Hlas moře

Pokiaľ neodsudzujete melodrámu ako žáner a herecké výkony sú pre Vás alfou a omegou filmu, tak budete mať z Volania mora radosť. Zrozumiteľné a zároveň účinné symboly vo veľkých záberoch mora a prírody "za oknom", doprevádzané veľkolepou melodramatickou hudbou už ale nie sú pre každého. Dobre napísané postavy zase áno. Život môže byť peklom, vyslobodenie v podobe smrti rajom. Desiatky rokov obývaná izba jedným človekom je tým peklom, more za veľkým kopcom, ktorý zakrýva výhľad, túžobným a ťažko dosiahnuteľným vyslobodením. Nie je od veci si všímať, ako v príbehu postupne pribúdajú postavy na vozíčku, celkovo ich tam narátate štyri (jedna iba na moment v nemocnici pred pôrodom), čo môže byť súčasťou Amenabarovho jemného čierneho humoru. Možno sa budete pýtať, prečo je Ramon stále obletovaný príťažlivými ženami, keď viete, že o Vás by sa možno nikto v takomto prípade nezaujímal, ale bez určitej idealizácie medziľudských vzťahov to asi v kinematografii nejde. (25.09.2013)

Osobně jsem pro eutanazii všemi deseti, proto je mi i poslání tohoto snímku sympatické, ale přesto mé nadšení nedosáhlo vrcholu. Hlas moře není o ospravedlňování eutanazie logikou a argumenty, jako např. Doktor smrt, Hlas moře raději působí na city. vypráví lidský, dojemný příběh ochrnutého muže, který sice svým charismatem předčí většinu životaschopných, ale nepřestává mluvit o tom, že chce umřít. Konverzační složka filmu má svou nezpochybnitelnou úroveň, dialogy jsou zajímavé, padne řada moudrých slov, ale u mě to pořád ne a ne klapnout dohromady a vynutit tu cílenou slzičku na tváři, nebo aspoň silně depresivní pocit jako zmiňovaný, a pro mě lepší, Doktor Smrt. 7/10 (16.08.2011)

Sentimentální zpracování života jednoho frajírka, který ani v 25 nevyrostl z puberty a musel se předvádět. Nevyhrál sice Darwinovu cenu, ale stal se z něj paraplegik. Zbytek života bojoval za to, aby nebyl takový idiot a nezmrzačil se, když mu konečně došlo, že život nemá restart, rozhodl se zemřít. Jelikož ani toho nebyl schopen, bojoval za eutanazii. Koukat se dvě hodiny na to, jak nějaký vlastním zaviněním ležák, chce uniknout svému problému, mě fakt nebavilo. Jednu hvězdičku si tohle citové vydírání zaslouží za masku Bardema. (28.07.2013)

Pána Amenábara si film od filmu cením stále viac a viac. Jeho režisérsky um sa nedá poprieť ani tými najtvrdšími kritkmi na celučičkom svete. __ Mar adentro vás obklopí silou dramatu, ktoré vyžaduje len jedno - pozornosť. Nemusíte pri ňom plakať, to vôbec nie. Osobne som nevyronil ani slzu. Nemusíte ani preciťovať nejaké tie "pseudo-intelektuálne" prežitky, ktoré iné dramata zaručene ponúkajú (s výnimkou scény letu). Musíte však bezprostredne, zaryto hľadieť a predovšetkým počúvať. Pardon, nechcel som to povedať práve týmto tónom. Vy nemusíte, vy budete. __ Po premietaní filmu na sebe pozorujem spotenú hlavu a kvapky stekajúce od krku smerom nadol. Ani stodvadsaťpäť minútová stopáž ma neodradila od toho, aby som bez akéhokoľvek pohybu (a tým myslím naozaj akéhokoľvek) pozoroval precízne natočený, sled udalostí. __ Možno sa teraz budem musieť opakovať, ale jednoducho považujem za potrebné pochváliť neuveriteľne-uveriteľný výkon hlavného predstaviteľa, Javiera Bardema. Tak isto aj prácu maskériek, ktoré v tej dobe ešte z tridsaťpäť ročného muža spravili starého tetraplegika bez nádeje na slobodný život. Když se utopíte, máte prý rychlou smrt. A sladkou. ..Měl jsem tenkrát umřít. __ Možno skutočný Ramón túžil po smrti, pretože veril v reinkarnáciu. Možno neveril v nič a jediná vec, nad ktorou deň čo deň premýšľal, bola číra tma. To všetko sú bohužiaľ len moje subjektívne dohady. Cez všetky možné i nemožné teórie však môžem vyrukovať s niečím, čo skrátka nejde spochybňovať. Každý, jednoducho každý človek, má svoj vlastný, jedinečný postoj k realite a k smrti. A nikto nemal právo presviedčať Ramóna o životnej kráse. Či už ľudia bez postihnutia alebo s postihnutím (príklad ste videli na farárovi). Nikto sa nemohol dokázať naplno vcítiť do jeho situácie. (16.08.2010)

Seru na to jestli mě film citově vydírá nebo ne, když se mě chce brečet tak prostě brečím a hotovo. Nestává se to často, ale film už to nejednou dokázal a i tady jsem k tomu neměl daleko. Hrozně hezky to tady napsala kleopatra, a jen bych potvrdil že ta scéna kdy Ramóna / cituji Kleopatru lépe bych to totiž nenapsal / vezou k soudu, jak dychtivě otáčí hlavu za každou "nepodstatností", kterou vidí skrze okénko - to už jsem si zaslzela. Já musím jen napsat "zaslzel", protože jsem rodu mužského. Ne, nechci tady kopírovat ničí komentáře, jen chci říci jak je krásné, když film o touze po smrti dokáže v lidech probudit tolik citu. Ne, nebudu tady psát elaboráty na téma eutanázie, jen chci říci, že na zachování své vlastní lidské důstojnosti by měl mít právo každý z nás. A jak že zhodnotím tenhle film ? Řekl jsem přece na začátku, že jsem měl slzy na krajíčku. Může mít film o životě a umírání lepší zhodnocení než divákovi emoce ? (24.07.2008)