Hlas moře

Původně jsem měl v hlavě naťuknutou myšlenku, že vyrukuju s 80% hodnocením, ale něco nedefinovatelného mi říká, ať jdu až na samý vrchol. Zejména potřeba vylévat na diváka emoce je tvůrcům zcela cizí, přijdou totiž zcela samovolnou, přirozenou cestou. Nedůstojný život, který trvá takřka po tři dekády, se rozhodne vlastní cestou ukončit hlavní hrdina Ramón. Upřímný (díky naprosto přesnému Javieru Bardemovi bojovný, uměřený i ironický) muž, který ze svého lůžka může tak akorát snít o moři, které mu vzalo všechno a který se na sklonku svého života ocitá mezi dvěma osudovými ženami, kdy jedna se stane zásadním „pomocníkem“ při jeho odchodu, přesto však v jeho srdci nikdy nebude hrát první housle. Hlas moře je intimní výpovědí, která nikdy nesklouzne do lacině sentimentálních vod, kde bychom ji neradi viděli. V mých očích pak představuje jeden z nejpůsobivějších evropských filmů posledních let!! (24.04.2007)

Chtěl jsem původně začít chvalozpěvem na Alejandra Amenábara za několik obrovských kusů práce, které na svém filmu odvedl. Ale pak jsem si uvědomil, že kromě hudby (a střihu) mají ty kusy nějakou tu vadu, která jim v mých očích brání vytvořit dokonalý celek - hudba je úžasná a obrazová stránka Hlasu Moře místy bere dech; co se obsahu týká, tak Amenábar dokázal tuto nesmírně složitou část práva na život uchopit citlivě a přitom bez citového vydírání a vykreslil snad každý aspekt života člověka v Ramónově situaci. V některých momentech ale podle mě šlápl vedle a výsledek jeho snažení by bez těchto epizod byl ještě lepší než jaký je. Tleskám tomu jak umně režisér/scénárista vystavěl okolo svého hrdiny ty peripetie, které díky předvedeným hereckým výkonům drží diváka v takovém zvláštním napětí, že si svůj dojem něčeho k dokonalosti scházejícího nebo spíše přebývajícího uvědomí až poté, co se západ slunce nad mořem promění v noc. Světská ocenění jsou pro snímky takovéhoto kalibru nedostatečná, důležitější je jak působí na každého z nás. Zřejmě i proto, že své odpovědi na v průběhu filmu vyvstávající otázky mám už nějaký čas rozmyšlené, nepodlehnu síle Hlasu Moře zcela. O to víc ho mohu doporučit ostatním, i když sám dávám "jen" 80%. (22.07.2008)

Film s hojným počtem silných scén - Ramón Sampedro vstává z postele, rozbíhá se, skáče z okna, letí - "Řekli mi, že jsi tady. Tak jsem přiletěl." - nebo chvíle, kdy se Ramónovo vyprávění prolíná s fotografiemi, jež si prohlíží Julie - nebo scéna, kdy rodina přihlíží Ramónovu odjezdu, s bolestným vědomím pravděpodobného cíle jeho cesty - nebo závěrečné setkání Julie s Gené - nebo... no, samozřejmě je toho více. A ačkoliv je tu a tam ve vyprávění cítit klišé, laciný sentiment se filmu úspěšně vyhýbá. Podle divákova názoru na euthanasii se může vyvíjet i jeho vztah k titulní postavě - film se totiž jasně nestaví ani na jednu stranu, nechává volné podněty k uvažování a minimálně v samém závěru nutí přemýšlet, jak bychom se rozhodovali na Ramónově místě. Silné téma, silný film. Výkony Javiera Bardema a Belén Ruedy jsou ohromující. (29.10.2008)

Svou formou jde o lehce sentimentální, ale rozhodně působivý snímek. Tato působivost je zde však spíše ke škodě. Jedná se totiž více o otevřenou agitaci ve prospěch euthanasie (respektive „asistované sebevraždy“) než o meditaci nad přípustností či nepřípustností takového řešení. Ti dva, kdo se ve snímku odváží sympatickému, charismatickému Ramonovi odporovat, jsou divákům představeni jednak jako sobecký cholerik jednak jako vlezlý, samolibý páter bez vhledu a empatie. V oné klíčové debatě „z patra do patra“ mezi Ramonem a stejně postiženým knězem nejde o souboj argumentů, ale dojmů, přičemž jeden z diskutujících je a priori zesměšněn. Vzhledem k závažnosti otázky, o niž se tu jedná, považuji takovou prezentaci za ránu pod pás. Výsledkem je povedená propaganda, kterou nedokážu považovat za umění. Kdyby totiž někdo natočil přesvědčivý film, s podmanivou hudbou a dech beroucími hereckými výkony, v němž by hlavní hrdina bojoval třeba za „důstojnou smrt“ pro mentálně postižené, jejichž život beztak nemá cenu, měl bych takové dílo také za zlé, i kdyby si jinak koledovalo o Oscary ve všech myslitelných kategoriích. (18.03.2011)

Herectví Javiera Bardiema, jenž mě oslovil již v jiném biografickém snímku Než se setmí, je odzbrojující i tehdy, představuje-li hrdinu nanejvýš tělesně indisponovaného, jakým je Ramón. Ze záběrů na jeho tvář, ze znění jeho hlasu by se nezasvěcený mohl domnívat, že jde o drama nesmírně vitálního a otevřeného muže, laskavého a bdělého a úspěšně překonávajícího tragický životní otřes, a ne o studii hluboké tragédie trhliny mezi představou o životě a jeho krutým darem. Kdo by se zde odvážil soudit? Na to režisér odpovídá jednoznačně a naneštěstí dosti tendenčně a právě všechny hrdinovy střety s jinak smýšlejícími vyznívají hluše, předpokládatelně – nikdo nedokáže hrdinovu přesvědčení smysluplně vzdorovat, a ten tak nemusí své rozhodnutí znovu přehodnocovat. Nepodněcují jej k tomu ani nová hluboká přátelství. Především komorní scény niterného sblížení s advokátkou Julií se přitom zdají osvěcovat nové životní cesty, ale i kamarádská a vitální Rose má ve své spontaneitě a prostotě sílu něco nového začít. Lze litovat, že obě ženy vstoupily do jeho života příliš pozdě – v čase, kdy mu vtiskla formu ona nevůle setrvávat nadále v nesvobodě, ve vězení vlastního těla. Amenabár vypravuje citlivě a decentně a například způsob, jakým integruje Ramónovy sny a představy do reality, napovídá, že by býval mohl příběh dovést i k opačnému konci, aniž by oslabil jeho jímavost. Nebýt ovšem holé skutečnosti, kterou film tlumočí. (04.03.2024)