Dokonalé dny

Náhled do zdánlivě monotónního života jednoho uzavřeného a mlčenlivého uklízeče veřejných toalet. Píšu „zdánlivě“, protože ve skutečnosti film ukazuje skrz běžný život pestrou škálu okolností, situací a motivů – pohrdání „podřadným“ povoláním, kontrast zastaralých a moderních přístupů, rozdíl mezi zodpovědným/pozitivním přístupem k životu, který v základu ztělesňuje hlavní postava, a opačným postojem „oběti“, který naopak můžeme sledovat u jeho lehkomyslného kolegy, jenž všude hledá „zkratky“ a neustále si stěžuje na nespravedlnost života… V těch povětšinou nemluvných a klidných obrazech filmu se toho dá najít vskutku mnoho. A to je za mě velmi sympatické (rozhodně bych neřekla, že tento film je „o ničem“). Wim Wenders očividně zdařile nasál a převedl na filmové plátno japonský styl, jak se často vyprávějí filmové příběhy – tedy pozvolnost a přirozenost života, na jejichž pozadí se emoce a hloubka možná neukazují okázale, ale velmi citelně tam jsou. V tomhle ohledu je to film opravdu velmi japonský - už jenom svým hlavním motivem, kterým je vděčnost vůči krásám přírody a radostem prostého života (film zmiňuje japonský výraz „komorebi“, který oslavuje krásu pronikání světla mezi listovím stromu, ale celkově tento přístup souvisí i s jinými japonskými koncepty a známými pojmy, kupříkladu „ičigo ičie“ – ocenění jedinečnosti a neopakovatelnosti každého okamžiku, nebo třeba estetikou wabi-sabi). Je zajímavé, jak krásně zde posloužila inspirace tokijskými veřejnými záchodky na Šibuji, které se proslavily svým vkusným a nápaditým designem, ale i čistotou a výborným udržováním (zde tedy musím zmínit, že udržovat bezplatné veřejné toalety v krásném a čistém stavu je v Japonsku naprostým standardem, který je součást výborných služeb veřejnosti a japonského smyslu pro pohostinnost… nejde tedy o nic, co by se omezovalo pouze na záchody na tokijské Šibuji). Myslím, že se dost dobře nenajde jiná země, ve které by takovým způsobem mohlo fungovat propojení veřejných záchodků a poklidné přírodní estetiky v jednu ódu na život. Japonsko je toho však schopné levou zadní. Celkově jsem si všechny ty výjevy ze života ve filmu užila a se zájmem jsem poznávala hlavní postavu, která rozhodně nebyla pro diváka otevřenou knihou, právě naopak. V životě Hirajamy probleskává melancholie a divák brzy pozná, že jde o postavu velmi osamocenou. Jakušo Kódži ztvárnil hlavního hrdinu ve vší té umírněnosti velmi pestře a zároveň přirozeně. Je to zkrátka herec, který i s minimalistickými prostředky vyjádří mnoho a je koneckonců radost ho sledovat v jakékoli roli, kterou hraje. V celku vzato tedy nemám filmu co vytknout, snad až na úplný závěr. Konečná scéna totiž v podstatě sází pouze na sílu emočně nabité písně Feeling Good od Niny Simone a výrazový emoční repertoár herce... Což o to, Feeling Good je už odedávna jedna z mých oblíbených skladeb, ale přiznám se, že jsem od samotného závěru čekala trochu více. Nemám na mysli nic konkrétního. Jen jsem z toho jako divák cítila, že už nepřišel žádný lepší nápad, než tam prostě hodit nejlepší písničku a čekat, že to její tóny a emoce herce utáhnou. Jako by tomu něco ve scénáři scházelo… Jinak však výborný počin - neříkám, že nutně oscarový (pokud byl tento film nominován, zasloužila by si to i spousta dalších…), ale zcela jistě nadprůměrný a originální. ~(4,2★)~ (16.04.2024) (méně) (více)

Wenders si natočil vlastního Patersona, ale naštěstí po svém, takže to je dostatečně osobité a není to jen nevýrazná variace. Já se jí tak trochu bál, když na mě hned na začátku vyskočil (pro Wenderse naprosto netypický) formát 4:3 a minimum statických záběrů, které jsou nahrazeny lehce rozklepanými (což je zase typický prvek jeho novějších filmů), ale naštěstí jsem si na to rychle zvykl a výsledkem je dílo natolik obyčejné, ale tak neuvěřitelně silné, že mě až zarazilo, že to v sobě Wenders ještě má. Kromě práce s kamerou to jde naprosto mimo jeho novější tvorbu, nejbližší nejmladší film tomu podobný je Lisabonský příběh a ten je ještě z první poloviny devadesátých let. Wenders se stylově vrátil do svých zlatých časů a já to rozhodně cením, jelikož jeho nejnovější éra sice přinesla pár zajímavých odklonů (hlavně Přestřelka v Palermu), ale celkově nabízela rozporuplné a ne vždy povedené filmy. Tenhle se ale vrací k poetice každodennosti, drobným radostem v jinak rutinním životě a veskrze optimistickému přístupu k životu, který vám ale nenasazuje růžové brýle, ale naopak se snaží říct, že je vždy z čeho se radovat, pokud nejde o život a když už ano a je to na nic, pořád to nic není beznadějné a jenom temné. Něco tak pozitivního a přitom upřímného jsem už dlouho neviděl (a naposledy to bylo taky u Wenderse) a osobně mě to oslovilo ještě víc, jelikož vyznávám stejné myšlenky i stejné prožívání života. Ne doslova, ale vždy jsou drobné radosti, na které se každý den těším. Taky občas fotím nahodilé věci (třeba mraky), taky mám radost vždycky, když uvidím stejné místo znova a taky si oblíbenou písničku rád pouštím až na konkrétním místě, se kterým ji mám spojenou. Realita je často na prd (tady se to geniálně projevuje mezi řádky v drobných dialogových náznacích, díky kterým jsou o to důraznější, jelikož z vás nepotřebují za každou cenu dojit emoce), ale díky (aspoň) drobným radostem je snesitelná a svým způsobem "fajn". Dokonalé dny jsou o něčem naprosto jednoduchém a přitom silně hlubokém a podstatném, na co by se nemělo zapomínat. Je to dokonalé i precizně civilním výkonem Kódži Jakušo a taktéž technicky; propracovaností výstavbou jednotlivých záběrů, prací s výpustkami i timingem jednotlivých scén. A jako super nápad, který tak trošku vzešel z "nejnovějšího Wenderse", beru i snové sekvence, které vždy rekapitukují uplynulý den skrze vícexpozici ve stylu poetických experimentů Paula Clipsona (a zajímalo by mě, jestli je Wenders náhodou nezná). Prospěl tomu i návrat Franze Lustiga na pozici kameramana, jelikož působil ve nejlepších filmech nejnovější Wendersovy éry a nic proti Benoîtovi Debiemu, ale jeho hyperaktivní experimentální styl sedí spíš do filmů Gaspara Noého a Harmonyho Korine, než k Wimu Wendersovi. Zkrátka mě to naprosto nadchlo snad vším čím mohlo a stále více se mi potvrzuje, že rok 2023 byl po x letech skvělými filmy velice plodný. Btw, u Až na dno jsem psal, že bych si přál, aby Wim Wenders ještě někdy natočil (poetickou) existenciální road movie. A jako by mě vyslyšel - poetické to rozhodně je, existenciální svým způsobem taky a road movie vlastně taky, když tam Hirajama jezdí často dodávkou. Kino Scala, Brno 5* (10.04.2024) (méně) (více)