Piano

Kolik musí žena obětovat, aby byla slyšet? Piano, symbol vyspělé společnosti, poskytuje Adě výsadu. V očích mužů se díky němu stává ženou z jiného, tajuplného světa, čímž je tradiční střet pohlaví obohacen o neméně směrodatný, antropologií lehce načichlý střet kultur. Zatímco Baines touží její svět blíže poznat, její manžel jej chce ovládnout, kolonizovat. Objemný hudební nástroj, který s sebou vláčí jako své břímě, pro protagonistku zároveň představuje možnost úniku do svého vnitřního světa. Díky Bainesovi sice postupně objevuje hudbu také mimo sféru vlastního hraní, zároveň se tím ale vzdaluje dceři, jejíž ztráta by pro ni představovala větší ránu než opuštění manžela. Jakkoli se rozhodne, samotnou ji nečeká štěstí, nanejvýš jen další bolest a ponížení. Ač tvoří jádro snímku klasický milostný trojúhelník a Ada v souladu s melodramatickými zákonitostmi působí jako magnet na veškeré utrpení, Jane Campion banální melodrama nenatočila. Nejzřetelněji se její feministické ohýbání pravidel žánru (mnohem zřetelněji například dává najevo, že muž se ženou nakládá jako s majetkem, s nímž může dle libosti handlovat), projeví nečekaným úhybným manévrem těsně před koncem. Z milostného příběhu o ženě, mužích a pianu se nakonec – s nemalými bolestmi – zrodí silná výpověď o emancipaci. Když si k silnému emocionálnímu zážitku a k herectví Holly Hunter, pro něž nemám slov, přimyslím překrásnou hudbu a kameru, zdá se být adekvátním hodnocení nejvyšší. Jenže v příliš mnoha scénách Piano nic jiného než onu hudbu a pěkné obrázky nenabízí a režisérčin koncept často dostává přednost před věrohodností v jednání postav. V tom je film melodramatický bezezbytku a bez podvratnosti. 80% Zajímavé komentáře: k212, ScarPoul, sidonka, mortak, Autenticita, Manesma (18.05.2018)

Ústřední čtveřice postav rozehrála velmi působivé drama, v němž nemůže být zřejmých vítězů ani poražených. Zápletka, rozehraná kolem piana, je opravdu velmi pečlivě zpracovaná a jedinečně zahraná. Kromě dramatického dopadu diváka možná zaujmou i odvážné milostné scény mezi Harvey Keitelem a Holly Hunterovou, které rozhodně nemají za účel navodit nějaké pohoršení, ale přesně koncipují vztah mezi oběma zúčastněnými. Jane Campionová si tímto filmem nasadila laťku dost vysoko. (15.12.2002)

Výjimečné drama, které mi trochu změnilo život. Zní to možná pateticky, ale je to pravda. Holly Hunter umí mluvit očima, Harvey bojuje marně sám se sebou, prolínání utrpení a štěstí tu je naprosto viditelné. Do toho drsná příroda Nového Zélandu a hlavně ohlušující hudba Michaela Nymana, která se stala mou nejoblíbenější a zatím ji nic nepřekonalo. Je potřeba vidět tento film, aby člověk mohl hodnotit jiné :-). (07.05.2010)

Asi nejsilnější filmové dílo, které kdy bylo natočeno o ženském údělu v patriarchálním světě... Jane Campion už nikdy nenatočila tak vynikající (a slovy jen těžko vystihnutelný) film... Film, který popisuje ženskou duši...a nemluví o ní ani tak svým (byť převelice silným) příběhem, ale především hudbou... V případě Piana skutečně nelze nezmínit emocionálně strhující a v pravém smyslu toho slova KRÁSNOU hudbu Michaela Nymana... K čemu tu Jane Campion vlastně odkazuje? Je v obecném povědomí, že Platón ve svém hierarchickém systému idejí na jeho samý vrchol dosadil právě ideu hudby... Hudební složka jako emotikon filmového snímku. Piano - hudební nástroj - symbol - atribut - nádherný a hluboký film... (20.11.2006)

8 / 10 Piano malo všetko, čo má mať dobrý film - výborné herecké výkony, prepracovaný scenár, citlivú réžiu a, samozrejme, aj nádhernú hudbu. O to viac som bol prekvapený, keď mi približne v polovici začali klipkať oči a ja som sa neovládol a nedočkavo pozrel na hodinky - a to by sa pri päť-hviezdičkovom filme určite nestalo. Škoda preveliká, sám si to neviem vysvetliť. Možno keby som si to pozrel druhýkrát... (15.11.2005)