Na dotek

každej chce bejt šťastnej. jen lidi s depresí nechtějí bejt šťastní. musejí bejt nešťastní, aby dokázali, že mají depku. kdyby byli šťastní, už by ji neměli. museli by žít v normálním světě. což je depresivní. dan je posedlej pravdou (to já né) a když se jíï dozví, je posedlej ještě víc. napětí ve vztahu č.1 nebo 2 nebo 3 a nebo 4. no nic moc. čekal jsem psycho (nejsem úchyl), ale je to opravdu jenom (pro mě nééé) drama. na prknech, co znamenají svět bych si to asi užil, ale ve filmu mě to ponechalo ,,chladným". a přitom zfilmované divadelní hry mi vůbec, ale vůbec nevadí. taková KOČKA NA ROZPÁLENÉ PLECHOVÉ STŘEŠE, to je ,,žůžo!!! ale tady jsem prostě od zůčastněných čekal víc. o hodně!!!! (21.09.2005)

Velmi přímé, ostré a upřímné dialogy v příběhu tvořeném pouhými útržky ze životů čtyř postav. Zpočátku vás roční skoky v čase přicházející bez varování překvapí, později si na ně zvyknete stejně jako na fakt, že mnoho zůstává neustále nedořečeno a vy vidíte hlavní postavy jen v určitých fázích jejich života, ne však v průběžném vývoji, který by vám jindy možná pomohl najít si v příběhu svého favorita. Nicméně i přesto, že se můj vztah k postavám neustále měnil, nutno říct, že Mike Nichols má pro tyto syrové, komorní, lehce pohoršující příběhy cit, a když ho podpoří i herecké obsazení, já mu to žeru. (30.04.2011)

Když je vztah osobním nebezpečím a myšlenka na vážnější závazek najednou nepříjemná. Nichols umí nasadit do hlavy nesnesitelného brouka nejistoty a nevědomosti nad drahými polovičkami a rozeznívá tak alarm nad smyslem jejich hledání. Někdy prostě nechcete vědět o tom druhém všechno a až minutu po dvanácté vám dojde, co bylo tím klíčovým aspektem vašeho citu. Záhadnost toho druhého. A pak už je pozdě na to chtít se vyvarovat všech krutostí, protože ať teď řeknete cokoli, nic už nebude jako dřív. Ztratíte se a přitom budete stále stejně blízko. Na dotek - ale bez něj. Pocitový dryák, ale filmová dokonalost. (17.07.2005)

Film na mňa od začiatku zapôsobil krásnymi, zaujímavými a hlavne dlhými dialógmi, kde každé slovko je precízne vybrané a to nehovorím o hádkach a flirtovaní. Štyri osoby. Celý film nieje o ničom inom, iba o vzťahoch medzi nimi. Natalie je neskutočne dráždivá a sexi, Clive drzý a slizký. Títo dvaja sa mi lúbili najviac, navyše Owen má bohovsky nádherný hlas a spôsob reči. Prekvapilo ma však, ako obrovské časové rozpätia režisér spracoval bez toho, aby použil v titulkoch info o čase a ako ľahko sa v tom divák (ja) zorientoval. 85%. (09.08.2006)

Closer má ten nejkrásnější úvod, jaký jsem kdy viděl. Rušnou ulicí proti sobě ve zpomaleném záběru kráčí Natalie Portman a Jude Law, najednou se jejich oči setkají a my jasně vidíme obrovskou jiskru, která mezi nima přeskočí. A do toho hraje úžasná píseň Damiena Rice, The Blower´s daughter. Skutečně, jedna z nejkrásnějších scén všech dob. Samotný film pak už tak vysoce nasazenou laťku nepřekoná, ze snového začátku se přesuneme do poměrně syrového komorního vztahového dramatu o čtyřech postavách, kdy se nezapře divadelní předloha. Dialogy, na kterých vedle herců film stojí, jsou však natolik zručně napsané a živé, že vás po celou dobu udrží v pozoru, ba co víc, za asistence životních výkonů představitelů všech čtyř hlavních hrdinů vás nekompromisně omráčí ranou do hlavy a pak si vaše bezvládná těla odvlečou k sobě na plátno, kde vás nechají emocionálně vykrvácet. Tenhle film nemá koule, to je film, který vás do nich nakope! (12.02.2006)