Jaro, léto, podzim, zima... a jaro

Unikátní umělecké dílo, jehož děj je rozkvetlý a krásný jak jarní strom, jehož láska skrytá v minimalistických a tichých náznacích zahřeje u srdce jako letní slunce, jehož pravdivé poslání a životní moudra zamrazí jak nekonečná ledová pláň zamrzlého jezera pod bosýma nohama a jehož katarze mě postupně emocionálně roztříští jako mocný vichr zesláblé podzimní listí. 10/10 (11.05.2009)

Tento film, tohle umělecké dílo můžete milovat nebo nenávidět. Nejde ani tak o to, zda vše pochopíte, ale o to, co to ve vás zanechá, jak moc to ve vás bude po dokoukání filmu rezonovat. Jaro, léto, podzim, zima... a jaro obsahuje tolik metafor a má tak neskutečnou hloubku, poetičnost a sílu myšlenek, že musím dát 5*, přestože mi spousta věcí jistě nedošla tak, jak by měla. Přesto jsem snímek sledoval s obrovským zaujetím. První část filmu - Jaro - se mi líbila nejvíce a její závěrečná scéna byla dost emotivní a sugestivní. Druhá část - Léto - byla také úžasná a opět měla silný závěr. Následné části pro mě byly o něco slabší, ovšem pro celkový dojem byly opět skvělé. A poslední Jaro bylo dokonalou tečkou vyjadřující strašně moc. Scény s rybičkou, žábou, hadem, želvou a pokáním, které mistr nařídil a které můžeme vidět také ke konci filmu, jen tak z hlavy nevymažu. Rád se někdy k tomuto počinu vrátím. (03.05.2012)

Nový Kim Ki-Dukův film je až překvapivě málo podobný destruktivnimu Ostrovu. Má s ním společné jediné, prostředí. Opuštěný dům plující na vodě nám nábízí omezený mikrosvět, v němž nás nemůže nic rozptylovat. V tomto krásném a tichém světě se odehrává starý mytický příběh zasvěcení. Při jeho sledování budete mít pravděpodobně pocit, že jste jej už někde viděli. Asi od poloviny můžete předvídat, jak vše dopadne. Je to příběh mistra a žáka, zasvětitele a zasvěcovaného. Je to příběh viny a trestu. Je to příběh o věčném koloběhu žití. Pomalý, důkladný a pozitivní. Už dlouho pro mě sledování filmu nebylo tak příjemným zážitkem. (26.11.2004)

Scéna pokání více než připomíná tu s Robertem de Nirem v Misi(i), avšak zatímco Mendoza putuje se svým břemenem za odpuštěním a na konci své cesty se setkává s vykupující láskou, která smývá viny, mnich z "Jara, léta, podzimu, zimy... a jara" hledá asketické sebeočištění, ne spásu. Film vedle svých vizuálních kvalit působí především jako autentické duchovní podobenství zakořeněné v úctyhodné buddhistické tradici; ta se v tomto podání zdá ve své prostotě a čirosti být hlubší než křesťanství plné dogmat, pouček, přikázání a katechismů. Z tohoto snímku skutečně vane podmanivé kouzlo Východu, avšak jsou v něm nevědomky naznačeny i meze buddhismu, jakožto učení bytostně individualistického, pragmaticky sebezachranitelského, ukazujícího cestu k vysvobození jedince z utrpení.... Avšak je to dost? Skutečně k tomu nemůže křesťanství se svým učením o Bohu, který se stal z lásky člověkem, proto aby člověka zachránil a k sobě v lásce připodobnil, již nic podstatného říci? (20.06.2007)

Vskutku zvláštní snímek (zvlášť pro mě jako naprostého amatéra přes asijskou kinematografii). Moc se v něm nemluví, přesto je příběh celkem dost jasný, velký důraz je kladen na obrazovou a zvukovou složku filmu. Avšak plný počet to nebude, člověk se sice tak nějak připraví na pomalejší tempo, ale aby se chvilkami nudil u cca hodinu a půl dlouhého filmu, to je špatně. A moc se mi také nepozdávalo to (podle mě nadbytečné) mystično kolem starého mistra. Jinak spokojenost, pozoruhodný pohled na koloběh života. (11.04.2011)