje a překvapení je o to větší. Carpenter v tom má očividně prostě nějaký systém. Na tomtéž konceptu stojí hudební doprovod ke slasheru Pátek třináctého. Problém je samozřejmě v tom, že vycvičený divák právě z toho důvodu, když je nápadné ticho, pozná, že se něco blíží – podobně jako je např. podezřelý záběr bez střihu v jinak frenetickém filmu, neboť ukazuje-li takový film postavu jdoucí dlouze z domu k autu, je téměř jisté, že auto vybouchne. (18.09.2011)

HALLOWEEN mě neoslovil už v pubertě, kdy jsem hltal jeden slasher za druhým (a paradoxně zbožňoval sérii PÁTEK TŘINÁCTÉHO, inspirovanou úspěchem HALLOWEENU) a nejinak je tomu i po letech, ačkoli Carpentera řadím k mým nejoblíbenějším režisérům. Ano, hudba je tu geniální a zejména díky ní to má atmosféru. Ale to je vše. To, jak během první půlky kamkoli se Laurie podívá stojí Myers, je až legrační, stejně jako Loomisovy démonizující hlášky. A když se v druhé půlce konečně začne vraždit, vraždy jsou značně nenápadité. Pár pěkných strašidelných momentů tu sice je (útěk z nemocnice, šatník, otevřený konec), ale dohromady rozhodně žádný zázrak. (26.11.2006)

Carpenter je génius atmosféry a dokazuje to i ve svém patrně nejznámějším počinu. Plíživá kamera a nezaměnitelný hudební motiv, ze kterého mrazí samo o sobě, odvedly velkou porci práce, tu největší však na svá bedra nabrala skvostná démonizace titulního záporáka. Jsme ze slasherů zvyklí na to, že se oběti chovají stupidně a nejsou schopny svému nepříteli cestu ani trochu ztížit, navíc když už se jim podaří zásah, zabiják se ukáže nesmrtelným, ačkoliv v závěru dojde k směšnému odhalení, že šlo opravdu jen o strejdu z masa a kostí. Michael Myers je na úplně jiném levelu - prezentuje nedefinovatelné a nelidské zlo, které i po několikanásobném probodnutí a postřelení mizí.. a zase se v plné (nadlidské) síle objevuje, aniž by poodhalilo cokoliv ze své podstaty. Postava doktora Loomise je jeden ze stěžejních prvků filmu - on Michaela zná, on dává účinkujícím i divákovi naději, že zdejší zlo má racionální základ (ačkoliv ho nazývá TÍM, nikoli JÍM), aby jsme byli v následující scéně znovu na pochybách. Závěr je skvělou třešinkou na dortu. Mimochodem, v tomhle filmu vám opravdu nebude jedno, že vrah dýchá... 9/10 (02.11.2011)

Tenhle film mě potěšil třemi scénami, a sice začátkem, kde vraždí dítě, sledováním filmu Thing From Another World a pak v jedné situaci ke konci, kdy hlavní postava Jamie Lee Curtis žadoní u svých sousedů neúspěšně o pomoc. To byl docela depresivně pravděpodobný scénář. Jsou to sice maličkosti, ale ty velikosti chválit tady prostě nedokážu. Potěšilo mě dejmetomu i slavné hlavní Carpenterovo téma v pěti čtvťovém metru, škoda, že ho už pak skladatel nijak nerozvedl. A co mě nepotěšilo? Mno původně jsem to ani nechtěl řešit, ale přidávají se tu tomuhle filmu hvězdičky i za to, že odstartoval dráhu slasherových hororů a to je jakože super. Nehledě na to, že tenhle žánr nesnáším jako málo který (určitě se ptáte, proč jsem se na to díval), ptám se já, kolik takových startérů slasheru ještě je? Co třeba o čtyři roky starší Texaský masakr? (teď si zase řikáte "ty debile, to je přece exploitation"). Ale i kdyby byl Halloween první, i poprvé je strašný. Nudný děj, vraždící psychopat, jenž svojí nezajímavostí předčil i svých 2846 následovníků (zítra to bude 2847...no možná už 2848), opět jsou tu situace, kdy jedna z postav něco vidí, řekne jiné postavě, ať se na to koukne a během toho onen předmět zmizí a postava, co něco viděla, je za debila. Nesnáším to. Mám chuť v tu chvíli zabíjet. Ale u tohohle filmu se to nestalo. To se totiž stane jen tehdy, když mě předchozí děj vtáhne. Čili tady je to vlastně v pohodě. Během druhé půlky se tedy potom postupně umírá, jedno konveční zabití necharakterní osoby XY střídá druhé a pomalu se člověk dostává k očekávanému konci s následným megašokem, kdy se mi až skoro zastavilo srdéčko. Ale než se tak stane, tak si divák užije třeba ještě jednu vtipnou scénu soulože (no jak ta ženská byla po tom spokojená!). (02.03.2009)