Sněžné bratrstvo

Knižní předloha nese podtitul „Definitivní popis největšího světového příběhu o přežití“ a slovo „definitivní“ bych použil i ve spojení s filmovým zpracováním tohoto příběhu. Je dobře, že film vznikl ve španělsko-uruguayské koprodukci a Bayona byl pro tuto látku ideálním kandidátem – díky jeho jménu přilepenému k tomuto filmu zároveň i dopředu víte, co lze očekávat. Society of the Snow je kvalitně vysoustružený mrazivý survival, který dokáže strhnout a vyvolat soucit s osudy postav, ke kterým byly životní okolnosti nesmírně kruté. Vrcholnou scénou filmu je precizně natočený pád letadla, jehož intenzita a nepříjemnost dokáže silně pocuchat nervy – to praskání kostí mi zní v uších ještě teď. Následně bych rád vypíchl i sekvenci s lavinami, během kterých se všudypřítomný zmar a beznaděj daly krájet nožem. Příběh přeživších ztroskotaných v srci And je nadčasový a univerzální i díky zásadním otázkám, na které si každý musí odpovědět sám a drtivá většina z nás naštěstí jen hypoteticky. Co je člověk ochoten a schopen udělat pro vlastní přežití? Cokoliv! (10.10.2023)

Ačkoli jsem nebyl nadšen dívat se podruhé na totéž v evropském podání, nezavrhl jsem myšlenku na snímek sbírající ocenění a chválu téměř všude. Líbilo se mi zobrazení všeho od počátku až do konce, to k celému příběhu patří. Zoufalství, naděje, holý boj o přežití, obdivuji všechny přeživší, že měli sílu, vůli, morálku, sebezapření a zvládli to. (24.02.2024)

Sugestívnejšie ako jeho hollywoodsky predchodca ALIVE, ale v podstate menej zábavné. Nechcem vyznieť zle, slovo zábavné pri takejto skutočnosti možno neznie najvhodnejšie, ale význam tohto slova bol odvodený od diváckej vďačnosti k filmu. Príbeh stroskotancov je pútavý námet, ale tu pôsobí účelovo naťahovane a ukrajuje svojimi zbytočnými minútami z gradácie deja, ktorý eskaluje v emocionálny záver s perfektnou hudbou Michaela Giacchina. (19.05.2024)

Vždycky, když koukám na starší americkou verzi ze třiadevadesátého, cítím u té zastaralé podívané trochu zklamání a lituju, že ještě nikoho nenapadlo o tomhle velezajímavém a silném příběhu natočit remake. A voila, moje tužba se tímto splnila. Cením si nejvíc toho, že ve filmu se konečně mluví španělsky a ne anglicky, a že je prostý nějakých těch drobných hollywoodismů, kterým se původní zpracování nevyhnulo. A i když se tam na můj vkus příliš řeší divácky atraktivní kanibalismus, líbí se mi nová verze určitě víc než stará, takže musím hodnotit maximálně. Každopádně tá pátá hvězda je ale hlavně za ten příběh. Mmch. ve filmu je jedna větší odchylka od reality - po nalezení trosečníků byla do civilizace obratem přepravena jen polovina z nich, zbytek musel ještě vydržet jednu noc na místě, i když se zásobami a v přítomnosti záchranářů. A pro zájemce přidávám i odkaz na místo tragédie na mapě (mapy.cz nebo google maps). (15.01.2024)

„Pablo byl dobrý chlap. Diego je naprosto nechutný. Pedro je fešák xežrání.“ Tyto věty mohou v kontextu této předělávky filmu Přežít o světově asi nejproslulejší partičce lidožroutů opět nabývat zcela nových a neotřelých významů. Z technického hlediska je to samozřejmě předělávka modernější, exekučně hezčí, jazykově autentičtější, a i kulinářsky mnohem pestřejší a odvážnější. V roce 1993 si američtí kluci po dvouhodinové etické filipice jen ke konci decentně ukrojili podměrečný stejk z trenéra. To tahle skupinka  Hispánců jako poleno je mnohem víc při chuti, všichni žerou, až se jim dělají boule za ušima, ohlodávaj kosti, základní kodexová hamletovská otázka tu místo „Žrát či nežrat?“ zní spíše jestli „Se zelím či se šípkovou omáčkou?“ a kluci dozajista značně gastronomicky odlehčili čilým čilským záchranářům v tahání těžkých pytlů s obětmi havárie. Nasraně druhé bych ale Bajóně napálil tak minimálně třicet minut až do konce zápasu za zdržování! Je nade vši pochybnost prokázáno, že taková kohorta andských ztroskotanců může maximálně tak mrznout, plahočit se po horách, sem tam se odkopávat z laviny nebo si dělat tatarák z lidské svíčkové. Na což vyčerpávajícím způsobem audiovizuálně bohatě stačí řekněme takových sto, maximálně ještě jakž takž prdelfrendly sto dvacet minut i s kecama. Je rovněž zřejmé, že takový průměrný traumatizovaný uruguayský ragbista sedmdesátých let minulého století, byť s kompulzivním pocitem, že má co říct, rozhodně nebyl žádný Emanuel Cunt. Čili navatit to na dvě a půl hodiny doslova úmorným pičoidním blábolením, je dost krutým prohřeškem jak proti divácké trpělivosti, tak proti sysluplné rétorice, a dalo se to dramaticky i obsahově zvládnout mnohem rychleji a chytřeji. A v neposlední řadě velmi rozhořčeně vytýkám Bolševizi, že půlka letadla nebyla teplá, ta druhá ebenově černá a pilot se nejmenoval Milada. Holt si pokrytečtí zmrdi účelovým kurvením reality i historie vyskakují jen na již kulantně vypláchlé anglosráčské a eurodementní stádečko, protože pěkných pár stovek miliónů konzervativních latinských Američanů rušících předplatné by jim udělalo solidní čáru přes rozpočet na to tolik korektní budování komunismu. (14.01.2024)