Hlas moře

„Von na more” , je presne tým druhom filmu, ktorý mi jednak strašne dlhú dobu doslova unikal medzi prstami, a najmä kvôli tomu som od neho očakával priam nemalé očakávania, ktoré sa bohužiaľ čilskému režisérovi a scenáristovi - Alejandrovi Amenábarovi, nepodarili naplniť do maximálne možnej spokojnosti, alebo aspoň tak, aby prevládala celková zamyslenosť nad samotným príbehom, keďže pojednáva o eutanázii, konkrétne o ochrnutom človekovi Ramónovi Sampedrovi, ktorý zhruba pred 28. rokmi, zrovna skákal šípku do mora práve vtedy, keď na to nebola absolútne vhodná doba, čo sa automaticky podpísalo i na jeho zdraví, o ktorom teraz rozpráva svojej advokátke-spisovateľke Júlii, ktorá sa o tom rozhodne neskoršie napísať pútavú knihu, alebo do deja sa tiež zapája i sympatická mamička Rosa, ktorá má na túto vec spočiatku trochu rozdielny názor, teda asi v takom význame, že život sa predsa (ne)oplatí žiť, i keď je dotyčný mrzákom, čím sa ho snaží prehovárať, aby neustále nemyslel len na smrť, ktorá zo snímku neuveriteľne sála ! V podstate po celý čas o nej až chorobne sníva, že sa mu to nakoniec aj splní ? A ktorá žena mu v tom ešte dopomôže, a či komplicov bude fakticky viacej ? Jestvuje potenciálna možnosť, že si to napokon rozmyslí ? To sa všetko určite dozviete !  / Filmový počin, ktorý je ovenčený množstvom výročných cien, medzi inými aj domácimi cenami Premios Goya, a to až rekordných 14 sošiek, vôbec najviac v celej histórii odovzdávania, tak skrátka vtedy má divák veľký pocit, že uvidí čosi naprosto fantastické, čo doposiaľ nikdy nevidel, no namiesto toho prichádzajú do úvahy najskôr akési rozpačité dojmy, aké sa na mňa zosypali, ako nejaká coloradská lavína. Rovnako sa mi to stalo aj s La Isla mínima, čiže tým pádom by som mal tieto španielske ocenenia brať s rezervou, pretože občas bývajú extrémne nadhodnotené ? Niečo pravdy na tom musí byť. Mimochodom, DP Javier Aguirresarobe a herec Javier Bardem, boli obidvaja vynikajúci, jeden pred kamerou, a druhý hneď za ňou. (20.07.2021)

Další působivé existencionální drama z takřka bezedné truhly filmových lahůdek španělské kinematografie. Tenhle film vám nedá žádnou konktrétní odpověď. Jen vás nechá v klidu hloubat, přemýšlet a soucítit s hlavním hrdinou, který dokáže, i přes své pevné odhodlání ukončit svůj život, dávat lidem novou chuť do života. Líbí se mi, že pohled na tak citlivé téma, jakým je eutanazie, je podán nenásilně, srozumitelně a hlavně z pohledu obou stran. A ani u mě se to nakonec neobešlo bez několika slz. 75% (22.07.2008)

Herectví Javiera Bardiema, jenž mě oslovil již v jiném biografickém snímku Než se setmí, je odzbrojující i tehdy, představuje-li hrdinu nanejvýš tělesně indisponovaného, jakým je Ramón. Ze záběrů na jeho tvář, ze znění jeho hlasu by se nezasvěcený mohl domnívat, že jde o drama nesmírně vitálního a otevřeného muže, laskavého a bdělého a úspěšně překonávajícího tragický životní otřes, a ne o studii hluboké tragédie trhliny mezi představou o životě a jeho krutým darem. Kdo by se zde odvážil soudit? Na to režisér odpovídá jednoznačně a naneštěstí dosti tendenčně a právě všechny hrdinovy střety s jinak smýšlejícími vyznívají hluše, předpokládatelně – nikdo nedokáže hrdinovu přesvědčení smysluplně vzdorovat, a ten tak nemusí své rozhodnutí znovu přehodnocovat. Nepodněcují jej k tomu ani nová hluboká přátelství. Především komorní scény niterného sblížení s advokátkou Julií se přitom zdají osvěcovat nové životní cesty, ale i kamarádská a vitální Rose má ve své spontaneitě a prostotě sílu něco nového začít. Lze litovat, že obě ženy vstoupily do jeho života příliš pozdě – v čase, kdy mu vtiskla formu ona nevůle setrvávat nadále v nesvobodě, ve vězení vlastního těla. Amenabár vypravuje citlivě a decentně a například způsob, jakým integruje Ramónovy sny a představy do reality, napovídá, že by býval mohl příběh dovést i k opačnému konci, aniž by oslabil jeho jímavost. Nebýt ovšem holé skutečnosti, kterou film tlumočí. (04.03.2024)

Původně jsem měl v hlavě naťuknutou myšlenku, že vyrukuju s 80% hodnocením, ale něco nedefinovatelného mi říká, ať jdu až na samý vrchol. Zejména potřeba vylévat na diváka emoce je tvůrcům zcela cizí, přijdou totiž zcela samovolnou, přirozenou cestou. Nedůstojný život, který trvá takřka po tři dekády, se rozhodne vlastní cestou ukončit hlavní hrdina Ramón. Upřímný (díky naprosto přesnému Javieru Bardemovi bojovný, uměřený i ironický) muž, který ze svého lůžka může tak akorát snít o moři, které mu vzalo všechno a který se na sklonku svého života ocitá mezi dvěma osudovými ženami, kdy jedna se stane zásadním „pomocníkem“ při jeho odchodu, přesto však v jeho srdci nikdy nebude hrát první housle. Hlas moře je intimní výpovědí, která nikdy nesklouzne do lacině sentimentálních vod, kde bychom ji neradi viděli. V mých očích pak představuje jeden z nejpůsobivějších evropských filmů posledních let!! (24.04.2007)

Mé první setkání s Javierem Bardemem, potažmo mé druhé setkání s Alejandrem Amenábarem dopadlo vysoko nad očekávání skvěle. Pomalé, dalo by se říci rodinné, komorné drama o eutanázii (jak bizarní slovní spojení), odehrávající se v přenádherném prostředí propršeného španělského venkova, doprovázeno magicky rytmickou hudbou, kterou má na svědomí osoba režiséra. Javier Bardem aspiruje (u mě) na herecký výkon roku a hlavně díky jeho umění se film stává tím nejlepším, co jsem poslední dobou viděl. Španělská filmografie je pro mě oblast neprobádaná, ale jestli jsou všechny jejich filmy alespoň z poloviny tak dobré jako Hlas moře, tak se mám na co těšit. (11.07.2007)